Známe dobře smog z částic prachu a různých hmotných zplodin, ale třeba někdo neví, že existuje i smog zvukový. Já si z dětství pamatuji i negativní situaci, kdy mně zvuky chyběly. Když jsem přijel na vesničku z města Hradce, tak jsem prvé noci nemohl spát. Nebylo to jen jiným prostředím a jinou postelí, ale hlavně tím neuvěřitelným tichem, které tam panovalo. Prostě mně ta zvuková kulisa chyběla a já ne a ne usnout. Byl jsem zvyklý z našeho bytu v Hradci na enormní zvuk z ulice, kde se tehdy říkalo, že každé auto, které projíždělo městem, nám muselo projet pod okny. Stejně tak tu vedly i všechny trolejbusové linky. Byl jsem na to zvyklý a vůbec mně to nevadilo.
Když už jsme u té vesničky, bývala tam období, kdy se tam za okny ozýval silný křik. Tak silný, že ho nedávala asi rušná ulice za okny ve městě. To, když z jara obsadily rybník stovky, ba tisíce racků. Jejich křik byl tak silný, že se mu žádný jiný zvuk nevyrovnal. Pak racci odletěli a vystřídalo je kvákání žab v rybníce. Tak silné a hlasité, že návštěvy pochybovali, jak v tom můžeme vůbec v noci spát. Ale my spali klidně, protože jsme byli na ten přírodní hluk zvyklí. Když jsem se na stáří vrátili do Hradce, tak mně ten přírodní hlahol docela chyběl a sousedka mi proto žabí kvákání natočila na CDčko a poslala mi ho, abych si to mohl večer pouštět a lépe se mně spalo.
Chci tím říci, že zvuky a jejich clona je individuální. Jsou zvuky libé a nelibé. K těm libým patří jistě ptačí zpěv, šumění řeky, nebo májového deště. K nelibým silný vítr, hřmění hromu, lidský pláč… Je třeba přiznat, že to má každý člověk jinak.
Vzpomínám-li na své dětství, tak bylo celé za zvuku trvale puštěného rádia. Měli jsme ho v ložnici a tam nás místo budíku každý den v o ½ 7 ráno budila rozhlasová znělka cvičení. Ne že by tatínek nebo my děti na tyto zvuky vyskočili a začli podle rádia cvičit. Pro tatínka to byl pokyn, aby vstal a šel pro nás dělat snídani. My mohli ještě do skončení čtvrthodinky cviků ležet v posteli. A než začaly zprávy v 7, už jsme se děli u snídaně. Po návratu ze školy se spustilo rádio v kuchyni, aby nás informovalo o čase a podporovalo naše domácí povinnosti. K nim patřilo uklidit v kuchyni, pro mne dojít pro pitnou vodu k pumpičce v ulici s konví. Mezitím se vrátil tatínek a chystal večeři. Vzpomínám si na znělku večerních zpráv (Kupředu, levá…), které jsme sledovali denně. Když jsme ještě neměli televizi, tak si tatínek v pokoji chystal své věci do školy, my jsme psali v kuchyni úkoly. I při nich hrálo rádio a já tak vydržel po většinu času. V rádiu jsem sledoval sport, celý rozhlasový Silvestr, který jsem si dokonce minutu po minutě poznamenal do svého deníku. A když jsem pak už měli televizi a seděli u ní, já si v kuchyni natáčel rozhlasový Silvestr na magnetofon a pouštěl si ho hned druhý den, na Nový rok. Celou přípravu na maturitu jsem absolvoval při rozhlase, jako zvukové cloně. To jsem poslouchal už nejen naše stanice, ale i cizí, hlavně rádiu LUXEMBOURG.
To pak pokračovalo i v našem rodinném životě na vesnici. Prvé dva roky jsme neměli televizi, takže rádio bylo pro nás jediným spojením se světem. Používali jsme velmi staré, které tam zbylo po prarodičích. Později to již byla rádia přenosná, kterým se říkalo tranzistorová. Nevím, zda jsme naučili žít se zvukovou stěnou i své děti. Musím s nimi o tom zavést řeč. Moje ženuška se bez rádia obešla, bez televize však těžko. Jak to dokázala, pracovat a současně přitom sledovat televizní přenos, tak to nevím… Zvuková kulisa tvořila po celý náš život zvukovou clonu, ve které jsme žili a žijeme i dnes, kdy jsem v důchodu.
Mám ještě jednou vzpomínku na zvukovou stránku života. Ta se netýká domácího prostředí, ale pracoviště. Tím byla v začátcích mé učitelské kariéry škola v Městci Králové. Tam jsme se sešli dva fyzikáři v útulném kabinetě, kde bylo plno přístrojů a pomůcek. Na rozdíl od zakouřené sborovny tam byl čistý vzduch. Honza Malát byl výtečný technik a hudebník (učil Hv), já zase matematik, se spoustou nápadů. Vymýšleli jsme spolu různé „ptákoviny“. Třeba když nám tam do kabinetu o přestávce stále někdo ťukal na dveře a otravoval nás z klidu. Tehdy Honza napojil kliku na indukční elektriku a nabil ji statickým elektrickým nábojem. Když pak někdo zaťukal, oba jsme ťukajícího vyzvali: DÁLE. Jakmile se však dotkl kliky, dostal pořádnou ránu a my přes dveře slyšeli, jak zařval a radovali jsme se, že budeme mít od návštěv napříště pokoj. Jednou jsme se ale spletli. Po zaťukání si sáhl na kliku sám ředitel školy. Zařval víc než děti a nám zatrnulo... Naštěstí měl pro žertíky pochopení a jenom nám další experimentování v tomto směru zakázal.
.jpg)
Ale abych se vrátil k těm klasickým zvukům. Honza někde sehnal staré televizory, ještě s tou maličkou obrazovkou. Vykuchali jsme je a součástkami doplnili inventář kabinetu (elektronky, televizní obrazovky). Uvnitř vykuchaných beden (byly asi 3) jsme nechali reproduktor. Napojili je na magnetofon a bedny rozmístili do tří kout kabinetu. Když se spustil magnetofon, tak to vytvořilo téměř stereofonní zvuk, jako když sedíme uprostřed orchestru, který skladbu hrál. Bylo to úžasné. Mělo to jednu nevýhodu, že jakmile se o tomto zvukovém zázraku dozvěděli naši kolegové, sborovna se rychle vyprázdnila a většina kolegů a kolegyň se nacpala do našeho kabinetu. Zkusili tam zavést kouření, ale byli rychle vykázáni ven. A tak se stalo, že jich několik dokonce díky tomuto vynálezu přestalo kouřit.
No, moje zvukové vzpomínání chci zakončit tím, že musím projevit nadšení, jak se i tato stránka techniky za těch víc jak 50 let změnila, a to k lepšímu. Neuměli jsme si ani představit, jaká budou jednou digitální rádia a skvělé reproduktory přenášející hudbu. Jsme rádi, že jsme se tohoto pokroku dočkali. Brandejsovi očekávají Vánoce s novým rádiem, o kterém uvažujeme i my. I když už několik let rádio neposloucháme, chtěli bychom se k tomuto dávnému zvyku ještě znovu vrátit. Nějaký dokonalejší rozhlasový přístroj doma nemáme, a i v tomto směru se chceme přiblížit současné moderní digitální době ….
Na zvukový pravěk vzpomínal Olda Suchoradský