Jak si nejlépe představit „sladký“ život? To je námět k dlouhému hádání a přemýšlení. Každý si ho představuje jinak. Někdo jako život bez práce a plný lenošení. Jiný naopak naplněný prací a neustálou aktivitou pracovní či zájmovou. Pokusit se o odpověď na tuto otázku, jaký je to život měl film italského režiséra Felliniho: Sladký život, můžete si jeho děj připomenou tady:
https://www.csfd.cz/film/2604-sladky-zivot/prehled/
Jeden z recenzentů o něm napsal:
Raději se na něj dívat než si ho žít. To je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu. Jenže nemůže. Bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film: víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká. Jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce. Zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu, a hlavně divokých a nesmyslných orgií. V tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvážnou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno. Oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech. Ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to tak jako já. Třeba jenom na jednu noc…
A teď mi dovolte můj osobní pohled na takto pojímaný život. Zároveň bych se pokusil odpovědět na otázku, jak se mně v životě povedl tento svůj ideál naplnit. Rozhodně to není ideál, který ukazuje zmíněný italský film, slavného režiséra. Život plný vzrušení, prostopášností, lásky a nenávisti. Mohu s čistým svědomím napsat, že já jsem v tom svém o nic takového nikdy neusiloval. Snažil jsem se sice žít pestře, zajímavě, ale tak, jak se na slušně vychovaného hocha z dobré rodiny sluší a patří. Miloval jsem svoji práci, snažil se být užitečný i v místě svého bydliště a obklopoval se lidmi přátelsky naladěnými. Těm zlým jsem se vyhýbal a pokud jsem na ně někdy narazil, slušně jsem se jim omluvil a příště jsem je obcházel širokým kruhem. Prostě nic moc zajímavého, co by stálo za zveřejnění, nebo dokonce za trvalé ztvárnění v nějakém filmu.
Původně jsem tuto úvahu chtěl vést úplně jinak, takže se alespoň v druhé části svého vyprávění napojím na tento myšlenkový pramen. Jde o to, že jsem vždy miloval všechno sladké. Romány, pohádky, písničky, lásky a jejich příběhy. A to všeho druhu a velikostí, i původu. Můj sladký život se odvíjel od milé tety Boženky, která nám pořádala rodinné narozeninové oslavy, které se neobešly bez sladkostí, jako to jsou dorty, nebo jiné sladké pochoutky. Osvědčená a často mnou využívaná byla pochvala, kterou jsem směřoval na svoji drahou tetičku: „Máš to dobrý Boženko.“
Moje vášeň pro sladké pak v životě pokračovala dál zrychleným tempem. Zatímco hospodu a vše co je s ní spojené jsem vůbec neznal, měl jsem v evidenci cukrárny v širokém okruhu míst, kde jsem právě žil či se jen přechodně nacházel. Jako malý cukrárnu v Kopidlně, vedenou paní Kořínkovou, která sídlila na rohu náměstí v domě, kde bylo později zdravotní středisko. Na svých cestách na kole jsem jezdil na trase od „cukrárny cukrárně“. Nechanice, Nový Bydžov, Skřivany, nebo na druhou stranu Rožďalovice, Křinec, Nymburk, Poděbrady. Všude jsem je hledal a vždy je bezpečně našel a stal se jejich hostem a okupovatelem. Dodneška mohu napsat, čím vynikaly a co jsem si v nich jako zákazník dával. Zprvu to byly jen zákusky a limonáda, v létě ještě tak zmrzlina. Později přibyla káva, nejčastěji pravý turek. Asi jsem to sladké potřeboval, abych měl dost sil a energie ke zvládnutí delších tras na svém zprvu velmi starém kole po mamince, později na svém na chmelové brigádě vydělaném cestovním Favoritu. S cukrárnami mně pojilo nejen sladké osvěžení, ale i dobrý odpočinek a taková ta sladká pohoda. Velmi často i vyprávění s lidmi, se kterými jen se tam třeba jen náhodně potkal. Tak jak cukráren postupně přibývalo, rostla i moje závislost na všem sladkém.
A jak to celé nakonec skončilo? No, nemohlo to dopadnout jinak, než že mně doktor diagnostikoval cukrovku. Je až s podivem, že se to stalo až teď, po mé sedmdesátce. Je tedy pravda, že při pravidelných dobrovolných odběrech krve mně asi 3x odhalili vysokou hladinu cukru v krvi. Ale následná prohlídka ukázala, že šlo jen o přechodný jev, spojený se různými sladkostmi o Vánocích, nebo Velikonocích, a že se po takové epizodě se mi hladina cukru rychle vrátila k normálu. Až loni, se tomu tak nestalo. A tak mně přibyly další pilulky a dohled diabetoložka, která mně však od začátku chválí, jak se zlepšuji a jak na mně léky dobře působí.
Dnes jsem si naměřil hladinu cukru jen mírně nad 5 mmol/mol, což je skoro jako normál. Mám přístroj, který mne pomáhá změřit si hladinu cukru sám a doma. A tak znovu a rád vzpomínám na tetu Boženku, nejen její cukroví a dorty, ale také na to, že ona s cukrovkou tak dlouho žila. Uměla sladké tvořit, ale s cukrovkou správně žít. V tom je mi velkým vzorem, což mně dává naději, že tady s tou nemocí, zaviněnou sladkou neřestí, tady na tomto světě ještě nějakou chvíli pobudu…
Vyznával se Olda Suchoradský