Zavšivený svět.
Jeroným Klimeš už má dost EU a jalových keců: Šaškování s lidskými právy, uprchlíci terorizují, stát dost dobře nechrání poctivé občany.
Způsob naší demokracie, kdy si menšiny diktují, a většina se musí podřizovat, považuje psycholog Jeroným Klimeš za nešťastný. Bývalý konzultant pro veřejného ochránce práv a rovněž exporadce ministra práce a sociálních věcí má už plné zuby Evropské unie, jalových keců o lidských právech i klamavé, politicky korektní mluvy. Tím, že se liberálové zastávají slabších, i když nejsou v právu, docílili jen toho, že v konkrétních případech jsou zavšivené školy, ale v přeneseném slova smyslu je zavšivená celá společnost.
Neustále se mluví o tom, že je česká společnost rozdělená. Vnímáte ji také tak, nebo je to podle vás spíše mediální záležitost a snaha těch, jimž polarizace vyhovuje. Jak o tom přesvědčit veřejnost?
Naše společnost není jen rozdělená. Ona je ostrůvkovitá. To je problém blahobytných societ, který je známý už minimálně tři tisíce let jako babylonský efekt. Úspěšné society se zákonitě rozpadají, protože ztrácejí společnou řeč. Všichni sice mluví česky, ale jeden druhému nerozumí. Kdyby tento jev způsobila nějaká menší skupina lidí, byla by to dobrá zpráva, protože by se s tím dalo něco dělat. Například tu skupinu eliminovat. Pokud je to ale vlastnost našeho genomu, je to zpráva mohem horší.
Od těch, kteří se jinak často ohánějí demokracií, se ozývá jako v případě Brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem pohrdlivé, že volby rozhodli staří a nevzdělaní lidé z venkova a z menších měst. Dá se vzhledem k dění u nás kolem 28. října a 17. listopadu soudit, že právě věk, vzdělání a bydliště jsou dělicí čárou i české společnosti, nebo ji rozděluje docela něco jiného?
V české společnosti rozhodně nejsou tato kritéria dominantní. Dominantní je souboj dvou ideologií – liberálně-levicový versus konzervativně-pravicový. Ten první reprezentuje všelijaké volnomyšlenkářství a obecně uvolněné mravy. To druhé spíš tíhne k řádu či náboženství. Ta první vítá každé rozvolnění zavedených pravidel. Ta druhá to vnímá jako cestu do pekel a je již mnoho let v defenzivě. Trump je ukázkou toho, že lidé mají už dost toho, co by se dalo nazvat „lidské právo na vši“.
Cože? Co je to lidské právo na vši?
To mě napadlo tuhle, když moje žena přišla s větou: „Ve škole v Újezdě nad Lesy jsou zase vši.“ Já říkám: „Jak zase? Snad stále ještě...“ Prostě co jsme se přistěhovali do Újezdu nad Lesy, neustále slyším, že ve škole jsou tací či onací parazité. Prostě by stačilo nakoupit lupy a mikroskopy a mohli bychom újezdskou školu vyhlásit za největší českou, státem chráněnou zoologickou zahradu havěti do půl centimetru.
A že vám skáču do řeči, proč to nejde?
Protože právníci si vymysleli lidská práva. Dřív to bylo ještě rozumné právo na život. Dnes to v praxi znamená, že školník s jednou „pančelkou“ se nemohou postavit do dveří a zkontrolovat všem dětem hlavy a ty zavšivené šlechtitele parazitů poslat domů a následně poslat zprávu na OSPOD, že tito rodiče zanedbávají řádnou péči o děti. Místo toho všichni slušní rodiče, a že jich v Újezdě není málo, neustále kupují odvšivující přípravky na děti. Já se raději ani neptám ženy, kolik tisíc jsme za ně za ty roky už zaplatili.
Jediné, čeho volnomyšlenkáři dosáhli se svými lidskými právy za poslední čtvrtstoletí tzv. demokracie, je zavšivit všechny základní školy v České republice a každému dítěti garantovat, že buď bude mít celé dětství vši, nebo celé dětství bude koupat hlavu v šampónu proti vším.
Tak podle toho, co povídáte, to u dětí platí doslova. Ale v ostatních oblastech to určitě myslíte jen jako metaforu, ne?
