Je nejvyšší čas, abych už zase využil své životní zkušenosti s bojem s přírodou. Myslím tím současné období vos, které v období zrání švestek přichází. To včelí období, které je spojeno s jarem a rozkvetlou přírodou, je už pryč. A sršně. Nemohl jsem na ně zapomenou. Ta ani nevím, zda a kdy tento nebezpečný hmyz má nějaké své období.
Čím jsou nám hmyzí hovádka nebezpečná?. No samozřejmě svým bodnutím. A tím o co po něm nastává. Docela nepříjemná, ba déletrvající bolest. Někdy i kolaps a docela těžké zdravotní stavy. Mám-li vzpomenout situace ze svého života, tak se musím vrátit někdy do svých 8mi let, kdy jsem s rodinou vylezli na pěkný kopec 400 m.n.m. nad Jičínem – Veliš a tam si sedli do trávy. Bohužel však do hodně nebezpečného vosího hnízda. Jedna z nich vystartovala a zobla mně do tváře. Hrozně jsem se lekl a strašně mně to bolelo a já proto začal vyvádět. Křičet a naříkat, že to bylo slyšet až dolů pod kopec. Rodiče se mně snažili utěšit, ale od boleti to moc nepomáhalo. Tak jsme rychle slezli dolů a mně se po čase ulevilo. Jenom opuchlá tvář mně asi 2 dny připomínala, co se mi tam na kopci Veliši stalo.
S vosami mám podobných příběhů více. V Opletalce v mém dětství rostly vysoké břízy, kolem kterých bylo trochu země a v ním se vosy rozhodly udělat si tam hnízdo. Já jsem chodil do těchto míst k pumpičce pro pitnou vodu a dost jsem se těch vos vylétajících ze země bál. A tak jsem se rozhodl, že je vytopím. Lil jsem jim do dírky odkud létaly vodu. Nalil jsem tam mnoho litrů, ale nepomáhalo to, vosy tam létaly klidně dál. A tak jsem si vzal na pomoc své kamarádi a rozhodli jsem se, že je vykouříme. Házeli jsme do díry zapálené sirky, později i papíry. Vše shořelo, jenom vosy ne. A tak jeden divoký kamarád rozhodl, že je vykopáme. To byl ale blbý nápad. Jakmile několikrát botou kopl do země, vyletělo z podzemního hnízda celé hejno vos a pustilo se do nás. Každý z nás schytal několik žihadel. To nás poučilo v tom, že vosy se nemají příliš dráždit, protože dovedou zaútočit. S podzimem se vosy najednou ztratily. Ty na rozdíl od včel opravdu v zimně odejdou a přežije jenom jejich královna, zahrabaná v zemi a s jarem naklade vajíčka a vytvoří si tak novou generaci.
A ještě jedna divá vzpomínka na vosy a jejich útok. To jsme byli na základně EXOD v Jeseníkách i se svoji tehdy malou dcerou Evičkou. Dělali jsme tam túry samostatně dospělí, ale výjimečně i s dětmi. Na jedné z nich jsme zasedli na břeh nedaleko lesa u potůčku, který tam protékal. Krásná idylka, příjemné posezení. Děti se rozeběhly po okolí, až k té říčce, kde to vypadalo tak trochu jako v pralese. A jedno z dětí neopatrně šláplo na zemi ležící vosí hnízdo. Trochu to chřuplo a hned na to se z toho místa zvedlo plno vos a ty hnali děti lesíkem až na břeh k nám. Všechny byly hodně poštípané, i naše dcerka to schytala, ale přežila to, tak jako ostatní. Vosí bodnutí totiž bolí. Ale není toxické a nejsou po něm následky, ani jako po včelím bodnutí.
