Tak jsem pohrabal ve svém fotoarchivu a hledal snímky zimy, kdy bylo tak mrazivo a tolik sněhu, jako je právě teď. Ne že by takových snímků bylo málo. A že by sněhu i mrazu nebylo někdy i víc. Ze svých záznamů z vesničky, kde jsme žili, tak nejnižší teplota byla v zimě v roce 1969 - celých -26 °C. Sněhovou pokrývku nemám přesně zaznamenanou, ale vím, že byla několikrát nad ½ metů. V Hradci vycházím z měření v meteostanici v ZŠ Bezručova ulice, kde se měření děje od roku 2012. Nejnižší teplotu tam zaznamenali v zimě 2017, a to -17°C. Sněhovou pokrývku tam nevedou. Ale ze svých porovnání mám nejvyšší napadaný sníh v Hradci 40 cm z roku 2010, a teplotu -25°C, z roku 1985. Podobnost pozorování z obou míst asi není náhodná…
Z toho rekordního roku mám pěknou „zasněženou“ příhodu, kterou se vám pokusím podrobněji popsat. Stala se přesně na 8.března 1969. Od rána sněžilo a mrzlo, foukal dost silný vítr. Ve škole jsem se zdržel. Slavili jsme v jídelně MDŽ. Když jsem k večeru přišel na nádraží, bylo tam mnoho lidí a docela pěkný chaos. Vlaky nejezdily, protože koleje byly zaváté. To mně zneklidnilo, protože jsem nevěděl, jak se dostanu domů? Byla opravdu nepříjemná zima a stále ještě sněžilo. V kanceláři železniční stanice jsem se dozvěděl, že celá rovina od Lovčic až po Dymokury je jedna bílá pláň, sněhem zafoukaná. A motorový vůz, který tentokrát spojoval Chlumec n. C. s Křincem není schopen místy navršené závěje až do 2 metrů vysoko, prý nemá sílu takové bariéry projet. A tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že budu čekat na nádraží, případně se vrátím do školy, kde noc nějak přečkám. Asi po hodině nám bylo oznámeno, že přijede od Chlumce vlak, který potáhne diesel lokomotiva a že se rozhodne, zda bude pokračovat dál na Křinec. Asi za 20 minut skutečně souprava přijela. Nastalo dohadování strojvedoucího s náčelníkem stanice, zda se má vlak vydat dál. V tom případě bychom mohli do motoráčku nastoupit. Ale diskuse obou nádražáků neměla konce. Strojvedoucímu se do další jízdy nějak nechtělo, protože se bál, že po cestě uvázne, a pak už ho nebude mít kdo vyhrabat. 
Postupně jsme se i my cestující zapojili do debaty a přemlouvali strojvedoucího, ať to riskne. Jen ať se odtud už konečně hneme dál. Takže nakonec, ač nerad, souhlasil. Nastoupili jsme do vagonku za lokomotivou. Bylo nás tam asi 20 cestujících všeho věku a pohlaví. Po chvíli se podivná souprava lokomotivy a motoráčku dala do pohybu. Jakmile jsme opustili město, viděli jsem situaci a zatajil se nám z toho doslova dech. Veškerá krajina byla zasněžená, jedna velká rovina. Zmizely příkopy, silnice, cesty. Pohled do dálky na sněhové pláně byl jako na Sibiři. Byl to fakticky dech beroucí pohled. Lokomotiva se jen těžce sunula závějemi, ale zatím projížděla. Hned za námi se ve větru cesta kolejí, kde stále více vířil sníh, zase zavřela, byli jsme jako trosečníci v sněhovém moři. Těsně před vjezdem do lesa jsme narazili na velkou závěj, která těžce pracující lokomotivu totálně zastavila. „Tak a je konec“, řekl někdo v našem malém vagonku. „Máte s sebou nějaké lyže“, zeptal se hlas někoho z cestujících, jen tak pro poveselení. Ale veselo nám nikomu nebylo. V motoráčku začala být zima. Jak jsme stáli a topení nefungovalo, jsme si uvědomili vážnost situace. Pak jsme slyšeli jak se oba strojvedoucí z lokomotivy i motoráčku domlouvají, co by se mělo dělat dál, abychom tam totálně nezmrzli. Tehdy ještě nebyly mobily, takže o našem ztroskotání nikdo na dráze nic bližšího nevěděl. Oba strojvedoucí si ve shodě s námi mysleli, že bych tu tak moc dlouho neměli stát, protože by nás sníh mohl docela zasypat. A tak se oba vlakovodové vrátili na své místo a začali couvat zpátky. To se nám, cestujícím zprvu moc nelíbilo. Že by se vlak vracel do stanice, odkud jsem vyjeli? To by byl definitivní konec dnešního našeho cestování. Asi po 500 metrech se souprava zastavila a pomalu se rozjela opačným, a to původním směrem k Dymokurům. Strojvedoucí spustili motory v malém i velkém zařízení a stále zrychlovali, jak jen to šlo. V tom sněžném moři to vypadalo jako když jedeme na sněžném skútru. Sníh kolem nás se rozletoval na metry daleko na všechny strany. 
