Vracím se ke vzpomínkám dědy Emila a jeho výletům po světě. Tentokrát to bude Francie a její hlavní město Paříž a jeho pohledy na tamní stravování. Velmi zajímavý pohled…
V okolí noredamském je řada obchodů, ve kterých se prodávají památkové předměty takového druhu, jako u nás na Svaté Hoře u Příbrami. Jistě tam uvidíte sádrové odlitky dívčí hlavy se spícíma očima. Toť slavná „Utonulá ze Seiny“. Kdo touží poznat pařížskou radnici Hotel de Villa, pěknou moderní budovu s krásnými freskami. Stačí přejít most přes Seinu. My však zůstaneme ještě na ostrově, abychom si prohlédli alespoň vnějšek rozlehlého soudního paláce s krásným orlojem na nároží. Malým stavitelským skvostem je Sainte Chapelle, vlastně dvě nad sebou postavení svatyňky, z nich vyšší se třpytí samým zlatem kopule a je na nádvoří justiční budovy.
Podél paláce spravedlnosti a na sousedním náměstíčku je květinový trh. Od jara do podzimu tam bodré prodavačky nabízejí kolemjdoucím květiny. Ta květinová dekorace velmi pěkně zastírá ponuré zdivo domu, v jehož útrobách zlí lidé docházejí odplaty za své činy. Kráčeli prý kdysi tím květinovým trhem dva Češi. Nějak se nemohli dohodnout a jeden povídá druhému: „Ty vole …“ To, když zaslechly ty květinářky a jaly se hned volat policajty. Oni přiběhli a zjistili, že slovo „vole“ zní podobně jako francouzské „volur“, tj. „zloděj“.
Teď si zahrajeme trochu na Skoty. Napíši, jak se dá v Paříži levně, a přitom docela dobře žít. O našem hotelu jsem se už zmínil. Spí se v něm právě tak dobře, jako v Lutecii, nebo Grand Hotelu, majícím na dva tisíce pokojů.
Teď začnu psát něco více o stravování. V Paříži se jí jako u nás, třikrát denně. Ráno se podává „petit déjeneusr“: káva, čaj, nebo čokoláda. V poledne je „déjeneusr“, večer pak „diner“. Chcete-li šetřit, vypijete ranní kávu v „comtoiru“, tj. ve stoje u nálevního pultu, schrupnete dva výtečné croisany – máslové housky k tomu a zaplatíte tak polovic, jak byste platili, sedíce v křesílku u stolu.
Když jsem byl v Paříži poprvé, obědvával jsem na různých místech. Bylo u toho hodně servírování, dotazování úslužných „garconů“, ale při placení donesli mně na tácku pěkný tučný účet. Protože večeře bývaly ještě o polévku bohatší, jinak se podobající obědu jako vejce vejci, vyžadovali také slušné peníze. Tak mně to stávalo tak okolo 15, diner stál tak 2.franky. Jednou jsem kráčel po Bovl evardu Montmartre a vešel do ohrazené restaurace, označení „Diner de Paris“. Tam obědy i večeře byly po 5,50 Fra. Nevěřil jsem, že za tuto cenu bych se mohl dobře a dosyta najíst. Hned po první návštěvě jsem byl velice spokojen a chodil tam pak jíst takřka denně a jezdil tam metrem. Co vše jsem tam dostával? Předně horst doeure, totiž talířek s olejovou rybičkou, dvě kolečka salámu, tři ředkvičky, kousíček másla a pár oliv. Druhým chodem byla nějaká pečeně, třetím byl sýr či salát, anebo na oleji opékané brambůrky, (och, ty byly výtečné…). Na závěr ovoce, kousek dortu, nebo zmrzlina. K tomu náležel čtvrt litr bílého či červeného vína, či půllitr piva a chleba jsem mohl sníst podle libosti. Uznáte, že jen za víno bych v Čechách před válkou musel zaplatit tolik, co tam za celý oběd. Bylo to tedy velice levné, dobré a bylo toho opravdu víc než dost…
V Paříži je i několik českých restaurací, z nichž mohu zvláště doporučit „Chez Camille Demoulins“, ve sklípku paláce Royal. Ta je největší a Češi ji nejraději navštěvují. Je tom česká kuchyně, kterou si pochvalovala hradecká děvčata, když jsem je v ní v roce 1927 při návštěvě Paříže nechal stravovat. Francouzská strava jim moc nechutnala, že prý je po ní jenom hlad.
Brzy jsem si večeře začal pořizovat sám nákupem v potravinových obchodech. Totéž jsme činili i my při návštěvě města v roce 1938. Tak jsme si v aktovkách donášeli do hotelu dlouhatánské šišky bílého chleba, máslo, různé zavařeniny, a salámy. Rozumí se, že i litrové láhve s vínem. Tehdy litr stával od 1 Fr. Celá vydatná večeře i s tím vínem, které jedné osobě na dva dny bohatě stačilo, přišlo na 2-3 franky. Kurs franku při mé prvé návštěvě byl 1,60 Kč, při té další 0,70 Kč.
Bohatý výběr jídel najdete v některých obchodních domech, kde kromě uzenin mají i pečená kuřata, holoubata, porce pečení, a to vše za velmi levné ceny. Časně z jara si Pařížané pochutnávají na listech mladé pampelišky, v létě na artyčocích, podobajících se netřesku z doškových střech. Dávají si jeden po obědě, vytrhávají lupínek po lupínku a namáčejí to v oleji, olíznou a vyhazují.
Spisovatel Emil Zola jeden ze svých románů nazval „Břich Paříže“. Tím myslel tržnice pavilony vybudované ze železa a skla, umístěných ve středu města. Chcete-li je navštívit, a stojí to opravdu za to. Musíte si přivstat, protože od devíti se již vyklízejí. Celá jedna budova je naplněná masem, druhá rybami, další obsahující drůbež, zvěřinu, vejce, mléčné výroby atd. Mně nejvíce zajímaly ryby a jiná mořská havěť. Více než ryb sladkovodních, mají tam těch mořských. K nejlevnějším patří maso ze žraloků, za lahůdku se považují rejnoci., oškliví tvorové, podobající s dětským drakům. Zachtěli byste ochutnat čerstvé ústřice? Jsou tu levné a prodavačka vám ochotně otevře škebli. Spatříte sliznaté zvířátko. Nakapete na něj ještě za živa citrón, zavřete oči a spolknete. Pomyslíte si přitom, jaká je to u nás delikatesa a snad vám potom ústřice skutečně zachutnají. Jinak podle mě – nevím, nevím … A co byste řekli krevetám, růžovým mořským ráčkům, pojídaných také zaživa.
Marně byste na tamním jídelním lístku hledali naše švestkové knedlíky, nebo vepřo-knedlo-zelo. Knedlíky Francouzi naprosto neznají a kroutili by nedůvěřivě hlavami, kdybyste je učili, jak u nás z vařeného těsta tu naši lahůdku tvoříme. Vepřovou byste koupili pouze v té nejchudší čtvrti Sv.Antonína, kde je nejvíce koňských řezníků. Vepřovým sádlem se ve Francii nemastí. Tam se používají oleje, které jsou hostům přímo na stole k volnému užívání.
Z pamětí dědy Emila Suchoradského jen mírně upravil Olda Suchoradský