MŮJ ŽIVOTOPIS

VZPOMÍNKY NEJSTARŠÍ

Můj děda, Emil Suchoradský se narodil 6. září 1885 ve Velkých Čičovicích ve Středních Čechách a po přestěhování prožil část dětství v Chýňavě, kde působil jeho otec jako řídící učitel na místní škole. Později se rodina odstěhovala do blízké Unhoště, kde se 11. října 1917 narodil můj tatínek Oldřich, jako druhý syn, po starším bratru Emilovi. Později se v rodině ještě narodila dcera Božena.

 Moje babička Anežka Suchoradská, rozená Mindlová, narozená 18. prosince 1888 v Předměřicích n. Labem,  kde byl její otec  řídícím učitelem na místní škole. S dědou se poznali díky tomu, že jejich otcové bydli spolužáci a u příležitosti třídního srazu v Praze,  na který oba spolužáky doprovázeli mladí Emil a Anežka. Svatbu měli 23. května 1912 v Předměřicích. 

 Děda Emil se aktivně účastnil bojů v 1. světové válce, kde byl raněn a předčasně se z ní vrátil domů.  Po ní se s rodinou přestěhovali do Hradce Králové, na  naléhání své manželky Anežky, která se chtěla dostat blíž svým rodičům. Děda v Hradci získal místo učitele na Škole pro dívčí povolání, tehdy všeobecně nazývanou  Rodinka, na samém začátku Pospíšilovy ulice. Zde se stal po čase i ředitelem školy. Koupili si dům v nedaleké Pelclově ulici, kde žili až do své smrti. Děda byl po německé okupaci předčasně penzionován. V 50.tých letech vypomáhal jako dozorce ve studovně Státní vědecké knihovny na Eliščině nábřeží vedle Muzea. Babička Anežka žila celý život doma a starala se o rodinu, o své 3 děti, manžela a po jeho smrti o rozvedeného syna Emila. Děda zemřel v roce 1956 a babička ho o celé čtvrtstoletí přežila.

Maminka, Eva Suchoradská, roz. Čížková se narodila 6. ledna 1921, jako jediná dcera Josefu a Marii Čížkových z Mlýnce u Kopidlna. Děda Josef Čížek pocházel z Dolních Rokytňan u Libáně a narodil se v roce 1890, jako syn v rodině rolníka. Manželství s mojí babičkou Marii, rozenou Vávrovou z Mlýnce  bylo domluveno jejich rodiči. Oba se viděli prvně jen krátce před svojí svatbou. Děda se účastnil jako voják 1.světová války a byl raněn v bitvě u italské Piavy, kdy měl zraněnu pravou ruku, ve které mu zůstala kulka a po celý život měl sníženu její pohyblivost.  Otec babičky byl váženým starostou obce Mlýnec u Kopidlna, kde bydleli a kde měli hospodářství a provozovali zde i hospodu. Tu pak moji prarodiče převzali a obhospodařovali ji až do roku 1946, kdy odešli do penze a žili v penzi v nově postavené  vilce v sousedství prodaného hospodářství, až do své smrti, v první polovině roku 1967.

A právě sem jsme se v roce 1968, po svatbě 16. března 1968,  se svojí manželkou Jaruškou rozenou Krejčovou z Radkyně u Nové Paky  přestěhovali a žili zde až do podzimu roku 2013.

Moje manželka, Jaroslava Suchoradská, roz. Krejčová se narodila 5. února 1946 v Radkyni, malé vesničce na Novopacku, v rodině drobného zemědělce a byla nejstarší ze 4 dcer. Její otec František Krejčí pracoval jako zedník místní stavební skupiny při JZD, kde byla jako krmička telat zaměstnána i její matka Anna. Žili v malé a historické cenné chaloupce (typické podkrkonošské dřevěnici). Na penzi si  pak postavili novou pěknou vilku. Žili zde až do své smrti na konci  80 tých let.

PŘÍBĚH MÉ MAMINKY A TATÍNKA

Každého napadne otázka, jak se mohl můj tatínek Oldřich, synek ředitele renomované hradecké střední školy, dát v životě dohromady s mojí maminkou Evičkou, dcerou sedláka a hostinského v malé vesničce na pomezí Východních a Středních Čech? Jejich příběh je zajímavý a v historii naší rodiny se ještě dvakrát skoro ve stejné podobě zopakoval.

