Článek na toto téma jsem v tomto blogu před mnoha léty už psal. Akorát že na konci názvu byly tři tečky (jakési pokračování) a teď tam je otazník Ten vyjadřuje pochyby, zda toto rčení je vůbec pravdivé? Pokusím se na to dnes odpovědět!
Písnička legendární trojice W+V+J, která mne kdysi inspirovala a kterou dnes už většina mladší nezná, mne vedla zamyšlení, že tak jak přibývají léta, je i náš život stále barevnější a košatější a ta náhoda nějak přestává platit. Spíš platí jiné a moudré pořekadlo: že KAŽDÝ JE STRŮJCEM SVÉHO OSUDU. Tak to teď vyznávám já. Kolik náhod za svůj život člověk vlastně zažije? Třeba to že se narodil právě do tohoto století, v této zemi, právě do té své jediné rodiny? A že je muž a není žena (či obojí, to dnes „letí“), že má své sourozence, našel si svoji vyvolenou životní družku a má s ní své děti a ty zase mají jeho vnoučata? Že on dělá to, co dělá, postihlo ho to a to… Raději už takových zamotaných světonázorových úvah nechám a začnu na takto vyjádřené otázky hledat alespoň nějaké odpovědi.
Tak odkud že mám začít? Asi svojí nemocí, se kterou se začal odvíjet můj osobní život, když jsem ještě ve svých 3 letech nechodil a moji rodiče mně museli vozit po Hradci v tomto věku stále ještě na dětské sedačce. Vlastně to tak bylo až do mých 5ti let. Vím, že jsem se za to už tehdy styděl, a i menší děti se mně za to smály, že jsem tak velký a nechám se stále ještě vozit jako mrně… Moc mně to tehdy bolelo, ale nikomu jsem nic nemohl a ani nechtěl vysvětlovat. Kde je tady ta v úvodu uvedená náhoda? Ano, je tam a není tam jen jedna. Je jich tam hned několik. Prvou je pro mne fatální fakt, že v hradecké nemocnici příčinu mého postižení špatně diagnostikovali a označili můj problém stigmatem TBC. Odeslali mne proto na 2 roky do sanatoria pro takto nemocné ve Vysokých Tatrách. Další, tentokrát už příznivou náhodu bylo, že naši objevili v Praze věhlasného ortopéda, který nejen že uměl, ale byl ochoten mne ve věku mých 4 let věku léčit a on věřil, že mně vyléčí. Jmenoval se Zahradníček a pracoval v nemocnici na Karlově náměstí. Za jeho dohledu a jeho medicínskou metodou jsem prošel v průběhu dvou let několika operacemi a skutečně jsem začal, nejdříve s berličkami a později i bez nich, chodit.
Pokročme k mojí rodině. Tady je třeba napsat, že i to byla pro mne šťastná náhoda, že jsem se narodil právě do rodiny Suchoradských, v Hradci Králové. Naše rodina byla hodně rozvětvená, se spoustou osobností a mnoha dětmi na všech stranách. Bylo pro mne štěstí, že jsem se stal její součástí. Začnu třeba tatínkovým bratrem a mým strýčkem Emilem, s jeho schopnostmi bavit lidi kolem sebe, rozený optimista a pro mne vzor osobnosti člověka. Pak jeho sestra, moje teta Boženka, která nejen že báječně vařila, ale starala se o nemocné a postižené děti jako ředitelka dětského domova a po smrti mé maminky nám ji v mnohém nahradila. Dodnes je v naší rodině známé mé dětské vyjádření, které se často opakoval: MÁŠ TO DOBRÉ BOŽENKO…
A co moje babičky? Starostlivá hradecká babička Anežka a mlýnecká Marie. Každá z nich tak nějak jiná, přesto obě dvě námi, jejími vnoučaty milované a plně respektované. No a co můj tatínek Oldřich, vzor v obětování se nám, svým dětem, který se nám po předčasné smrti své manželky, naší maminky Evičky tak pečlivě a moc a moc dlouho plně věnoval. A ještě he tady moje sestřička Evička, se svým milým manželem Čestmírem. Lidmi nám dodnes nejbližšími, kteří mají v životě s naší rodinou tolik společného a zároveň prožili tolik odlišného. Je přeci skvělé žít uprostřed takového rodinného společenství a není moc příkladů v našem okolí, které se tomu mému třeba jen trochu podobají.
Mám-li pokračovat v úvaze o náhodách, tak ty další přišly v oblasti pracovní a politické. Vstoupili jsme do pracovního procesu v době Pražského jara roku 1968. Době plné nadějí a velkých očekávání. Naplno jsme prošli pro naši zem tragickým srpnem roku 1968, s Okupací danou vstupem cizích armád na naše území. Prožili jsme si tehdy dny a týdny neuvěřitelné úzkosti, co bude s námi, ale i s celou naší zemí dál. Učili jsme se žít v okupované zemi, kdy se jeden před druhým bál třeba jen promluvit. Mně, jako mladému člověku, se tou situací nabídly až nečekané rozmanité pracovní možnosti. Byl jsem všude a u všeho nemladší – ředitelem dvou škol (Jičín a Rožďalovice), autorem stovek článků do novin, obecním místním kronikářem a knihovníkem, vrcholným stranickým funkcionářem v místě a po „Sametové revoluci“ až na té nejvyšší úrovni, na ÚV KSČ v Praze. To byla obrovská životní zkušenost, která stála mně i naši rodinu nejedno strádání a perzekuci po této další politické změně v listopadu roku 1989. Kdo neprožil, tento s odstupem let jen těžko pochopí, co takové změny člověku do života na obou stranách misek vah života přinesou…
Náhody neustaly a pokračují i dnes, kdy jsem už 17 let v roli seniora. Naše dcery si našly své partnery, přišla i naše vnoučata. A další radosti i starosti, když jsme se z naší malé z vesničky vrátili zpátky do Hradce Králové. Do města mého dětství a našeho společného mládí. Je na prvý pohled krásné, ale ve skutečnosti těžké žit tak pestrý život a dokázat si při všech těch změnách a proměnách, kterými jsme jako rodina prošli, zachovat si rovnou páteř a zdravou a normální mysl. Je tomu tak i po roční covidové krizí. Znovu jsme poznali, jak je člověk proti přírodě příliš malý človíček a jak často jenom náhody rozhodují o jeho bytí či nebytí. I tak to všechno stálo a stále za to…
Zakončeme originálem písně uvedené v záhlaví tohoto článku. Život je a možná i není, jenom náhoda. Člověk v něm toho sám hodně zmůže, pokud má v ruce pevné kormidlo a je obklopen lidmi , kteří mu jsou oddáni a hlídají, aby v životě sám, nebo i se svojí rodinou zbytečně nenarazil:
Zamýšlel se opakovaně v neděli 26.ledna 2025 Olda Suchoradský