Ano, přesně tak. Nedávno jsem poslouchal v rádiu písničku nějakého metrosexuála, který se chlubil: „Zastávám se slabších, i když nejsou v právu.“ U této věty mi zatrnulo, protože to přesně vystihuje přístup liberálů k životu. Dvě tři sociálně slabší rodiny terorizují svými parazity zbytek Újezdu. Liberálové se jich zastávají, i když nejsou v právu, takže nejde jim zkontrolovat zavšivenou hlavu, kterou si ostatně fotí jejich spolužáci na mobily. To je podle právníků nepřiměřený zásah do jejich tělesné integrity. Tak kvůli právu na integritu všechny děti v celém Újezdě musejí být zavšivené, to ale podle stejných právníků už není zásah do tělesné integrity. Ve Francii pár uprchlíků kolem ilegálních táborů terorizuje okolní starousedlíky, ale vláda se jich zastává ze stejného důvodu – šaškuje s lidskými právy. To platí pro většinu menšin.
Co podle vás ještě tolik bije do očí v české společnosti?
Například jde o chronické neplatiče, kteří mají – řekněme – deset exekucí. Těch je v České republice kolem sta tisíc! Ano, slyšíte správně, naplnili by celou Olomouc. Ti systematicky a nevyhnutelně okradou každého, kdo s nimi má cokoli do činění. Proč se nezavedou veřejné registry těchto lidí? Proč nejsou omezeni na způsobilosti v nakládání s penězi? Proč nemají stanoveného finančního opatrovníka, který by jim spravoval finance, když to sami zjevně neumějí? Proč nejsou ustanoveni zvláštními příjemci sociálních dávek? Proč se jim nevyplácí podpora každý den v drobných částkách, které nemohou rozfofrovat za dva dny?
Zadržte, ale určitě by se našli tací, co by nám oběma vysvětlili, proč něco takového zavést nelze.
Tak technicky by to všechno šlo, ale právně se to nesmí, neboť by to prý bylo proti lidským právům. A tak tato menšina terorizuje všechny, kteří je ubytují, všechny, kteří jim chtějí prodat třeba ojeté auto, všechny prodavače, kteří jim nabídnou cokoli na splátky. Stát svým liberálním přístupem nechrání své poctivé občany před nepoctivými. Stát pod praporem lidských práv nechá ožebračovat své poctivé občany nemocnými lidmi, kteří neumějí zacházet s penězi, zavšiví děti čistotných rodičů, při rozvodech nechá bezbranné děti napospas pěti procentům psychopatických rodičů. Proč? Protože nikdo neví, kam se poděla prezidentská standarta, na které se skvělo: „Pravda vítězí.“ Zůstaly nám jen rudé trencle s nápisem: „Zastáváme se slabších, i když nejsou v právu“.
Připomínka té akce mě přivádí k následující otázce. U nás Miloš Zeman, ve Spojených státech nově Donald Trump, v Rakousku se může příští měsíc přidat Norbert Hofer, jasnou favoritkou prvního kola prezidentských voleb, které se budou na jaře konat ve Francii, je Marine Le Penová. Co je důvodem pro to, že největší podporu získávají v různých zemích lidé, jimž je politická korektnost na hony vzdálená?
Ano, lidé mají dost práva na vši, a proto také mají dost politické korektnosti, čili zásady: „Nenazývejme věci pravým jménem.“ Když chcete adoptovat dítě, tak se v jeho papírech například dočtete: „Dítě je lehce mentálně retardované.“ Rodiče si řeknou: „No co, nemusí být génius. Já také nejsem žádný lumen.“ Jenže pak za pár let zjistí, že „lehká mentální retardace“ je politicky korektní označení toho, čemu se dříve říkalo debilita. Takže doma jim kvete dítě na úrovni Otíka z Vesničky mé střediskové: „Tak jsem slyšel, že jsi tomu Pražákovi načechral sloupek...“ Tomu se politicky korektně říká „lehké problémy“. Tomuto klamnému uvažování podléháme i my, profesionálové. Jednou v poradním sboru ministra práce a sociálních věcí jsme takto málem přehlédli střední mentální retardaci, čili imbecilitu, o řád těžší poruchu, a to tam sedělo devět kovaných odborníků na náhradní rodinnou péči. Kdyby se to dítě dostalo do rodiny, která žádala zdravé dítě, tak bychom jim nikdy nevysvětlili, že jim to devět odborníků neudělalo naschvál, aby se toho imbecila zbavilo, že se to stalo jen kvůli zavádějící politicky korektní mluvě. Prostě lehce přehlédnete větu uprostřed souvislého textu „dítě je středně mentálně zaostalé“.
