Autentické fotografie a videa v současnosti zaplavují virtuální svět a dojímají zvláště v případě před válkou utíkajících matek s malými dětmi z Ukrajiny do Evropy. To nemůže nechat nikoho chladným. Rovněž učitele, který se po celý život věnoval přípravě dětí pro život. Měl jsem několikrát možnost učit děti cizinců a rád bych se dnes věnoval svým zkušenostem s nimi.
Za „socíku“ jsem ve třídě nikdy žádného „černouška“ neměl. Nebylo to tenkrát ani možné v běžné škole nějaké dítě cizinců potkat. Na to byly tehdy speciální školy, které se věnovaly výuce dětí z jiných krajin. Až po „sametu“ se vše zásadně změnilo. Nebylo to ale všude a nešlo to rychle. Já si tu změnu prvně uvědomil, když jsem se na konci 90.let vrátil učit na školu v Kopidlně. Byl jsem v prvých dnech doslova šokovaný, co jsem tam našel. Neuvěřitelnou směsku dětí rodičů různých národností. Těch místních byla v některé třídě menšina. Třetinu tvořily Romové, kteří se do tohoto „města duchů“ stáhli z širokého okolí. Další byly děti rodičů volyňských Čechů, které zpět do vlasti tehdy pozval president Havel. Tehdy jich přijel celý vlak a asi dvacet rodin obsadilo jeden z panelových domů určených původně pro pracovníky rekonstruovaného a nedokončeného a později zrušeného a zbouraného místního cukrovaru. Bylo mezi nimi hodně dětí a ty se staly žáky místní základní školy. Děti z Ukrajiny jsem měl možnost učit a ve své třídě jsem jich měl hned několik. Zbytek byli původní místní kopidlenští, zcela dezorientovaní v té směsce národů, které se v Kopidlně usídlili. Často jsem uváděl, že Kopidlno a děti na jeho škole jsou předobrazem stavu, který brzy nastane v naší republice v nedaleké budoucnosti. Dnes musím potvrdit, žer jsem to tehdy předvídal správně.
Konkrétně mám na mysli Ukrajince a jejich děti. S těmi jsem se potkával ve škole nejčastěji. V Kopidlně jich bylo, jak jsem již uvedl mnoho. Byli to žáci velmi snaživí. Zkoušeli se co nejrychleji naučit česky, aby byli schopni stačit svým českým i romským spolužákům. Přijímali s nadšením nabídky pomoci učitelů a často zůstávali ve škole i odpoledne a ráno přicházeli před vyučováním na doučování. Byli to takoví ideální žáci. Jediné, co je dokázalo vyvést z míry, když jim někdo nadával do Rusáků. To je doslova popadl amok a byli schopni se prát. Během několika měsíců se zařadili mezi ostatní žáky a byli od nich k nerozeznání. Dokonce i přijímací zkoušky na střední školy zvládli. Měli úlevu od češtiny, kde zatím nebyly schopné být těm českým konkurencí.
Později, už jako senior jsem se potkal se synem jedné této naší ukrajinské žákyně v Kopidlně a byl jsem potěšen, jak dobře si vedla a jak ráda vzpomínala školu. Jenom přiznala, jak to pro ně bylo zpočátku těžké, zařadit se mezi ostatní děti v cizí zemi. Je fakt, že jejich rodiče česky alespoň rozuměli a prarodiče, pokud byli s nimi, česky ještě docela dobře mluvili.
Mezi ostatními žáky na této hradecké škole byl také jeden ukrajinský chlapec Vasil. I on měl podobné vlastnosti, jako měli jeho krajané v Kopidlně. Docházel do školy i mimo vyučování a byl jsem svědkem toho, jak ho kolegyně doučovala angličtinu, kterou dosud vůbec neznal. Ve třídě byl hodně vidět, toužil po pochvale a často se ji odemne za velkou snahu ve fyzice, kterou jsem tam učil, dočkal.
Abych se nevěnoval jen dětem Ukrajincům, přidám příběh chlapec Mohameda, který se do Hradce se svými rodiči dostal až z Arábie. On byl vskutku zvláštní chlapec. Skoro stále se i při výkladu hlásil a většinou správně odpovídal. Bohužel jeho slovní zásoba byla slabá a těžko se česky vyjadřoval. Když jsem ho zkoušel, tak mlčel. Styděl se před třídou hovořit nahlas. Bylo mi třídní učitelkou sděleno, že je schopen odpovídat písemně. A tak jsem mu zadal otázku a on na ní písemně odpověděl. Velmi správně, i dobrou češtinou. Dostal ode mne jedničku, a to ho tak nabudilo, že si můj předmět zamiloval. To že se hlásil při výkladu mne zaujalo a jednou po hodině jsem z něj dostal, že se učivo učí doma dopředu, aby mne dokázal, jak je dobrý. Před koncem školního roku za mnou přišel, že se jde rozloučit, že se s rodiči stěhují do USA. Podal mně ruku a řekl mi: „Byl jste můj nejlepší učitel, co jsem kdy měl. Nikdy na vás nezapomenu… A děkuji vám. “ Velmi mně to dojalo. Příběh ještě nemá konec.
Někdy na podzim téhož roku mně v zaplněném hradeckém autobuse oslovil chlapec a já v něm poznal, svého bývalého žáka Mohameda. Ptal jsem se ho, co tady dělá, když měl být s rodiči za oceánem. Odpověděl, že tam pobyli jen přes léto, a pak se všichni vrátili do Evropy, do naší země, kde jim bylo dobře. Pobyt u příbuzných daleko ve světě nesplnil jejich očekávání a oni se vrátili tam, kde ještě do prázdnin žili. Popřál jsem mu znovu hodně úspěchů do života a on projevil radost, že jsem ho poznal a hovořil s ním, jako s dospělým. Víckrát jsem ho už nepotkal a kdo ví, jak se jeho pestrý život dál odvíjel…
Na příbězích svých bývalých žáků-cizinců jsem chtěl ukázat, jaká je role učitele, při setkání s dětmi, které patří jiné rase a narodily se třeba i tisíce kilometrů od místa, kde dnes žijí. Čeká podobný osud dětí utečenců s osudem zkoušené Ukrajiny? Denně dnes vidíme jejich fotografie a videa v televizi a projevujeme lítost, ale i solidárnost v nabídce života v pro ně novém domovu, daleko od míst, kde dosud žili. Je fakt, že dnes se tam bezpečně žít nedá. Jsou to smutné příběhy. Ale je naděje, že právě u nás najdou svůj nový domov a že se jim stane do dalšího života jejich domovem novým, jak se tomu stalo u volyňských Čechů před 20ti lety, nebo později i arabskému chlapci Mohamedovi. Kéž se moje vize naplní ….
Olda Suchoradský