Náš podzimní zájezd vrcholí návštěvou hlavního města SSSR MOSKVY. Napadla mně dobově velmi známá písnička, kterou nazpíval náš salónní zpěvák Rudolf Cortéz a jejíž český překlad jsem dal do názvu poslední části svých vzpomínek. Zpívali jsem si ji tehdy, alespoň v duchu, docela často. Můžete si ji připomenout se mnou ZDE: https://www.youtube.com/watch?v=5LYLayuxJLI
Do večera však bylo ještě daleko.
Zatím jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl na okraj Moskvy do moderního hotelu Moževskaja. Jak jsem psal, dostali jsme se tam kolem 11.hodiny dopolední a posnídali. Teprve po ní jsme se autobusem vrátili do středu města, zastavili na okraji Rudého náměstí.
Čekala nás obvyklá akce každého návštěvníka Moskvy v té době, Mausolea V.I.Lenina. Byli jsme s tím seznámeni už na začátku zájezdu a měl to být pro nás jeden z vrcholných zážitků. A byl. Když jsme přišli do středu náměstí, zaujala nás dlouhá fronta, vedoucí až do vchodu Mausolea. Tu jsme si byli nuceni vystát. Nebylo to jednoduché. Byla pořádná zima a chvílemi poletoval sníh. Fronta ale docela rychle postupovala. Cestou jsme byli průvodkyní upozorňováni, že uvnitř nesmíme fotografovat a ani se nějak zastavovat. Prostě kolem rakve jenom projít. Po 1 a ½ hodině pomalého sunutí jsem se konečně dostali dovnitř. Fronta se vinula kolem skleněné rakve s vystavenými ostatky vůdce sovětské revoluce. Jeho tvář byla bledá, jako by byla z vosku. V síni bylo příšeří, jen ta rakev byla ostře osvětlená. Za několik minut jsme na druhé straně síně vyšli ven a obřad tím pro nás skončil. S průvodkyní jsme šli kolem kremelské zdi s významnými osobnostmi zde pohřbenými. Jenom místo s J.V.Stalinem bylo prázdné. Tehdejší vládci rozhodli ho odtud vyjmout, po zveřejnění informací o jeho vládě N. S. Chruščovem v roce 1956. Viděli jsem náhrobek sovětských kosmonauti, kteří při jednom z nepodařených startů kosmické lodi zahynuli. Došli jsme až k památnému zvonu, viděli nový Sjezdový palác a vstoupili do historického chrámu s pozlacenými kopulemi. Byli jsme už celí vymrzlí a rádi se proto vrátili autobusem zpět do hotelu na oběd. Nevadilo, že už bylo 15 hodin odpoledne.
V ten den jsme se už do města nevrátili. Mne čekala přátelská šachová partie s jedním z organizátorů našeho pobytu, který se nějak dozvěděl, že hraji šachy. Byly vlastně dvě. Jednu jim vyhrál a jednu prohrál. Bylo to dobré zpestření tohoto moskevského dne. Večeře byla pro nás připravená ve 20 hodin, a pak jsme ještě v hotelovém baru do půlnoci vzpomínali a hovořili o minulosti i současnosti, a tak trochu i o budoucnosti. Pak jsem teprve šli unaveni spát a spali dobře až do rána.
Probudili jsme se do nového týdne, bylo právě pondělí, 27.listopadu 1978. Venku stále pod nudou a chvílemi hustě sněžilo. Sněhu přibývalo, bylo ho už skoro 15 centimetrů na zemi. Čekal nás další, jeden z posledních dnů zájezdu, věnovaný prohlídce Moskvy. Já si vstal v 7 hodin a vydal se na prohlídku okolí hotelu. Velmi mne překvapilo, že se nacházíme na vesnici, kde končí upravené cesty a domky kolem jsou staré a dřevěné, pravé rusé „selo“. S překvapením jsem ten paradox konstatoval a vrátil se do hotelu na snídani, která byla pro nás připravena na ½ 9 ranní. Pak jsme vyjeli autobusem na okružní jízdu po Moskvě. Bylo zataženo, všude se odklízel sníh (většinou pracovaly jen ženy) a nakládaly ho na nákladní auta, které sníh odvážely na břehu Moskvy a vyklápěly ho ze břehu dolů do řeky, která ještě nebyla zamrzlá. Viděli jsme moderní bulváry a krásné domy, novou Moskvu, postavenou po válce. Na poledne jsem se vrátili do hotelu na oběd.
