Všechny krásy světa v ní vidí..., zpívá Kecal v opeře B. Smetany: Prodaná nevěsta. Já však nechci v dnešním vzpomínání obracet pozornost čtenářů na konkrétní, ale ani imaginární dívenky, které se mně při poslechu této árie v mysli vybavují. Chci se na krásy světa podívat z trochu širšího pohledu. Vzpomenout toho, co se mně v životě líbilo, co mně těšilo a čím jsem byl rád.
Kostel v Kopidlně
Chci ukázat, jak je náš svět pestrý, proměnlivý, zázračný a kolik kouzelných možností k životu nám nabízí. Začnu od přírody. Naše země je tak krásná a dává každému kdo miluje přírodu, tolik možností k jejímu poznávání. Protože chůze nebyla mojí přirozenou touhou pohybu, poznával jsem přírodu většinou výjezdy na kole. Vzpomínám, že jako ještě poměrně mladý kluk jsem si o jedněch prázdninách dal za úkol, projet všechna krásná místa v okruhu 50 kilometrů od Mlýnce, kde jsem byl na prázdninách. Vyjížděl jsem denně a vystoupal jsem na všechny vyvýšeniny v krajině, abych mohl vidět mnohem dál, než bylo těch 50 vymezených „kiláků“. Vzal jsem to od Kalvárky, což je kopec nad Kopidlnem, o kterém píše Zdeněk Svěrák ve své vzpomínkové knize PO STRNIŠTI BOS a dokonce Kopidlno podle tohoto kopce přejmenoval.
Pak to byl kopec Chotuc nad městečkem Křinec, s lesním hřbitovem a netušeným výhledem do široké polabské krajiny. Opačným směrem na Jičín to je památný Veliš, se svojí výškou přesně 400 metru nad mořem. V Českém ráji bylo takových kopců nepočítaně. Třeba TÁBOR, na který nás prvně jako děti vyvedl tatínek pěšky nekonečnou cestou z Jičína. Byl to pro mne těžký úkol, hlavně pro mé chromé nohy. Šli jsme tam skoro celý den a ta cesta neměla konce. Nakonec jsme to však zvládli. Škoda, že tam byla tehdy zavřená vyhlídková věž. Na Tábor jsem pak opakovaně vyjel (s kombinací chůze) mnohokrát, a i na tu rozhlednu vylezl. Ten sjezd dolů, skoro 20 kilometrů s kopce, vlastně až do Jičína, to byl ale požitek… My tehdy s tatínkem sešli „křížovou cestou“ do Lomnice nad Popelkou a odtud se vláčkem vrátili zpět do Jičína.
Kostel v Rožďalovicích
Dalším památným kopcem byla určitě Zvičina nad Dvorem Králové nad Labem. I sem nás prvně zavedl tatínek dálkovým pochodem z Bílé Třemešné, kam jsme dojeli vlakem. Cesta zpět pro mne byla velkým utrpením. Operovaná noha odmítala další pochod a já šel dolů jen silou vůle. Přitom jsem našim svůj problém vůbec nepřiznal a bojoval jsem docela sám se sebou. Došli jsme pěšky až do Dvora Králové n.L., ale ro mne to byla „kalvárie“, na kterou do smrti nezapomenu. Pak další kopce, jako Vyskeř, Čeřovka, Zebín, mohl bych jmenovat další v ten jeden rok navštívené kopce. Vím, že jich o těch prázdninách bylo víc než dvacet.
O dalších prázdninách jsem si dal podobný úkol. Projet na kole všechny silnice v okruhu 30 kilometrů. Měl jsem k tomu mapu, kde jsem si vyznačoval projeté silnice. Nezdá se to, ale dalo to tehdy za prázdniny několik set kilometrů a zažil jsem si nádherná překvapení z míst, které jsem navštívil.
Kostel v Bošíně u Křince
Od přírody přejdu ke světským památkám. Můj tatínek měl ve zvyku v každém místě navštívit místní kostel. Je pravda, že tam se soustřeďovalo nejvíce památek, jako obrazy, sochy, ale i celková architektura. Napadá mně velmi zajímavý kostel sv. Jakuba Většího v Kopidlně, který jsme pak z blízkého Mlýnce navštívili tolikrát při koncertech v rámci Kopidlenských slavností. Z druhé strany to byl kostel sv. Havla v Rožďalovicích, stojící na vršku a spolu se zámkem tvoří panoráma tolik podobné pražským Hradčanům. I tento kostel jsem uvnitř mnohokrát viděl i zevnitř, stejně jako ten evangelický v Bošíně, kde měli svatbu na začátku 40.let moji rodiče. Stejně tak bych mohl jmenovat zámky, počínaje tím kopidlenským, pokračovat zámkem v Jičíně či na Loučeni u Nymburka. To jsou všechno památky nejblíže mým místům prázdninových, ale i životních pobytů.
Pak jsou to památná místa, spojená s našimi významnými osobnostmi. Jako Smetanovy JABKENICE, které jsme navštívili prvně zase s naším umění milujícím tatínkem. Tentokrát ne pěšky, ale už na kole. Opakovaně jsem tam pak jezdil i s naší rodinou. Takovým podobným místem pro mne byla i Litomyšl, kam jsem až z Hradce rovněž dojel na kole. Nebo rodiště cestovatele Emila Holuba v Holicích, Česká Skalice spisovatelky Boženy Němcové, Semily Františka Ladislava Riegra a mnohé další.
.jpg)
Zámek v Jičíně
Svoji trochu rozevlátou úvahu zakončím výčtem míst, která jsem v životě považoval za ta nejkrásnější. Už jsem tu některá výše uvedl. Ale musím přidat lázeňské město Poděbrady, které bylo v mých 12ti letech prvým tajným výjezdem z Mlýnce na kole. Babička by mně nikdy tak daleko samotného nepustila. A tak jsem ji zalhal, že jsem byl pouze v Křinci. Přitom Poděbrady byly 2x dále. Bylo to pro mne takové trochu dobrodružství, které jsem si pak v životě mnohokrát rád sám i s rodinou, nebo i se synovcem Tomášem, pokaždé na kole, rád zopakoval. Dojel jsem jednou dokonce až do místa památné bitvy u Lipan, u Českého Brodu. Hledal jsem tam místa spojená s touto pro naše dějiny tragickou bitvou a našel jsem je. Skončil jsem prohlídkou nedaleké Kouřimi, která na mně udělala velký dojem.
Skončím vzpomínkou na kopec Kozákov, kam jsem několikrát vyjel na kole, i s manželkou a našimi děvčaty. Nedaleko, na Ještědu, vzpomínám na přítomnost kantorek z Košic na Slovensku, které jsem tam pěšky vedl z naší školy v přírodě v PROSEČI POD JEŠTĚDEM a prohlášení jediné z nich: „My Slováci si myslíme, že máme u nás nejkrásnější zemi. A tady musím přiznat, že stejně krásné jsou i Čechy a jejich krajina…“
Naše zem je rozmanitá a nádherná. Psal jsem tu o památkách, ale nedostal jsem se vůbec k lidem, které jsem na svých cestách potkal, nebo za kterými jsem jezdil. I to mám po svém otci, který s námi každé prázdniny jezdil na kole po okolí Mlýnce a přitom jsme navštěvovali neohlášeni jeho žáky, většinou však studentky-absolventky Pedagogické školy v Hradci Králové, které učil. I to byla součást školy života, kterou nám náš tatínek tak obětavě a s nadšením předával…
Olda Suchoradský