Toto je moje vzpomínka na tetu Miládku z Nymburka. Ona to žádná moje teta nebyla, nebyla ani naše příbuzná. Vůbec nevím, jak se začala přátelit s mojí babičkou Marií, která ji velmi uznávala. Byla na pohřbu mé maminky, pak i na kremaci obou mých prarodičů v smuteční síni hřbitova v Nymburce. Její manžel byl zubař a bydleli v honosném domě na Palackého ulici v Nymburce. V domě, kde býval biograf a dnes je tam městská knihovna. Jejich dcera, magistra lékárny pracovala v lékárně na nymburském náměstí.
Proč tak dlouhý úvod? Z nějakého důvodu si ji oblíbil i můj tatínek Oldřich a po smrti maminky jsme byli dokonce opakovaně hosty rodiny nejen v Nymburce, ale i na chatě na Loučeni. Byla to originální chata, z upraveného železničního vagónu. Měli auto, kterým nás tam tetička Miládka z Nymburka vozila. Bývali jsme na té chatě přes noc a navštívili vyhlášený rybník s koupáním na Jiváku, kultovní to místo Nymburáků. Teta nás pak vezla autem z chaty zpět na nádraží a když viděla, jak jsem my děti smutné, že tak krásná a na zážitky bohatá návštěva končí, prohlásila to, co je v záhlaví dnešního vzpomínání. Její výrok o neustále se opakujícím lidském loučení se mně v životě neustále vrací a já si potvrzuji jeho pravdivost. Včera jsem při sedánce nad kafíčkem v cukrárně u Kolibříka přišel na to, že onen výrok je pravdivý jenom z poloviny. Každému loučení totiž musí předcházet shledání, seznámení, návštěva. Onen výrok totiž má dvě stránky. Bez toho shledání by nemohlo být ani loučení.
Nejdřív se každý musí narodit, aby mohl jednou zemřít. Každé setkání má svůj začátek, aby mohlo v jistou dobu skončit. Každý příběh má svůj počátek, aby měl i konec. Jako je tomu u každé knížky, divadelního představení či filmu. Abych dokončil vzpomínku na Miládku Zadorožnou, jak se celým jménem jmenovala. Občas jsem se s její dcerou vídal v lékárně v Nymburce, kam jsem chodil pro léky. Požádala mně důrazně, abych jí neříkal tetičko, když jí nikdy nebyla a není. Vyhověl jsem jí. Pak přišla „sametka“ a já už tolik do Nymburka nejezdil, působil jsem v Kopidlně. Zcela náhodou jsem se však na nádraží s dcerou Miládky potkal někdy začátkem století. Čekal jsem tam na autobus a ona se ke mně sama přihlásila. Trochu mně vyděsila, protože jsem věděl, že její maminka už zemřela. A najednou stála živá a omládlá přede mnou. Ona ta dcera zešedla a dostala se do podoby své maminky. Náš rozhovor byl srdečný a upřímný. Ráda se dozvěděla, že máme druhou a svoji dceru. O ní, že žije v Poraze se svým manželem, doktorem. Prostě krásný návrat o desetiletí zpátky. Pak jsme se až dodneška už nikdy nepotkali. Jestli ještě žije, to nevím. Bylo to shledání p o letech, bez loučení.
Vracím se k úvaze o setkáních a loučeních. Je to vděčné, ale rovněž těžké téma. Většina lidí se ráda setkává (ale ne všichni). Mnohem méně rádi se loučí (zase až na některé výjimky). Já mohu vzpomenout těch prvých i těch druhých. Takovým nadšeným setkávačem byl určitě můj strýc Emil. Ten setkání přímo vyhledával a často i provokoval. A mám pocit, že toho jen výjimečně litoval. Jestli se s ním někdo rád setkával, tak to jenom odhaduji. Ale to že na něj dodnes mnoho jeho lidí vzpomíná a vždy v dobrém ukazuje, že patřil k lidem, které ostatní rádi viděli. V rodině Suchradských byl takovým milým setkávacím ještě strýček Jarka Šťastný, syn babiččiny sestry Růženky. Ona bydlela v Praze na Letné a s tatínkem jsme ji tam v jejím malém bytečku několikrát navštívili. Strýčka Šťastného znám spíš z návštěv u nás. V Hradci, ale byl jednou za námi i ve Mlýnci. My ho provedli lesem, po lávkách do Rožďalovic a on byl tou procházkou tak nadšený, až jsem si myslel, že to na nás nějak hraje. Naposled jsme se s ním viděli na pohřbu babičky Růženky na Olšanech.
Máme takových příbuzných více. Třeba Jára Pour z Brtve, který byl Jaruščiným svědkem na naší svatbě. Byl to její bratranec a velmi osobitý chlapík. Starý mládenec, o kterého se tolik, a tak dobře starala jeho maminka, že se ani neodvážil oženit a zůstal starým mládencem. Byl to velmi pracovitý a milý člověk, který nám řídil auto na svatbě, pro Hradecké před svatbou dojel a zase odvezl zpět do Hradce. Do Mlýnce nám vozil autem stavení materiál. Byl totiž řidičem nákladního auta. A naposled jsme ho viděli někdy v 90.letech, když jsme za ním do Brtve dojeli na kole z Hřídelce, kde jsme byli u Jaruščiny sestry tradičně poslední dny prázdniny na návštěvě. Také s ním to byla jen samá shledání. Na pohřbu jsme mu nebyli, takže žádné loučení nebylo.
Mohu takto pokračovat do nekonečna. Vzpomínat na setkávání a někde i na poslední loučení, tak jak to život spolu nese. Naposled to bylo loučení s naší sousedem Mirkem Špicarem, vzdáleným příbuzným v Mlýnci. Na něj nemůžeme a nesmíme zapomenout. Vezl mne ve 4 hodiny ráno 11.března 1991, kdy mne doma ve sklepě při přikládání do kotle postihl infarkt a já se nemohl téměř hýbat. Manželka ho probudila a on v několika minutách přijel, pomohl mi nasednout do auta a v dešti a silném větru mne dovezl na pohotovost do nemocnice v Jičíně. Primář mně později řekl, že šlo o minuty a že mně svojí duchapřítomností zachránil život. Pak to zopakoval ještě jednou, kdy manželka nosila v sobě naši druhou dceru Janu a v době kolem 23.hodiny se jí udělalo špatně a začala krvácet. Mysleli jsme, že je konec a ona potratí. Tentokrát jsem pro Mirka byl já a on zase během několika minut přistavil auto a dovezl ji i se mnou do jičínské nemocnice, kde děťátko zachránili. Byl listopad a malá se narodila v březnu. Prostě Mirek byl náš fantom záchrany. O toto víc nás mrzelo, že jsme na jeho pohřbu nebyli. Ale den po něm tam dojela na hřbitov dcera s naší vnučkou a položily na jeho hrob kytičku a stavily se u jeho manželky, vdovy Mařenky. Tak alespoň trochu nahradili naši bezmoc a splatily dluh, který vůči němu máme.
Naše loučení tentokrát proběhlo složitě a na dálku. Ale proběhlo. Ony vzpomínky s odchodem člověka nikdy nekončí, ale zůstávají dál, tak jako on sám …
Olda Suchoradský