Denně mně chodí několik zpráv, reagujících na současnou politickou situaci u nás. Občas něco vyberu do svého blogu, což činím i dnes.
Všechno to začalo sdělením pana premiéra, že nás důchodců je moc, dětí zase
málo a že důchodový účet to neunese. Jsem tím viníkem, státní kasu tuneluji
již osmnáct let.
Druhý den na cestě metrem jsem na cestujících viděl, že mně ta vina přímo
kouká z očí, oni jedou unaveni z práce a já hříšník v pohodě od vnoučat
zadarmo, a dokonce sedím na sedadle, mně cedulkou vyhraženém. Podobně to
bylo i v supermarketu, kde jsem vzbudil pozornost u těch mladších vánočkou,
citrony a třemi pomeranči... Na lojovou kouli pro sýkorky jsem si už
netroufnul. Je nesporné, že mou vinou budou Vánoce pracujících chudší.
Usoudil jsem, z ustaraného výrazu pana premiéra, že si žiji nad poměry...
Na Štědrý den jsem nemohl usnout z toho mého hříchu. A když jsem už zabral,
přišel zlý sen... Stojím jak zločinec na pranýři, pan premiér mě peskuje za
mou drzost požadovat navýšení penze, když důchodový účet je v mínusu.Potím
se a slyším jeho výtky: „Člověče, vy jste se zbláznil, teď v době
energetické krize, války na Ukrajině a v Gaze, vy chcete přidat. Nemáme
peníze na sešity a barvičky pro školáky, neurodily se brambory, mrkev,
cibule... a vy chcete přidat. Považte, to zvýšení pro důchodce by nás vyšlo
pěkně draho, a ještě v době, kdy potřebujeme stovky miliard na nová americká
letadla F-35, na nové tanky, také pražská Zoo hledá u mne miliardu pro
medvědinec. Člověče, vy nevidíte stávky učitelů, protesty lékařů, se svou
mzdou jsou nespokojeni i školníci, uklízečky a kuchařky? Je dokonce možné,
že v této chvíli stávkuje parlamentní kuchyně a já zítra budu bez oběda. A
zrovna má být domácí svíčková s knedlíkem a brusinkami, na kterou jsem se
tolik těšil, a to vše za 30 korun. A to nedej Bože, kdyby stávkovaly
kuchařky celý týden. Vy si snad myslíte, že si ty peníze někde ve vládním
sklepě tiskneme. Každému říkám, že i my ve vládě šetříme, já například
jezdím nakupovat do Německa Nutellu, tam ji koupím za polovičku! Podobně pan
prezident, ten zase zajede na motorce do Polska... Musíte se více snažit.“
Pan premiér pokračoval ve svém ekonomickém rozboru, vysvětlil tajemství
výhodného nákupu zemního plynu (LNG) ze zámoří, místo toho levného ze
Sibiře, k tomu přidal hněv na Orbána, Fica, že oni sobecky myslí jen na ty
své domácí, nešetřil ani Babiše ani Čínu… Ráno mě z toho zlého snu rozbolela
hlava.
Přitom jsem chtěl panu premiérovi toho tolik říci, o svých čtyřiceti letech
práce v ČKD, o desetitisících tramvají, které jsem pomáhal kompletovat a
které stále jezdí v Praze, Brně, Plzni... Ale i v Kyjevě, Charkově, Koreji,
dokonce i v Africe. Chtěl jsem mu ještě povědět o milionech podnikových a
družstevních bytů, postavených v Československu, v jednom z nich již 45 let
bydlím. Povědět mu i o vodních dílech na Vltavě, o cementárnách, o
ocelárnách, o energetické soběstačnosti, o soběstačném zemědělství, o
vesnici pulsující životem, ale i o populační explozi na počátku sedmdesátých
let. Do penze se chodilo v šedesátí, maminky dokonce ještě dříve. Povědět mu
také o podnikové rekreaci, o zdravotní a sociální péči...
Dnes se omlouvám panu premiérovi, vím, že má jiné starosti a na mne, starého
dědka, nemá zrovna čas. Dnes je zde, zítra v Bruselu, pozítří v Kyjevě,
popozítří v Africe, ono řídit celý svět není legrace. Mezitím mu doma, ti
podobní jako já, stávkují, nebo nemravně chtějí přidat k platu či k
penzičce.
Tak co říkáte, má náš pan premiér pravdu, nebo nemá