U včel totiž záleží na tom, jaké květiny předtím navštívily a jaký pyl s sebou právě nosí. Nejnebezpečnější je ten z máku. Toho bílého, ne červeného. I na to mám jednu dávnou vzpomínku. To už jsem včelařil a vedl včelařský kroužek na škole v Kopidlně. Mezi mladými včelaři byl i Pavel, který se rozhodl pořídit si úly domů a měl je umístěné na zahrádce svého pěkného domku v Pševsi u Kopidlna. Jeho tatínek byl lesník, tak přírodě rozuměl. Ale nevěděl, jak může být v určitém čase včelí bodnutí nebezpečné. Tehdy kolem Pševsi naseli zemědělci plno polního máku. Ten bíle rozkvetl a v té době se tatík-lesník rozhodl sekat kolem úlů na zahradě trávu. A to včely nemají rády. Když se kosou několikrát v blízkosti úlů rozehnal, tak na něj vystartovaly a pobodaly ho. Za několik minut se mu udělalo špatně a on omdlel. Padl na zem. Naštěstí se jeho syn-mladý včelař právě vracel domů a uviděl co se stalo. Ihned mobilem zavolal záchranku. Její pomoc nestačila, museli přivolat vrtulník a ten pobodaného otce dovezl do hradecké nemocnice, kde ho za 2 dny vyléčili. Nebýt této pomoci, tak už tu asi nebyl. Včely totiž měly v sobě pyl a nektar z toho máku, což působí na člověka jako nebezpečný jed. On, ani jako lesník, to nevěděl. Přesto na včely svého syna nezanevřel. Dokonce v lese zařídil několik stanovišť se včelami. Ale byl opatrný- Věděl co včelí jed z bodnutí dokáže.
Podobný zážitek s včelami jsme zažili i u nás, na naší zahradě ve Mlýnci. Málem jsem kvůli tomu přestal včelařit. To mně sousedka v sousední vesnici nabídla několik starých úlů i se včelami, že již nechce dál včelařit. Bylo to za „babku“, tak jsem souhlasil. Jak ale včely dostat 4 kilometry daleko od našeho bydliště? Zeptal jsem se souseda Špicara a ten mně nabídl odvoz traktorem na dvoukolové káře. Přivstali jsme si na to a ještě za šera dojeli k včelařce do sousední vesnice. Úly jsme oblepili širokou izolepou, zavřeli a zalepili česna, s tím, že to včely těch 30 minut cesty jistě přežijí. Vše šlo dobře, než jsme vjeli do lesa Horky, kde byla tehdy velmi špatná a nerovná silnice. Kára na ní začala poskakovat a upevnění uzavření nástavků se na několika místech uvolnilo a otevřenými škvírami včely začaly vyletovat ven. A rovnou si to vzali k nám, do kabiny traktoru. To byla mela. Soused přidal na rychlosti a jeli jsme už po lepší silnici jako šíp. A včely za námi. Dojeli jsme k plotu naší zahrady a soused vyskočil poštípaný od včel z kabiny traktoru a utekl domů. Já na tom nebyl moc lépe. Schoval jsem se doma a foukal si na včelí znamení, co na mně potvůrky nechaly. Když se asi za 2 hodiny uklidnily, tak jsem se odvážil se jít na ně podívat. Vypadalo to, že se uklidnili. A tak jsem přistavil kárku a postupně ty 4 úly převezl na připravené stanoviště na naší zahradě. Obešlo se to už bez maléru. A soused si večer, kdy už včely spaly došel pro traktor a dvoukolák. Tak proběhlo naše včelí stěhování.
A ještě ty sršně. I od nich jsem také „koupil“ štípanec. Musím potvrdit, že to nebylo nic příjemného, ale o nic horšího, než běžné vosí či včelí bodnutí. Oni totiž vypadají dost hrozivě, ale na jejich bodnutí se neumírá.
Ještě co je třeba udělat, když vás některá z takových potvůrek bodne. Jsou na to mnohá určitě zaručená doporučení. Natřít místo octem, cibulí, medem. Myslím, že na to něco zaručeného není. Prostě se ta bolest musí vydržet a za několik hodin přejde ve svědění a otok po 2-3 dnech zmizí. Prý je to včelí bodnutí léčivé a někde se tím dokonce léči (traduje se, že tomu tak je v Rusku). Je fakt, že za roky, co jsem včelařil, jsem nějakými bolestmi kloubů netrpěl, jako je tomu dnes, kdy už nevčelařím. Nebo je to tím mým stářím ?
Dnes nedošlo na čmeláčky. To je také zajímavý tvoreček z hmyzí říše. Ale toho si nechám až na někdy jindy. Toho strašení pro děti, ale i dospělé dnes už bylo docela dost ...
Olda Suchoradský