Tak máte se nač těšit, vy mladší čtenáři mého blogu. Ať jste jakéhokoliv stáří, či snad stejně staří jako jsem já. Hned na začátku musím napsat: MÁTE SE, NA CO TĚŠIT… Ne že bych se sám kdysi na své stáří netěšil. Věřil jsem, že budu mít spoustu volného času na to, na co jsem dosud čas neměl. Nepočítal jsem však, že stáří má nějaká svá negativa, a i mnohé stinné stránky.
Nerad bych, aby mé dnešní vyprávění vyznělo jenom negativně. Takže začnu zkraje pozitivně. V čem mně život ve stáří nezklamal, a dokonce splnil moje očekávání? Určitě jsem ho měl víc ve svých rukách a nemusel se snažit plnit přání, či dokonce nařízení někoho, kdo mi je nadřízeným a komu jsem nějak zavázán a jehož přání mám plnit. To zaprvé.
A ještě další aktiv: Třeba možnost si po ránu pospat, večer si naopak prodloužit podle libosti a naplnit ho zájmy, na kterého jsem dříve neměl čas. Hodně jsem začal číst. Přes den jezdil na kole, díval se na televizi, dokonce i pracoval na naší zahrádce, dokud jsme tam ještě bydleli.
Najednou jsem měl čas i na své přátele. Ty dávné, ale i ty docela nové. Z těch dávných to byl třeba ze základky v Hradci Mirek Fejfar, který k nám do Mlýnce jezdil se svojí novou ženou, která pracovala v pivovaru jako distributorka a vozili nám přepravku piva v plechu. Za to se jim dostával med od mých včeliček. Byla to velmi výhodná směna pro obě strany a zároveň příležitost na vzpomínání.
Abych vzpomenul nějakého nového přátele, tak to byl jistě kamarád včelař Tonda Erben, který k nám do Mlýnce za námi často a rád jezdil a byli jsem schopni se bavit na jakékoli téma a třeba i několik hodin. Nádherné kamarádství, které vzniklo až v době mého důchodu a trvá dodnes, kdy žijeme odděleni. On se naučil na počítači a občas mi něco napíše. Moudrého a velice aktuálního….
No a za třetí jsou to moje záliby, které jsem ve stáří bohatě rozvinul. Měl jsem jich hned několik. Vedle již zmíněného kola a výletů na něm, to bylo fotografování. Ale hlavně psaní článků pro nejrůznější tiskoviny. Od místních, přes okresní a krajské, až po ty celostátní. Hodně jsem se v tom vyžíval a byl v tom směru skoro 100% úspěšný.
No, a tedy přejdu konečně už na druhou stranu a uvedu nevýhody, které stáří s sebou podle mé zkušenosti nese. Takovou prvou, která mne okamžitě napadne, je nemožnost i v tom uvolněném čase stíhat vše, na co jsem se těšil a očekával, že budu dělat. I ve stáří jsou omezení časová, závislá na ročním obdobím, množství denních závazků, které mají přednost především. A rovněž omezenou svoji vlastní vůlí donutit se dělat vše, co jsem si předsevzal. Dokonce bych to nazval jako určitou formu leností, ve stylu: CO BYCH TO DĚLAL, KDYŽ NEMUSÍM…
Pak jsou to omezení zdravotní. Přibývá mnoho drobných, ale postupně i větších zdravotních problémů, které se člověk snaží sám nějak překonat, ale později ho to donutí navštěvovat lékaře. Z toho se postupně stává hlavní náplň jeho činnosti. A člověk poznává, že vše naše zdravotnictví řešit nemůže, nebo ani neumí. Prostě stáří tato omezení přináší a heslo PROTI VĚKU NENÍ LÉKU je natolik pravdivé, že mu nedá nijak a nikam uniknout.
Jsou tu i omezení v duševní sféře. Najedenou si člověk uvědomí, že doba, kdy si mohl leccos dovolit, užíval si naplno života, je nenávratně pryč a že se už nikdy nevrátí. To ho samozřejmě nějak poznamená. Dokonce se značně bát o příští vývoj, začne se bát svého vlastního konce. Ví, že to nebude lehké nejen pro něho, ale i pro jeho blízké a přátele, kterým svým stavem přidá další starosti k těm, co již dnes mají sami se sebou. Z toho v něm vzniká pocit beznaděje, depresí různých stupňů a barev, které člověku brání prožívat si život v klidu a pohodě a naplno…
Postupně odcházejí přátelé, kamarádi a co nejvíce bolí, jsou jeho nejbližší příbuzní. Je těžké smiřovat se s tím, že se s někým, kterého jsme milovali po celý život, se už nikdy nepotkáme. A když, tak jenom ve vzpomínkách, pohledem na staré fotografie či videa. To silně deprimuje a snižuje kvalitu života.
Vzpomínám na stesky souseda ve Mlýnci pana Františka Špicara, který si mně při návštěvě mlýnecké knihovny stěžoval, jak se cítí obklopen svými blízkými, přesto docela sám. Když už nežijí jeho přátelé, vrstevníci, se kterými se po celý život potkával a přátelil. A že dožít se tak vysokého věku, jakého se dožil on (bylo mu už přes 90 let), je vlastně pro člověka v jistém směru i trest za to, že tak dlouho žije.
Svoji depresivní úvahu chci přesto zakončit nějak optimisticky. Samozřejmě, že starý člověk má i své krásné okamžiky, jako jsou setkání se svými úspěšnými dětmi a svými vnoučaty, která jsou pro něj světlem jeho života. Umí se víc než kdy dříve těšit z každého dne, kde je mu relativně dobře, nic moc ho nebolí, na obloze svítí SLUNCE a po ránu ptáci krásně zpívají. Je mu tak nějak, sice jen v mezích jeho možností dobře a on si říká, CO VÍC JSEM SI MOHL PŘI SVÉM VĚKU JEŠTĚ PŘÁT…
Snil a kouzlil Olda Suchoradský