    Maminka se stala mezi světovými  válkami studentkou školy, na které můj děda Emil Suchoradský řediteloval. Školu řádně dokončila a mezitím se můj tatínek Oldřich, syn ředitele Emila  vysokoškolským studentem na Českém vysokém učení technickém v Praze, v oboru učitelství s aprobací kreslení a deskriptivní geometrie. S tatínkem se Evička, předpokládám, do té doby asi nijak blíže neznali. Přišel Mnichov, německá okupace  a po smrti Jana Opletala došlo k uzavření českých vysokých škol. Tatínek měl štěstí, že v době zásahu SS na vysokoškolských kolejích v Praze,  bydlel u své tetičky Růženky Šťstné, babiččiny sestry, v Praze na Letné. Jinak bych se asi nikdy nenarodil, protože většina tatínkových spolužáků skončila v koncentráku a osvobození v roce 1945 se nedožila.

   Tatínek se z Prahy vrátil k rodičům do Hradce a hrozilo mu totální nasazení do Německa. Děda zoufale hledal, jak tatínka tohoto osudu ochránit. Zařídil mu práci  v několika místních závodech. On se sám zkoušel živit ilustrováním knížek. Ale stále byl jednou nohou od zatčení. Tehdy si hradečtí vzpomněli na Čížkovi z Mlýnce,  se kterými udržovali i po skončení studia jejich dcery Evy v Hradci,  neformální kontakt. Požádali je o pomoc, zda by syna Oldřicha nemohli alespoň na čas zaměstnat na svém zemědělském hospodářství. A tak se můj budoucí tatínek na několik měsíců (v době zemědělské sezony) odstěhoval do Mlýnce, kde pomáhal s pracemi na poli. V té době se mezi mladými vyvinul bližší vztah.

    V zimním období pak mladý Oldřich nastoupil k partě elektrikářů, která přiváděla na Jičínsku do obcí elektrický proud. Mohl tak za svojí láskou často do Mlýnce  zajíždět a bydlet i během zimy u Čížků. Přímo ve Mlýnci proud nezajišťoval, byly to spíš obce v blízkosti Jičína. Tatínek po sloupech nikdy nelezl, na to on neměl. Ale zajišťoval celé partě ubytování a stravování v obcích, kde pracovali. Tuto práci dělal až do osvobození republiky v květnu 1945.

      Mezitím se s maminkou oženil. Svatba se konala v listopadu 1943, v evangelickém kostele v Bošíně u Křince. Po mém narození v porodnici v Jičíně se moji rodiče přestěhovali do nového bytu v Hradci. Mlýnečtí rodiče hospodu i hospodářství prodali a žili ve vilce postavené v roce 1938,  původně pro dceru Evičku. Do ní jsem se po dalších 20 letech přestěhoval já se svojí láskou Jaruškou Krejčovou a prožili jsme tu celých 45 let.  

    Spořádané manželství mého tatínka a maminky nemělo bohužel dlouhého trvání. Za 3 roky po mně se jim narodila dcera Evička, má sestra. V roce 1954 maminka onemocněla a po 2 letech marného boje s rakovinou, v roce 1956 (stejně jako ten rok děda Emil), zemřela. Tím se příběh jejich lásky uzavřel.

PŘÍBĚH DRUHÝ, MŮJ A MOJÍ LÁSKY JARUŠKY – POKRAČOVÁNÍ RODINNÉ SÁGY

Jsem dítě narozené s koncem války. To říká mnohé. Nebyla to tehdy lehká doba, ale moji rodiče to zvládli. Dost jsem musel zabojovat i sám, protože jsem od narození trpěl vrozenou vadou, která byla hradeckými lékaři mylně diagnostikovaná. Léčili mně  na kostní tuberkulózu. Na jejich doporučení jsem celé dva roky ležel upoutaný na lůžko v sanatoriu ve Starém Smokovci ve Vysplách Tatrách na Slovensku.  

Když rodiče v mých 4 letech viděli, že se můj stav nelepší,  vzali mně domů a vyjednali mi prohlídku v nemocnici v Praze na Karlově, u tehdy vynikajícího ortopéda prof. Zahradníčka. Ten můj problém označil správně za vrozené vykloubení kyčlí, ale již v tak pokročilém stavu, že naděje na to že budu ještě chodit,  byla  jen velmi malá. Po sérii několika operací se to nakonec přeci jen podařilo a já mohl 1. září roku 1952 nastoupit do Osmiletky v Šimkově ulici (bývalé „Drtinky“) jako řádný „prvák“. Můj pohybový hendikep však silně poznamenal nejen mé dětství, ale i mládí. Neustále jsem se pral o to, jak se vyrovnat ostatním dětem, později studentům. Navíc moje prognóza do budoucna nebyla příliš dobrá. Pan profesor seznámil moje rodiče s tím, že kolem 40. roku věku skončím na invalidním vozíku.