Ta politická korektnost tedy nejen dělá společnost pokryteckou, ale škodí, jak vás tak poslouchám, i profesně?
To, co jsem řekl, je i odpověď na problém politicky korektní mluvy. Otíkovi ve zmíněném filmu nepomohli liberálové tím, že mu řekli: „Ty Otíku, nejsi debil, ty jsi jen lehce mentálně retardovaný.“ Naopak, pomohli mu ti lidé, kteří ho měli rádi, i když mu – jako pan Pávek – občas do debilů nadávali. Stejně tak soudci a právníci mají rádi jen svá lidská práva, ale děti nám nechají zavšivit a nás samotné nechají okrást nesvéprávnými lidmi. Myslím, že mnoho lidí považuje tento způsob demokracie za nešťastný a mají – stejně jako já – už plné zuby Evropské unie, jalových keců o lidských právech i klamavé politicky korektní mluvy.
Slavný psycholog: Uprchlíci prostě pracovat nebudou. My jsme pro ně otroci. Oni chtějí válčit
Muslima baví válka, ne práce, řekl pro deník Blesk psycholog Jeroným Klimeš. Mimo jiné také prozradil, že ty nejhorší obavy z muslimských přistěhovalců, kteří plní Evropu v důsledku migrační krize, jsou dost možná slabým odvarem.
Klimeš následně uvedl, že integrace je nemožná. Lidé muslimského vyznání prý nemají stejnou pracovní morálku jako většina Evropanů. „Pokud my tady budeme uprchlíky 30 let živit – jak je zvykem v Německu – a oni nebudou pracovat, nevím, kdo naučí jejich mladou generaci pracovat. Oni prostě pracovat nebudou,“ uvedl. Rozdíl je dle jeho názoru ve výchově, kdy my jsme vychováváni evropskou kulturou, kde platí „modli se a pracuj“.
„Oni jsou z prostředí, kde práce je pro otroky a jediná důstojná aktivita chlapa je válka. To znamená, že představu, že by si měli něco odpracovat na důchod, berou jako své zotročení,“ uvedl s tím, že pracovat máme my. „My jsme jejich otroci, my jsme pohani,“ dodal.
Dle Klimeše je Evropa od druhé světové války alergická na ideologie. „Problém je v tom, že migranti přicházejí z kultur, které nejsou tak ovlivněny druhou světovou válkou. Naopak jsou na svoje ideologie hrdí a hlásí se k nim,“ tvrdí Klimeš.
Žádní azylanti, ale ideologická invaze. Plíseň, které už se Evropa není schopna bránit. Muslimové a Rusové si porcují Evropu, a ta nedělá nic, žasne známý psycholog Klimeš.
CIVILIZACE A MY
Muslimové jsou dnes podle psychologa Jeronýma Klimeše silnější než příslušníci západní civilizace, protože mají za sebou ideologii, kvůli níž jsou ochotni obětovat i svůj život. V souvislosti se sílící migrační vlnou také upozorňuje, že místo o azylantech bychom měli spíše mluvit o ideologické invazi, která způsobí hnilobné zhroucení Evropy. Pranýřuje sebedestruktivní podstatu liberalismu, kdy se více soucitu dostává vězňům a tzv. azylantům než vlastním prarodičům a dětem.
Od počátku ekonomické krize někdy před sedmi lety potvrzují psychiatři nárůst depresivních pacientů. K trudnomyslnosti prý přispívají i neustálé informace o pohromách, válkách a katastrofách. Jak se tomu dá čelit při zachování dobrého duševního zdraví a lze se poučit z minulých dob, kdy lidé museli zvládat nejen špatné zprávy, ale i mnohem krutější realitu než my?
