Dnes dokončím líčení výletu dědy do Německa a pak se s ním podíváme do Vídně roku 1931.
Cesta do Salzburgu. Za doby válečné bylo toto město pro mne nenáviděné. Dnes se mně však nějak zalíbilo. Zámek Mirabel s rozkošným parkem, mohutný starý hrad nad městem, pouť po Monscherku, pohled odtud na Maxgland, kde jsme execírovali. Ty naše bývalé kasárny, nyní proměněné ve výstavní síně uměleckého průmyslu, rodný dům Mozartův, jeho pomník, pěkné městské divadlo, na břehu zelené a bystré Skalice. Velechrám, na jehož schodišti se nyní pořádají divadelní představení, kostel Paní Marie provedený v gotickém slohu, hora Gaisberg, atd. Díval jsem se do nádvoří Hofstalských kasáren. Ten dvůr je obklopen strmou skalou a arcibiskupové do něj vtesali lože pro diváky, kteří odtud přihlížejí jezdeckým turnajům. Dnes se v těch místech konají slavné salzburské festivaly, na nichž vystupují slavní světoví zpěváci i dirigenti. Jak tak nad tím hledištěm stojím, slyším vedle sebe nějakou paní, vykládající malé dívence, jak její tatíček ve světové válce tady válčíval. Něco ta dívenka chtěla zvědět a ta paní jí sdělila, že se na to musí zeptat svého tatíčka. Obrátila se na mne s dotazem v německém jazyce. Dost se podivila, když jsem jí v českém jazyce odpověděl, že i já jsem tady v té době musel execírovat. Odtud jsem šel kolem koupaliště, zdařile sochařský vyzdobeném, k univerzitě. Něco jsem si chtěl ofotit, opřel jsem proto svůj deštník o zeď. V několika minutách jsem byl hotov, sáhnu po deštníku, ale ten zmizel. Nějaký poberta si pomohl před salzburskými lijáky. Nezbylo mi nic jiného než si později ve Vídni koupit nový. A ten nový byl na chlup stejný s tím ukradeným a stál 40 našich korun.
Ten večer před odjezdem vlaku jsem strávil na lavičce v půvabném mirabelském parku. Asi o 9. hodině jsem odjel k celonoční pouti přes Linec, podél Dunaje k Vídni. Dojel jsem tam kolem deváté ranní hodiny na západní nádraží. Elektrikou jsem se dostal do hotelu „Pošta“. Protože v té době byly valutární předpisy velmi přísné, udělal jsem to tak, že se souhlasem pana hoteliéra, posílal jsem mu několik měsíců po dvou stovkách a on při mém příjezdu mi ty obnosy vyplatil v rakouských šilincích.
Hned jsem se vypravil na prohlídku po vídeňských muzeích. Tentokrát jsem svůj zájem soustředil hlavně na obrazy. Našel jsem jich ve Vídni dost. Zejména v zámku Belvedere to byla pro mne dobrá pastva. Mně se líbil kdysi slavný Makart. Byl to vídeňský malíř, kterému krásné dámy rády chodily stát modelem, aby se tak dostaly na veřejnost k obdivování. V nedělní odpoledni jsem si zašel do Práteru. Bylo tam několik produkcí varietních umělců. Koukal jsem na dvě „dámy“, o nichž vyvolávač tvrdil, že spolu podniknou boxerský zápas. Pak na podiu stál človíček. Kdo chtěl mohl mu dát dotaz po kterékoliv vídeňské ulici, načež mu odpověděl, kolik má ta ulice domů po pravé a kolik po levé straně. Kam odtud děti chodí do školy, kterému poštovnímu úřadu ulice patří apod. Při mnoha tisících vídeňských ulic to byl výkon pozoruhodný. Na Riesengradu lidé málo jezdili, rovněž tančilo jich v dupárnách málo. Panující světová hospodářská krise panovala i Práteru. Byl jsem též na představení ve velkém cirkusu. Nejparádnějším výkonem bylo, že jeden z artistů se dal vystřelit dělem přes celý cirkus.
Poslední den mého vídeňského pobytu přinesly všechny vídeňské žurnály zvěst, že tragicky zahynul český král bot, Tomáš Baťa. I odjel jsme vlakem přes Znojmo do svého domova…
Z dědových vzpomínek kopíroval O.Suchoradský