      Že se tomu tak nestalo, to jenom díky tomu, že jsem se pohyboval a cvičil. Zvláště kolo se mi stalo celoživotní vášní a do jisté míry mně pomohlo k tomu, že se nepříznivá prognóza pana profesora nenaplnila. Přesto jsem zvláště v dětství měl problémy s chůzí. Noha mně bolela, což jsem  nikdy nepřiznal a bolesti jsem přemáhal a svému okolí tajil. Od tělesné výchovy jsem byl od 6. ročníku osvobozen a měl jsem problém s přijetím na učitelské studium, kde se tělocvik tehdy povinně  vyžadoval. Jedině moje dobře zvolená aprobace matematika-fyzika, kde pohyb nebyl potřeba, mne dovolila na výjimku učitelství vystudovat.  Střední školu jsem absolvoval na Střední všeobecně vzdělávací škole J.K.Tyla v Hradci Králové, ve speciílní třídě pro budoucí učitele. Po maturitě jsem byl přijat na Pedagogický institut, který se za rok proměnil na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Tam jsem se hned na začátku sešel se svojí láskou, pozdější manželkou, Jaroslavou Krejčovou. Padli jsme si do oka hned prvý den, při zápisu a po celé 3 roky, až ke státnici, jsme se jako zamilovaný pár neopustili. Stali jsme se dvojicí, kterou se sympatiemi pozorovali nejen naši spolužáci, ale i vyučující a další pracovníci fakulty. Byl mezi nimi i můj tatínek, který nás dokonce i vyučoval deskriptivní geometrii.

     Po absolvování jsme byli vypuštěni do praxe. K tatínkovu zklamání, kdy počítal s tím, že budeme působit jako učitelé v Hradci, jsme jeho nabídku o pomoc při hledání místa odmítli a projevili zájem začít učit na Chrudimsku, kde nám nabídli k výběru několik škol. Nakonec tam nastoupila pouze Jaruška, na školu v Podhořanech u Čáslavi. Já nastoupil do Městce Králové (Okres Nymburk), protože se tam dalo dojíždět z Mlýnce, kde mezitím zemřeli oba prarodiče, a vilka zůstala najednou prázdná. 

V průběhu prvého roku učení jsme se dne 16. března 1968 vzali a od prázdnin toho roku začali v Mlýnci společně i bydlet, už jako manželé. Od 1. září 1968 Jaruška začala učit na škole v Kopidlně, pro mne tam místo zatím nebylo (bylo tam tehdy 5 učitelů s aprobací matematika...) Ještě 2 roky jsem denně dojížděl do Městce. Teprve v roce 1970 jsem se též dostal na školu do Kopidlna. Jára tam po celý svůj aktivní život učila, s přestávkou 3 let, kdy v době mateřské dovolené s první naší adoptovanou dcerou Evou, působila jako ředitelka Mateřské školy v Křinci, na okrese Nymburk.

   Já jsem měl pracovní život pestřejší. V roce 1974 jsem byl přesvědčen, abych vzal funkci ředitele na škole v Kopidlně, jde starý ředitel odcházel do důchodu. Musel jsem ale na jeden rok „na zkušenou“ do Jičína, kde jsem působil na 1.ZDŠ pod nejlepším ředitelem na okrese, a pak od 1. září 1974 nenastoupil b Kopidlně,  ale jako ředitel 3. ZDŠ v Jičíně - Nové Město. Pro Kopidlno by mně prý byla škoda. Pobyl jsem tam ale jen rok a na vlastní žádost jsem se přesunul na  funkci  ředitele školy na ZDŠ v Rožďalovicích, na okrese Nymburk, ve Středočeském kraji. Důvodem bylo moje denní dojíždění do Jičína, kdežto do Rožďalovic jsem mohl denně pohodlně dojíždět na kole. Mělo to pro mne velký, hlavně  zdravotní význam. V Rožďalovicích jsem pak působil na tomto postu celých 15 let, až do června roku 1990.

        Po sametové revoluci v roce 1989 byla velká většina ředitelů z funkce odvolána a já byl mezi nimi. Přešel jsem jako učitel na ZŠ v Křinci, kde jsem působil jako učitel 8 let a roku 1998 se konečně vrátil na školu v Kopidlně, kde jsem působil jako učitel do konce roku 2008, kdy jsem odešel do důchodu. Pak jsem ještě na několika školách zastupoval na kratší dobu na snížený úvazek, naposled na ZŠ Jiráskovo nám. v Hradci Králové.

