Při svých vzpomínkách nelze zapomenout na výlety, které pro nás jako děti organizoval náš tatínek Oldřich. Když ještě maminka žila, tak nějaké společné výlety nebyly možné. Proto nám to po její smrti chtěl tatínek vynahradit. Brával nás na školní výlety se svojí třídou a o prázdninách s námi pak jezdil sám. Zaměřím se přednostně na výlety druhého druhu.
Zkusím ještě jedno dělení. Výlety často opakované a výlety výjimečné. K těm opakovaným patřil určitě výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Jeden čas se mně zdálo, že jsme tam jezdili každý měsíc. A ono to snad i tak bylo. To jsem si ještě nevedl diář, abych si to dnes mohl ověřit. Jezdili jsme tam vlakem z Hradce vždy brzy ráno. Z nádraží to bylo do města daleko, a pak ještě kus do ZOO, která byla na konci města. Odhaduji tak 4 kilometry, naštěstí se šlo hodně z kopce. Dokonce jsme pak našli zkratku přímo z nádraží mezi zahradami, takže jsme něco z cesta ušetřili. V Zoo to bylo tehdy moc fajn. Zvířat tam moc nebylo, ale mohly se krmit. Nás bavily nejvíce opičky. Nosili jsem jim v malých sáčcích kupované neochucené burské oříšky a ty jsme jim podávali, nebo sypávali na kraj klece. V tu ránu byly u nás na kraji klece všechny. Vydrželi jsme u nich tak dlouho, než nám oříšky došly. Na jiná zvířata, si moc nepamatuji.
Další z tradičních výletů z Hradce to byly Hořice. Vystoupili jsme z vlaku a vylezli až nahoru na Chlum a šli po kraji lesa do Ostroměře. Nebyla to lehká trasa, ale rostly tam maliny a ostružiny, také houby, které jsme cestou sbírali a donesli si je domů. V Ostroměři jsme sešli dolů na nádraží a odtud se vlakem vrátili do Hradce.
Hodně jsme jezdili a kolách do Pardubic. Vždy přes Vysokou, po okresních silnicích, pod Kunětickou horou. Často jsme nechali kola zavřená u silnice a pěšky vlezli na hrad. V Pardubicích jsme to udělali podobně. Zavřeli někde kola a šli se projít po městě, nakoupili a zase se vraceli domů. Zpět jsem někdy jeli přes Polabiny, cyklostezkou (tehdy to byla velká novinka a je tam dodneška), přes Semtín do Bohdanče. To byla trochu delší cesta, ale velmi zajímavá a pro cyklisty příjemná.
Dalším naším cílem byl krásný kopec Zvičina. Dojeli jsme do Dvora Králového. Jeli o stanici dále a vylezli na zastávce Bílá Třemešná. Odtud to bylo na vrchol 671 metrů vysoké lesnaté hory asi 7 kilometrů, stále do kopce. Na vrcholu byla rozhledna, celá zasklená, za těch časů zavřená. Tam jsme se najedli, pokoukají po okolí a vydali se stejnou cestou zpět, tentokrát přímo do Dvora Králové. Vzpomínám, jak jsem jednou už nemohl jít. Levá noha mně strašně bolela a já to nechtěl přiznat. Zkoušel jsem bolestí jako pes a tatínek se stále ptal, co mi je a proč nemluvím? Já neměl na hovory ani pomyšlení. Byl jsem rád, že šlapu, jako automat. Divil jme se, že tatínek nepoznal, jak jsem celou cestu trpěl. Ale do Dvora jsem nějak dolezl a tatínek pak už s námi tuto trasu nikdy neopakoval. Asi přeci jen tušil, o co tehdy šlo, ale nechtěl mne nijak nutit k přiznání.
Pak to byly velké několikadenní výletu o prázdninách. Už jsem psal o návštěvě Prahy, Brna a Liberce. Do Prahy jsme pravidelně jezdili na jeden den, hned po vánočních svátcích. Byla sice zima, ale Praha byla ještě vánočně vyzdobená a krásná.
Toto vše píši proto, že jsme obdobné výlet a tradice opakovaly se svými dcerami. I o těchto výletech jsem na blogu už psal. Takže mohu popsat aktuální informaci, že v rodinné tradici dál pokračuje dcera se svojí vnučkou. Připomenu jen ty poslední výlety, které spolu absolvovaly.
Ten poslední byl do Kutné Hory, jenom před několika dny. I tady naše rodinná tradice vyvolává dávné vzpomínky. Ještě jako student jsem si tu o jedněch prázdninách dal sraz se svým spolužákem a kamarádem Slávkem Šílou. Oba jsme jeli na kolách. Já z Mlýnci a on z Hradce. Určitě to bylo pro každého kolem 50 kilometrů. Prohlédli jsme si město, na náměstí se najedli a pak se společně vrátili do Hradce. Cestu jsme si poctivě odšlapali a stovka kilometrů byla ten den určitě pokořena. Pak jsem v Kutné Hoře byl na výletě i s a tatínkovou třídou z Pedagogické školy v HK. Pamatuji si Kostnici v Sedlci, prohlídku velkého gotického chrámu a také exkurzi do fabriky na výrobu cigaret. Dnes nechápu, jak to tatínek zařídil, že nás tam tehdy pustili. Študáci-budoucí učitelé a byli účastníky takové neřestné příležitosti. Nejen je, ale i mne víc, než zajímavé stroje zajímaly poházené kusy cigaret po zemi všude kolem. Ty jsme sbírali a brali si je do svých příručních batůžků. Náš průvodce dělal, že to nevidí. Já kuřákem samozřejmě nebyl. V rodině jediným v té době byl strýček Emil. Tomu jsme jednu dvoumetrovou odnesenou cigaretu dali k Vánocům a chtěli na něm, aby předvedl, jak se taková giga cigareta kouří. Samozřejmě to nešlo. Odstřihl jí jen kousek, a pak to předvedl. To opakoval několik Vánoc po sobě. V „salónu“ v knihovně před knihami a za sklem byla ta nekonečná cigareta snad až dodneška.
No a co dnes Jana s Májou? Byly v dole, navštívily chrám sv. Barbory, Kostnici i chrám v Sedlci, jen tu továrnu na cigarety ne. Přestože ona odnes funguje.
Další výlety těchto prázdnin už jen výčtem: Černá hora Jánské Lázně, Kuks, Praha, Brno, Bílé Karpaty a mnohé další... Historie se opakuje a vzpomínky se krásně obnovují. Asi to není jen náhoda, že se rodinné tradice posilují a v našem případě tak silně připomínají. Jen ta bolest, kterou jsem musel tehdy při delší chůzi překonávat, snad dnes už moje potomky netrápí …
Vzpomínal Olda Suchoradský