Jsou období, kdy žádná černá myšlenka není dost černá. Například období mezi válkami. Nikdo, kdo se tehdy realisticky děsil toho, co má přijít, nebyl schopen domyslet, jak hrůzné bude to, co následně přišlo. Ano, například Gilbert Keith Chesterton se právem obával eugeniky. Ale plynové komory ho nenapadly ani v tom nejčernějším snu. Prostě jsou období, kdy civilizace jde nahoru a jindy to s ní jde od deseti k pěti. My jsme teď v takovém sestupném období, kdy se obávám, že žádná černá myšlenka není dost černá vzhledem k tomu, co přijde. Tedy nedivím se, že zejména lidi se sklony k depresím, kterým tolik nefunguje psychická obrana popření, deptají vyhlídky na budoucnost. To musí mít člověk opravdu povahu pštrosa a narvat svou hlavu hodně hluboko do písku, aby neviděl to, co se kolem něho děje.
Reální pštrosi prý hlavu do písku nestrkají, ale reální lidé to dělají. Bohužel moderní konzumní společnost je na psychické obraně popření založena a vybízí k ní v každé druhé reklamě. Od neuvážených půjček, přes frivolní sexuální život, až po egocentrickou nevázanost – „nevaž se, odvaž se“. Existuje ale zajímavá aporie: Pštros s hlavou v písku – symbol psychické obrany popření – je, pravda, vždy snadným cílem pro lovce. Ale na druhou stranu, kdyby Židé mezi válkami tušili, co je za patnáct let čeká, tak by hrůzou nebyli schopni ani dojít do obchodu pro cikorku. Deprese bývají realističtější, ale nedá se s nimi žít, a navíc deprese trvají déle než samotná tragédie. Rozumným kompromisem mezi těmito extrémy je nedělat dnes kroky, které v budoucnu povedou k tragédii. To je to, co bych chtěl v tomto rozhovoru zdůraznit – prosím, nechovejme se dnes sebedestruktivně.
Mezi hrozby, o nichž se často mluví, patří především radikální islamismus. Tzv. Islámský stát rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Prezident Miloš Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
Když jsem byl malý, tak jsme se pořád učili o druhé světové válce. Říkalo se, že se na ni nikdy nesmí zapomenout. Ale dnes se zdá, že byla zcela zapomenuta. Politici, ani naši, ani v Bruselu, si neuvědomují, že se nikdo nebude Evropy ptát, zda chce, či nechce bojovat. Ani Německo s Ruskem nenavrhovaly Polsku, zda si s nimi nechce zahrát na vojáky. Prostě si ho rozdělily a anektovaly. Katyň a Osvětim jsou toho dokladem. Dnes si muslimové a Rusové, každý po svém, porcují Evropu a politici strčili hlavy do písku, třepetají nožičkama ve vzduchu a řeší otázky hodné stylu Evropské unie. Tedy něco na způsob, zda zrušit, či nezrušit výtahy páternoster. Jinými slovy s prezidentem v tomto není možno než souhlasit. Je třeba se rychle probudit.
Když mluvíme o rozdílu mezi Evropou a islámských světem, zmiňuje se, že zatímco my, Evropané, jsme se naučili žít bez Boha a víry, muslimovi zasahuje do života náboženství mnohem drtivějším způsobem, posiluje ho a dává mu i pocit nadřazenosti nad námi, kteří Boha nemáme, ale místo něj máme alkohol, porno apod. Je to správná interpretace?
Ideologie jsou násobičem lidských schopností. Lidé jsou schopni pro ideologii udělat mnohem více, než jsou ochotni udělat pro sebe sama. Jestliže proti sobě bude válčit civilizace bez ideologie a civilizace s ideologií, tak ta bez ideologie musí zaniknout. Když smečka hladových psů dhoulů zaútočí na tygra, tak jednotliví psi nesmějí uvažovat nad tím, jestli přežijí, nebo ne. Samozřejmě více než polovina jich zemře, ale nakonec ta smečka jako celek udolá i tygra. Stejně tak, pokud jde muslim útočit na Evropu či USA, neuvažuje nad tím, jestli on jako jednotlivec přežije, nebo ne. Život jedince není důležitý. Proto muslimové létají skrze paneláky, i když je samotné to stojí život, ale jejich ideologie jako celek vítězí.