Po krátkém odpočinku nás znovu zavezli do středu města. Odpolední společný program jsme oželeli a s Jaromírem se vydali do města sami. Zažili jsme několik dobrodružství, které musím zaznamenat. Třeba moskevské metro. Vlezli jsme do něj jen jednou, víckrát jsme to už neopakovali a raději si platili taxíka. Na peroně byl takový dav lidí, že jsme si neuměli představit, že to přijíždějící vlak pojme. Ale nacpali jsme se tam všichni. Dav nás sevřel a doslova nás nesl dovnitř. Chvílemi jsme jen pluli, nohy nějakých pár centimetr nad zemí. Ve vagonu nás bylo jako sardinek, nedalo se ani hnout. A teď jsme měli vystupovat. Mysleli jsme, že nás vůbec nepustí ven. Ale ono šlo. Najednou jsme byli na peroně. Knoflíky u kabátu však byly pryč, v té tlačenici nám je dav doslova otrhal. No neuvěřitelný zážitek, který mně občas děsí v noční můře.
Vylezli jsme na Rudém náměstí a šli do tehdy nejznámějšího obchodního domu GUMU. Ten nás zklamal. Bylo to tam jako ve věznici. Patra na ochotu zadrátovaná, aby někdo nespadl dolů. A z nich odbočky do jednotlivých částí se spoustou obchodů, dost v nepřehledné skladbě. Já jsme sháněl Gula klíče, o které mně poprosil koupit jeden tatínek z Rožďalovic, když mně vyrobil s motorkem z vyřazené pračky sekačku na trávu. Nic za to nechtěl, jen ty klíče, které se u nás nedaly sehnat. My je chvíli sháněli (Jaromír věděl, kde je hledat) v malém obchůdku s elektrosoučástkami. Tam je měli za 900 našich korun. Tehdy velmi výhodná koupě. Pak jsem koupil pár pohledů a chtěl je z pošty rozeslat. Na poště neuvěřitelná fronta a já potřeboval známky. No vypadalo to na čekání na celé odpoledne. Jaromír to zkusil s frontou z druhé strany, omluvil se, že jsme z Československa na zájezdu a oni nás pustili a my byli za chvíli venku a mohli hodit oznámkované pohledy do schránky. Taky zážitek. Do hotelu jsme se nechali dovézt taxíkem. Večeři jsme tentokrát nestihli, tak se trochu dojedli, a hlavně napili v baru. Spát jsme šli půl hodiny po půlnoci.
A byl tu poslední den zájezdu. Po snídani jsme si vše sbalili a sešli se ve vestibulu hotelu. V 11 nás autobus dovezl na letiště v Domodědovo. Nastal problém, protože padla mlha a letadla nelétala. Na odlet jsme museli čekat až do 18. hodiny večerní, kdy jsme konečně kolem 19. hodiny odstartovali. Letěli jsme tentokrát letadlem s československou posádkou. Jaký to rozdíl, proti letu se sovětskou posádkou do Leningradu. V tom našem letadle byly naše letušky. Byly krásné jako panenky, jedna lepší než druhá. Všechny upravené, ale žádné přehnané voňavky, jenom milý úsměv a srdečný zájem o pohodlí každého z nás. A to jídlo. Hádejte, co nám nabídli? Nefalšovanou českou svíčkovou. Po tom týdnu všelijakých blafů nám chutnala, jako ještě nikdy potom.
Cesta rychle utíkala. Protože jsme letěli proti času, tak ve stejnou hodinu, co jsme v Moskvě vzlétli, jsme v Praze přistáli. Zvláštní situace, ale fakt to tak bylo. Odbavení šlo rychle. Před halou letiště se s námi organizátoři rozloučili, autobus nás dovezl do domu v Revoluční ulici, kde jsme před několika dny cestu začínali. A pak jsme se už museli každý postarat o cestu domů sám. Opravdu jsem nečekal, že to bude tak komplikované. Když jsme se dovlekli na nádraží Praha-Střed, všechny spoje, co vedly přímo na naši stranu byly pryč. Různými kombinacemi jsme se po půlnoci dostali do Nymburka. A to byl konec. Další spoj měl jet až ve 4 ráno. Nechtělo se nám tak dlouho čekat na zmrzlém nádraží, a tak doprovázející soudruh z Křince zavolal domů své manželce, aby pro nás přijela autem. To se také stalo a ona mne kolem ½ 3 ráno dovezla až domů, do Mlýnci. Kroutil jsem hlavou nad tím, že z Moskvy do Prahy jsme byli za 0 minut a s Prahy do Mlýnce nám to trvalo 7 hodin. No, takový byl tehdy svět ….
Vzpomínky dokončil Olda Suchoradský