Chci vás seznámit se zajímavou shodou v naší rodině, týkající se tří svateb, které se uskutečnily v průběhu století. Ukáži na nich, jak se proměnila společnost v nazírání na rodinu, na život a práci.
Ta prvá se konala před více než sto lety, v květnu roku 1912 a jejími aktéry byl můj děda Emil a jeho nevěsta Anežka. Jak se spolu poznali? Dost zajímavě ... Děda bydlel v městečku západně od Prahy a jeho budoucí nevěsta jen kousek od Hradce, v Plotišti nad Labem. Děda byl učitel, babička, jak bylo tehdy zvykem, se připravovala na roli vychovatelky svých dětí a hospodyni v budoucí rodině. Jejich manželství se zrodilo náhodou, na srazu bývalých spolužáků v Praze, kterého se děda se svým synem zúčastnil. Setkal se tam se spolužákem, kterého na setkání doprovázela také jeho dcera. Tam se mladí prvně poznali a jen něco málo přes rok trvalo, než se oba i jejich rodiny domluvily a sešly se na svatbě svých dětí. Konala se, tak bylo tehdy zvykem, v místě nevěsty, ve škole v Předměřicích, kde byl otec nevěsty řídícím učitelem. Tak byl podpořen kantorský rod obou rodin. Manželství se vydařilo, vydalo světu tři děti – dva syny a jednu dceru. Mladším synem Oldřichem byl můj otec, kterému věnuji druhý svatební příběh.
Tam se svazek mezi mladými lidmi utvořil v těžké době v 2.světové války. Mladý Oldřich nemohl dostudovat, když Němci zavřeli vysoké školy a on na jedné z nich v Praze tehdy studoval. Hrozilo mu „totální nasazení“ do Německa. Aby se mu vyhnul, vzpomněl si jeho otec Emil na rodinu své žákyně na hradecké škole pro ženská povolání a požádal je, zda by syna nemohli nějak zaměstnat v jejich venkovském hospodářství. To stačilo, aby se pracovní povinnosti pro okupanty mladý muž vyhnul. Blízko Kopidlna se přitom na venkově seznámil se svojí budoucí manželkou Evičkou, dcerou hospodáře a hostinského, mojí budoucí maminkou. Vzali se 5.prosince 1943 v kostele v Bošíně u Křince a já se jim narodil jen několik měsíců po našem osvobození.
Můj tatínek Oldřich vlevo, se svojí budoucí manžlkou Evičkou na poli s rodiči Marií a Josefem (ten se srpem v ruce) a chasou ...
Třetí příběh je můj vlastní. Svoji životní družku jsem poznal při studiu učitelství na hradeckém Pedagogickém institutu. Dali jsme se dohromady sami, bez účasti a nějaké pomoci rodičů. Byl jsem typické městské dítě a moje dívka pocházela z venkova, z Podkrkonoší. Žila v malé roubené chaloupce a já v 2. patře činžovního domu tehdy krajského města Hradce Králové. Našli jsme v sobě zalíbení a randili spolu po celou dobu studií. Vzali se po absolvování vysoké školy, již oba jako promovaní učitelé, 16.března 1968. Tím se naplnila tradice rodu – co člen to učitel. Zároveň to byla svatba příslušníků z venkova a města. Mohl bych pokračovat podobným příběhem dál u naší mladší dcery. Jen ta kantorská tradice zatím skončila. Prostě a jednoduše, geny se nezapřou, ale neplatí to nikdy na 100%.
A to jsme my dva ...
Olda Suchoradský, foto archiv naší rodiny.