V životě jsem se potkal s mnoha lidmi, které jsem postupem času mohl označit, jako své kamarády, nebo přátelé. Dnes jsem si vybral Toníka Erbena, zemědělce, koňáka a později i včelaře (což nás přivedlo k sobě) a hlavně jeho kontrastní život i povaha a světonázor. Toník je hluboce věřící člověk, nesmírně pracovitý a celoživotně aktivní člověk. V tom jsme si zajedno… A je tu ještě naše společná láska, láska k hudbě.
To označení kamarád, v sobě skrývá výzvu. Jak na ni odpovědět? Toník věří, že hudba je lékem na veškeré lidské neduhy? Na ty fyzické i duševní. Důkazy o takové pravdě mi pomohl najít kamarád, Toník Erben ze Židovic na Jičínsku, který si vymyslel akci LÉČENÍ HUDBOU. On je proto vhodný objekt k odpovědi na zásadní otázku, zda hudba a tanec skutečně mohou nějak člověka léči a třeba i vyléčit.
Léčení hudbou Antonín ERBEN vymyslel a prvně uskutečnil krátce potom, co jsme se poznali jako lidi se společnou zálibou – včelařením. Toník jako včelařský začátečník, měl chovatelství v krvi. Celý život se mu naplno věnoval. Bylo to však s o dost většími zvířaty, než jsou včely. Nejvíce ze všech miloval koně. Ale s přicházejícím stářím bylo třeba zvonit, a tak musel koně opustit a přejít k chovu včel. A velmi úspěšně. Za pár let se dostal mezi ty nejúspěšnější včelaře v širokém okolí.
Pamatuji, jak když na vrcholu, přišla nákaza morem včelího plodu jeho včelstev, velká metla všech chovatelů včel. Aby nenakazil včely v okolí, musel všechna svá včelstva spálit i s úly a zlikvidovat všechna zařízení, která mu ke včelaření sloužila. Byla to velká ztráta, ale on to nevzdal a začal znovu od nuly. Jako náhradu za zlikvidované včely dostal od Včelařského svazu v Praze částku peněz, kterou z větší části použil nejen na obnovu včela, ale rovněž na rozjezd projektu LÉČENÍ HUDBOU. Vzal to jako dobrý skutek, který chtěl věnovat lidem v místě i okolí.
Jednou měsíčně začal pořádat v sokolovně v Běcharech setkání milovníků hudby a tance, kde za doprovodu živé hudby v podání výtečných hudebníků z širokého okolí, ale i z Prahy, vznikla brzy nádherná atmosféra stejně naladěných lidí. Ti se s ním scházejí proto, aby si navzájem udělali radost. A vydrželo jim to už celých 15 let. Dokonce se po jeho vzoru „léčení“ rozšířilo do dalších míst v okolí.
Vztah pana Antonína Erbena k hudbě se projevil již ve školních letech, kdy byl rodiči donucen učit se hrát na housle. A to se mu pak hodilo pro celý život. Chodil v Kopidlně ke kapelníku panu Tobiášovi, a nebyl zdaleka sám. Chodil s námi i Lojza Matoušek z Běchar, který nyní žije v Kanadě a Toník si s ním často píše přes počítač a stále tak udržují své dávné chlapecké přátelství ze školních let. Tehdy na housle přehrál celých šest Malátových sešitů z desíti. V rodině hrál i jeho bratr na klarinet a saxofon. Později v životě, pro vysoké pracovní zapojení, neměl už na hudbu tolik času. Bral však hudbu i tanec jako příjemnou součást životní kultury a při různých příležitostech se díky hudbě uměl odreagovat a čerpat z ní sílu.
Léčení hudbou si lidé v Běcharech na Kopidlensku celých 15 let užívají a obliba setkávání při muzice nijak neklesla. Milovníci tance a hudby si takto aktivně zpívají a tančí, a přitom si rozšířili svůj okruh dobrých přátel. Podle pana Erbena, celkově při organizování tak náročné činnosti, převažují krásné zážitky. Přesto se najdou i takové lidé, kteří tomuto druhu zábavy z nějakého důvodu nepřejí, což pan Erben nechápe a viní za to současný styl života těchto lidí, kteří myslí jen na peníze a na zastavení a odpočinek litují dát svůj volný čas. To pan Erben považuje za špatný jev a svým způsobem je to i důkaz úpadku současného duchovního života celé společnosti.
Hudba a tanec přece patří k naší české kultuře. Nedaleko, ve Vysokém Veselí, se pravidelně každý rok koná hudební setkání - Vackovo Vysoké Veselí. Do jisté míry právě tato tradice dovedla i pana Erbena k založení „léčení“. Na tomto pravidelném hudebním setkávání kdysi osobně zažil vyprávění skladatele Karla Vacka, což v něm zanechalo hluboký dojem, na celý jeho další život. Skladatel bydlel nějaký čas ve Vysokém Veselí a složil tam několik krásných písniček. Chodil po polích a lesích a čerpal inspiraci přímo z přírody. Říkal, že mu to šlo docela samo. Jen někdy nemohl najít třeba potřebné slovo do rýmu k písničce. Jednou ho kamarád požádal, aby napsal písničku o koních. A on proto vyšel na zahradu, sedl si do altánu a do večera napsal jeden ze svých nejznámějších hitů: ČTYŘI PÁRY BÍLÝCH KONÍ. Jak se změnila doba, tak se změnili i skladatelé a jejich písničky. Ti staří to dělali pro radost lidem, ale ti dnešní to bohužel už dělají především pro peníze. A to je opět ukázka současné degradace společenského života.
Je proto víc než dobré, že existují lidé, jako pan Antonín Erben, kteří nezapomínají na tradice našich muzikantů a oživují je nejen pro svoji seniorskou, ale jak je vidět v sále Běcharské sokolovny, i pro mnohem mladší milovníky hudby. A skutečně, po skončení odpoledne se návštěvníci vrací do svých domovů osvěženi, odpočinutí. Hudba jim tak dokazuje, že je pravým lékem pro šťastný a spokojený život.
Tak hodně radosti a vytrvalosti do další desítky léčení, milí přátelé návštěvníci, a hlavně organizátoři takovýchto podobných setkávání.
Olda Suchoradský pro Kopidlenské listy č1, březen 2019