Definitivní tečku za Vánocemi udělám vzpomínkami na vánoční besídky. Už jsem podal zprávu o té mé nejstarší v evangelickém kostele, kde jsem tak „vynikl“ při zpívání koled. Vánoční besídky se konaly již na konci 50.let, kdy jsem navštěvoval Osmiletku v Šimkově ulici. Konaly se vždy mimo vyučování, v rámci schůzky třídní pionýrské organizace před Vánocemi. O jedné takové příhodě s besídkou spojené píši ve svých vzpomínkách na tuto školu toto:
Stalo se to opřed Vánocemi v 7. třídě. Tehdy jsme se stali smíšenou chlapeckou a dívčí školou a bylo jasné, že každý kluk si ve třídě našel svoji dívku. Pro mě to byla jednoznačně Dáša. Na Vánočním večírku jsem od ní dostal dáreček – obrázek, na které je překreslený obrázek z knížky tehdy populárního kreslíře Ondřeje Sekory, kde je Ferda Mravenec na zelené luční kobylce. Dole bylo připsáno: „Jak si Olda ochočil kobylku …“ V obrázku byla skryta narážka na moji tehdejší zálibu. Pěstoval jsem doma v kuchyni v teráriu indické pakobylky, které tatínek přinesl ze školy. Pěstovaly se tehdy k pokusům na Lékařské fakultě a tatínkovi je věnoval někdo ze studentů. Vypadaly jako krátká dřevíčka s jemnýma nožičkama. Živily se břečťanem, který jsem pro ně chodil krást na hřbitov. Velmi rychle se množily z malých hnědých vajíček. Často nám nějakou škvírkou ve víku akvária nějaké utekly a nadcházely jsme je pak v celém bytě. Jednou dokonce i v jídle, v rizotu … Samozřejmě, že jsem se s nimi chlubil i ve škole a z toho vznikl Dášin nápad na obrázek od Ježíška. Kupodivu mně ten obrázek nijak zvlášť neoslovil. Naopak, mně to dotklo a připadalo mi to jako t málo vtipné. Skoro jsem se za to urazil a náš vztah tím docela zvadl. Když se Dáša po 3 letech objevila na prodloužené našich tanečních v Adalbertinu, málem jsem ji nepoznal. Vyrostla. Byla z ní dlouhonohá štíhlá dívka, s černými krátkými vlasy. Byla stále usměvavá a velice chytrá. Není divu, že se mi líbila, ale já jsem jí byl pouze sympatický. Párkrát jsme si zatancovali, a pak se neviděli dlouhých 50 let, až na našem abiturientském srazu v restauraci u Černého koně.
Vánoční besídky jsem zažil rovněž jako učitel, a to na všech školách, kde jsem působil. Nejvíce si pamatuji ty z Kopidlna a Rožďalovic. V Kopidlně se konaly vždy poslední den před Vánočními prázdninami. Byl tom docela chaos, každá třída si to dělala podle svého a jinak. To nedělalo dobrotu. Proto jsem už jako ředitel školy v Rožďalovicích zavedl do těchto předvánočních setkání nějaký řád. Poslední den vyučování se po ránu ještě 2 hodiny normálně, podle rozvrhu. Věnovat besídce celé dopoledne se mně zdálo až moc. Pamatoval jsem si vyjádření mého tatínka, který říkal: „Co učitel nestihne naučit do Vánoc, to pak už do konce roku nedožene“. Kdyby se byl dožil letošního roku, kdy se od března vlastně pořádně neučilo, to by e hodně divil a jistě by svůj názor zopakoval.
Po těch 2 vyučovacích hodinách následovaly třídní besídky, jejíž náplní bylo malé občerstvení – čaj a dětmi donesené vánoční cukroví. Pak rozdílení dárků mezi dětmi navzájem. Ty většinou pamatovaly i na svého třídního. To s v Kopidlně nelíbilo panu řediteli a obdarovávání učitelů vánočními dárky zakázal. Byl to trapas, protože to rodiče nerespektovali a stěně učitelům dárky organizovali. Učitelé je pak schovávali mimo sborovnu a báli se s dárkem jít po chodbě, aby je ředitel náhodou neviděl. Podezřívali jsem ho, že nám závidí, protože sám nikdy žádný vánoční dárek od dětí nedostal. Pochopil jsem to přesně až tehdy, když jsem se sám stal ředitelem a také jsem za 15 let nějaký třídní dárek nikdy nedostal. Abych se přiznal, tak od jednotlivců občas ano. Třeba čokoládu, nebo bonboniéru. Zatímco učitelé byli obdarovávání mnohem více. Třeba moje manželka měla doma jednou 5 porcelánových jelenů a několik stejně hmotných slonů. No, rodičům se radit nemohlo. Oni si stejně dělali, co chtěli a jak se usnesli. Abych se přiznal, tak nejvíce a velmi hodnotných Vánočních darů jsem dostal, když jsem učil na 1.ZDŠ v Jičíně, kde třídní rodičovskou důvěrnicí byla manželka jednoho pana doktora. A tehdy jsem dostal k Vánocům od dětí několik lahví toho nejdražšího pití, spoustu pamlsků v dárkovém koši, a ještě nějakou tu keramiku. To se rodina poměla. Ale slon ani jelen mezi nimi nebyl. Byla tam nějaká váza, ale pořádně velká a těžká, takže jsem ji měl uloženu v kabinetě a domů mně ji museli před ochodem ze školy na prázdniny dovézt autem příbuzní.
To jsem už zase ale utekl od vánočních besídek. Vzpomenu ještě těch neškolních. Vlastně také tak trochu školních, ale venkovských, v naší vesničce, kde jsme bydleli. Tam po našem příchodu školu pro nízký počet žáků definitivně zavřeli. Přesto obyvatelé očekávali, že se bude konat tradiční vánoční besídka, jak na ni byli zvyklý za doby pana řídícího. A nahradili ho přeci dva, hodně mladí učitelé. Museli jsme se převtělit do role domácích učitelů, kdy k nám domů po předvánočních večerech chodily děti všeho věku z celé obce, ale i z té vedlejší. V pokoji jsme s nimi cvičili koledy a děti s nimi vystoupili před plným sálkem domorodců, v době těsně před Vánocemi, v již nefungující škole. To byla dokonalá role pro moji šikovnou manželku, která to s dětmi nacvičila. A já jsem vypomohl hrou na kytaru a svým zpěvem. A tak i po zániku školy tato vánoční tradice dále pokračovala.
Dětí v naší vesničce ubývalo a abychom nemuseli vánoční tradici opustit, začali jsme si zvát k vánočnímu vystoupení dovezené děti. Největší úspěch měl folkloristický soubor Jičíňáček, který nám přijel zazpívat koledy pod vánočním stromkem. Myslím, že to bylo v roce 1989, krátce po převratu. To bylo asi nejkrásnější a nejdéle vzpomínané předvánoční setkání Nevím, jak je tomu dnes. Asi už tam žádná taková vystoupení nejsou. Ne že by chyběli diváci, ale dovezená kultura je velice drahá a kde by na ně tak malá obec brala peníze? No, tradice vznikají a díky době i zanikají. Jen ty školní besídky žijí dal. I letos, kdy se kvůli covidu krátilo vyučování a prázdniny začaly o 2 dny dříve, na většině škol stejně besídky proběhly. Navzdory názoru mého tatínka, že co se nenaučí do Vánoc …
Naposledy v letošním blogu na Vánoce vzpomínal Olda Suchoradský