Dorazili jsme až ke sněhové bariéře a jako šíp jí zbourali a projeli. Hurá, jsme zpátky v civilizaci. Ve vagonu se ozval potlesk nás – cestujících. Vjeli jsme do lesa a tam byla situace docela jiná. Sníh zůstal na stromech a dole na zemi, na trati, ho bylo jen málo. Pohodlně jsme projeli, dokonce zastavili v zastávce Činěves, kde nechali vystoupit dva cestující. A ostatní jsme dojeli v pohodě až do Dymokur. Za nimi to byl už jen zase samé lesy a rybníky, takže pohoda. Stále jsme jeli. Trochu více sněhu bylo na pláních kolem odbočky trati Obora, kde jsme se připojili na hlavní trať z Jičína do Nymburka. Už za pořádné tmy jsme dojeli bez zastavení do Křince.
Ale to stále ještě nebyl konec dobrodružství. Já potřeboval dojet do zastávky Mlýnec, na oné hlavní trati Nymburk – Jičín. Osobní vlaky tam už celé odpoledne nejezdily a čekalo se na rychlík KRAKONOŠ z Prahy, dále do Trutnova. Když přijel, zase nastalo dohadování, zda má pokračovat. Měl silnou lokomotivu s dieselmotorem, snad nejsilnější, jaké v té době vlaky měly. A tak se rozhodlo, že se pojede dál a že nabere dost velký dav čekajících cestujících, mezi nimi i mne. Domluvili se, že bude zastavovat pouze v Rožďalovicích a v Kopidlně. Pak pojedou až do Jičína. Když přišel průvodčí, začal jsem ho přemlouvat, zda by mně mimořádně nemohli zastavit ve Mlýnci, protože kdybych dojel do Kopidlna, musel bych po trati pěšky zpátky do Mlýnce a kdoví, jak to tam vypadá. Průvodčí mne znal. Jezdil jsem tady denně už druhý rok. A tak zašel za strojvedoucím a po chvíli se vrátil se zprávou, že to snad půjde, ale že ta zastávka je proti předpisům a strojvedoucí ji bude muset kontrolorům nějak vysvětlit, proto taxametr ukáže, že na trati zastavil. Prý by z toho mohl mít velkou nepříjemnou. Musí prý zastavit a v co nejkratším čase zase odjet. A tak se i stalo. Já byl před zastávkou dávno připravený k výstupu. Rychlík přibrzdil a jel doslova krokem. Já otevřel dveře, sestoupil na poslední schod vagonu a když se objevil peron, tak jsem ve směru jízdy, jak mně radil průvodčí, vystoupil a popoběhl vedle vlaku. Nebyla to pro mne lehká chvilka. Bál jsem se, abych nesklouzl a nespadl pod vlak. Ale byl jsem mladý, tak jsem to dokázal a odjíždějícímu rychlíku děkoval pokynutím ruky. Domů jsem dolezl kolem 20. hodiny večerní. Manželka mně vítala, jako polárníka po návratu z dobytí Severního pólu. A po Mlýnci se pak ještě dlouho hovořilo, jak na jejich zastávce, kvůli mně zastavil (?) rychlík Krakonoš. To se prý ještě nikdy nestalo. Musím ještě říci, že ten vlak z Městce byl poslední, který trať v nejen v ten den, ale i ten 
příští projel. A Krakonoš byl také poslední vlak na oné hlavní trati. Pak už nejelo nic a vlaková doprava byla obnovena až za 2 dny. Musím poznamenat, že tehdy byla v celém kraji zastavena nejen doprava na tratích, silnicích, ale i výuka na školách a práce v továrnách. Na celé tři dny. Co je to proti dnešku, době covidové! Co říkáte?
Tak to je moje vzpomínka na velkou sněhovou kalamitu, kterou jsem v životě prožil. Na té trati bylo podobných příhod víc a třeba se jim někdy budu v nějaké vzpomínce ještě znovu věnovat. Ale tahle byla určitě ze všech nejdramatičtěji.
Olda Suchoradský