    Rodinný život jsem měl uspořádaný, ale nebyl jednoduchý. Dlouho se nám nedařilo mít vlastní dítě, ač jsme pro to dělali různým způsobem, co se jen dalo. Nakonec jsme se rozhodli, po 8 letech bezdětného manželství, k adopci dítěte. Stala se jím v roce 1976 naše prvá dcera Eva, kterou jsme řádně vychovali a připravili do života. Nebyla to snaha marná, ale též nějak snadná. Po dalších 11 letech, se nám pak narodila naše vlastní dcera Jana, dne 12. března 1987. V té době jsme byli na vrcholu svých fyzických i psychických sil a cítili jsme, že náš život je vrchovatě naplněn. Jako v pohádce, jak Popelka z roubenky pod horami našla svého prince ve velkém městě. A kruh se uzavírá. Počítali jsme s tím, že po nás ve Mlýnci bude pokračovat jedna z dcer a my ve vyšším věku odejdeme do bytovky ve městě. Vstoupili jsme v 80. letech do bytového družstva v Jičíně.

Janička s Petrem

To se však po „sametové revoluci“ rozpadlo. Když jsme život na vesnici přestávali zvládat a obě dcery se přestěhovaly i s partnery do Hradce Králové, prodali jsme domek v Mlýnci a za podpory mladých Žočkových, kteří koupili byt v domě za hotelem Černigov u nádraží, a my jsme se v listopadu 2013 vrátili do Hradce Králové.     

 TŘETÍ POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU  -  JANIČKA A JEJÍ PETR

A zatím poslední pokračování příběhu má v hlavní roli naši dceru Janičku. S její výchovou, na rozdíl od starší Evičky, jsme neměli jako rodiče žádné problémy. Vyrůstala jako docela hýčkané a bezproblémové  dítko, všemi obdivované a milované, ale nijak toho nezneužívala. Ve škole také velmi dobře prospívala. Po svém návratu v roli učitele na školu do Kopidlna, kam ona v té době chodila, jsem ji dokonce učil matematiku a fyziku a byl po 4 roky docházky jejím třídním učitelem. Byla to její volba, když jsem jí dal na výběr, zda si mám vzít jako třídní její třídu, nebo třídu sousední. A nepamatuji se, že by nám to oboustranně přinášelo nějaké problémy.

       Když končila Jana základní školu, tak jsme řešili co s její budoucností dál. S Jaruškou jsme se přiblížili důchodovému věku a nebyli si jisti, jestli bychom její vysokoškolská studia zvládli podporovat. A tak jsme ji směrovali na odbornou střední školu, aby mohla s maturitou případně nastoupit do zaměstnání. Nejdříve to měla být zdravotnická škola, ale nakonec se přihlásila na stavební průmyslovku.  Vzpomínám si, jak jsem s ní byl na přijímacím pohovoru ve škole na Pospíšilce a byl na ni hrdý, když se po zkoušce objevila nejen mezi přijatými, ale nakonec i v prvé desítce uchazečů o studium.

      Po prázdninách pak na školu nastoupila. Bydlela u mé sestry a švagra a studovala dobře a bez potíží. Stejně tak i odmaturovala. Na škole ji přemlouvali, aby ve studiu dál pokračovala na vysoké škole. Už v průběhu studia se zamilovala. Někdy v polovině studia si našla svoji lásku, Petra Žočka z Plotišť n. Labem, ke kterému se poslední rok studia na střední škole na trvalo odstěhovala. K tomu se začala intenzivně připravovat k přijímacím zkouškám na České vysokém učení technickém v Praze, obor architektura. Její úsilí bylo korunováno přijetím. Oba mladí lidé, kteří již v té době spolu žili,  si pořídili na hypotéku byt v nové výstavbě na Proseku, který si pěkně zařídili. Petr pracoval v ústředně mobilního operátora O2 v Praze na Žizkově, Jana studovala. Dva roky jim všechno klapalo a vycházelo, třetím rokem se vše ale zadrhlo.

     Těžko najít jednu příčinu, ale v září byla Jana atakována psychickou nemocí, která byla v léčebně v Kosmonosích diagnostikována jako Bipolární porucha, dříve zvaná Maniodepresivní psychóza. Ataka nemoci a následné léčení způsobily, že si třetí ročník a bakalářské zkoušky musela rozložit do dvou let. Mezitím se oba mladí manželé  vrátili do Hradce.  Petr do Prahy začal dojížděl, část úvazku měl na pobočce v Hradci. Jana obhájila bakalářku v oboru architektura, ale do trvalé práce už nenastoupila. Dne 6. června 2012 měla s Petrem velkolepou svatbu s obřadem v historickém Hradeckém muzeu a hostinou v Tereziánském dvoře. Na začátku září 2014 se jim narodila dcera Magdaléna, jejíž výchově se oba plně věnují. Opravují si domek v Plotištích a starají se o nás, kteří žijeme od podzimu 2013 v Hradci Králové.

Tím se zatím uzavírá pohádka ve třech pokračováních, o Popelce z malé vesničky, která si našla svého prince ve velkém městě. A jaké to bude mít další pokračování? To dnes vědí jenom hvězdy...

Olda Suchoradský, 6. března 2016 a 12. ledna 2024