To Evropa už neumí. Občas na přednáškách připomínám starou zásadu: Jedno dítě za mámu, druhé za tátu a třetí za národ. Připadám si jako exot a slyším: „Cože, za národ!? Co mě je do národa? Mně stačí jedno dítě, maximálně dvě ...“ Inu, jak říkám, pokud bude Evropa bojovat s islámem bez ideologie, tak nemá šanci už jen proto, že úhrnná plodnost je 1,4 dítěte na ženu, čili vymíráme tempem třicet procent populace za jednu generaci žen. To je srovnatelné se středověkým morem. Dnes jsou muslimové silnější právě proto, že mají ideologii, za kterou jsou ochotni obětovat i svůj život, zatímco v Evropě nejsou občané ochotni obětovat za své národy – jak vidíme – ani své pohodlí. Tedy muslimové mají pocit nadřazenosti zcela právem. Opravdu jsou silnější. Zbraně i ekonomika jsou nám na nic, protože naše zbraně jim ochotně prodáváme a za naše peníze – sociální dávky – je budeme živit.
Jaké jsou nábožensko-filozofické základy života lidí západní civilizace? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je či není správné? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změnila by tento přístup nějaká skutečně vážná krize?
Ano, jedině vážná krize. Lidé jako živočišný druh nejsou adaptováni na prostředí bez hladu. Proto každá původně vítězná civilizace, která se dostane do stavu blahobytu, se tak do přibližně tří století zhroutí. Historici prostě neznají žádnou civilizaci, která by dokázala odolávat blahobytu déle než tři století. Tedy zhroucení či vážná krize musí zákonitě přijít. Já, jako věřící, neprosím Boha, aby ta krize nebyla, to není realistické. Prosím jen za to, aby ta nadcházející krize byla co nejmírnější.
Zásadním tématem dneška je migrace. Liberálně orientovaní lidé vyčítají veřejnosti, že uprchlíky nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Který z postojů je vám bližší?
Když si buňka neohlídá vstupy a výstupy pomocí pevné buněčné stěny, tak se zhroutí – rozplyne se a je strávena okolními organismy. To platí pro každý živý organismus. Pozorujte například citron či cibuli ponechané na parapetu za oknem. Nějakou dobu stále drží tvar. Pak chvíli začínají chytat plíseň, ale stále se ještě dokáží bránit. Následně ale, ve velice krátké době, se zhroutí jejich struktura, propadnou se, protože je prožerou bakterie a plísně. Evropa je ve stádiu, kdy je hodně prolezlá plísní, a je jen otázkou času, než se její struktury definitivně zhroutí. Oficiálně se sice mluví o azylantech, ale po pravdě řečeno spíše bychom měli mluvit o ideologické invazi, která nebude ani umírněná, ani nebude mít konec. To je jen jedna z plísní, které se Evropa už není schopna bránit. Proto se bojím, že možná ještě má generace, do smrti mi zbývá maximálně třicet let, bude svědkem jejího hnilobného zhroucení.
Podléhá xenofobním náladám společnosti i církev, když Česká konference biskupů vyzývá k přijímání křesťanských uprchlíků? Kritici té výzvy tvrdí, že to začíná tím, že chceme křesťany, pak budeme chtít světlé křesťany a poté třeba blonďaté, a že se církev veze na protiimigrantské vlně.
Jak jsem poslouchal kázání našeho faráře v Netolicích, Pavla Lišky, měl jsem spíš pocit, že církevní představitelé vyzývají k otevřenosti k této migrační vlně obecně. Uvědomil jsem si pak, že je to zaběhaná církevní taktika. Vždy, když se objeví nová a cizí ideologie, tak katolíci nejprve vyzkouší, zda s ní nedokáží symbiotizovat. Všimněte si, že zkratka JUDr. znamená Iuris Utriusque Doctor, tzn. doktor obojího práva – církevního i světského. To není jen formální zkratka. Každý katolík žije pod dvojím právním systémem. Já podléhám právu světskému i církevnímu. Ty dnes žijí v symbióze, ale pamatuji, že ještě za minulého režimu jsem zřetelně cítil, že mým primárním právem je příslušnost k církvi a že všechny ty přísahy věrnosti socialistickému zřízení jsou jen formálními žvásty. Konec konců takto polarizovaně to vnímají dnes muslimové vůči této společnosti. Pro ně jsou demokratické zákony této země jen bláboly nepřátel Mohameda, kterými se necítí být jakkoli ve svědomí vázáni.
Tak co vy na to ? Souhlasíte, nebo ne ? Alespoň nad těmito úvahami chvíli přemýšlejte ...
Olda Suchoradský