Zúčastnil jsem se jako jeden z účastníků řady letních táborů s dětmi. Moc mně to tam vždy bavilo, ale občas jsem měl pocit, že se tam děti tak nějak nudí. Nehledě na to, že jsem se dost často nudil také já. Toužil jsem se pokusit zorganizovat nějaký tábor, podle svých představ. Věděl jsem, že by to měl být tábor, kde se stále něco děje a kde účastníky slovo nuda ani nenapadne. Věděl jsem, že tam musí být nějaká sjednocující činnost, která vyplní chvíle, kdy je například nepříznivé počasí. Činnost, která pomůže už při výběru dětí k takovému společnému pobytu, pod určitým společným zaměřením. A tím se pro mne stala, co jiného, než šachová hra, které jsem se po větší část života v různých formách dost usilovně věnoval a učil ji své přátele, kamarády, spolužáky, dokonce i milenky, ale hlavně své žáky na školách, kde jsem učil.
Je fakt, že uspořádat letní prázdninový tábor se zaměřením na šachy jsem měl v hlavě dost dávno. Navíc jsem nebyl zdaleka prvý, který takový tábor pořádal. Už dávno přede mnou takové tábory existovaly. Asi ten nejznámější pořádal můj přítel a kamarád Jarda Hájek z Chrudimi na Seči. Já se k takové akci rozhodl až poté, co město Rožďalovice získalo do vlastnictví zrušenou školu v Proseči pod Ještědem.
Tento objekt jsme za symbolickou 1 Kčs koupili od města Český Dub. Je třeba zdůraznit ochotu a velkou pomoc předsedy MNV v Rožďalovicích Josefa Šmehlahuse, který na můj bláznivý nápad, jehož autorem jsem byl spolu se svým kantorem Vláďou Lacinou, bez velkého přemlouvání přistoupil. Převzetí školy, někdy uprostřed zimy v roce 1979/1980, byl jen začátek. Následovaly měsíce úprav, aby na začátku prázdnin v červnu roku 1980 bylo vše připraveno k přijetí prvých uživatelů, dětí z mého šachového kroužku při Lindnerově ZDŠ v Rožďalovicích. Vůbec jsem netušil, že to tak rychle dokážeme a hlavně, že tábor zvládneme a uspořádáme ho tak, jak jsem si představoval.
Prvý týden prázdnin onoho roku jsem odjel na novotou zářící školu v přírodě v Podještědí s 20ti dětmi, pomocným vedoucím, bývalým žákem a dobrým šachistou, synem mé kolegyně na škole. Ještě s jeho otcem Milanem Boudným, jeho manželkou a tou zmíněnou kolegyní Aničkou v roli uklizečky a pomocné kuchařky a jejich babičkou, již důchodkyní, ale léta kuchařkou na místní škole Růženkou Švorcovou, tehdy již 80letou.
Byla to šťastná shoda náhod, ale i šťastný výběr spolupracovníků, které jsem dobře znal a měl je vyzkoušené. To samé platilo i o dětech. Musím však přiznat, že to byl velmi těžký týden. Byli jsme vůbec prví uživatelé zrenovované málotřídní školy v malé obci, s ani 150 obyvateli, na úpatí ještědského horského hřebena, na jeho jižní straně, odvrácené od Liberce. Museli jsme vychytávat nedostatky a nedodělky nově otevřeného objektu. Ke všemu nám po celý týden vytrvale a denně neustále jen pršelo. Naplnit program za takových podmínek ale nebyl pro nás problém, protože jsme měli svůj společný zájem – šachy. Hráli jsme různé soutěže - simultánky, také se leccos nového učili z teorie. Určitě se podařilo naplnit krédo, že se děti na táboře nenudily. Moje teorie o koncepci letního tábora tak došla naplnění a jasného potvrzení.
Šachové tábory jsem pak na stejném místě a čase pořádal 8 let rok co rok po sobě. Se stejným programem, v poměrně stabilní sestavě spolupracovníků, a se stejným úspěchem u dětí. Přesto některé epizody z nich i po létech vystupují zřetelné do popředí, atak je tady stručně popíši.
Hned další tábor v roce 1981 jsme pořádali společně s matematickou školou ze slovenských Košic, kde působil vynikající šachový trenér a učitel Štefan Rindoš. Pro jeho 15 dětí a 15 našich jsme na Proseči uskutečnili společný šachový tábor. Nebylo lehké zorganizovat akci pro dvě tak odlišné skupiny dětí. Přesto jsme to zvládli, a i tento tábor ukázal, jak je společný zájem silným pojítkem pro děti i jejich vedoucí, byť se předem skoro vůbec neznali.
Zažili jsme tam spoustu dramatických chvil. Každý prvý týden prázdnin se tam o víkendu přímo pod okny školy jela automobilová Rally BOHEMIA. Byla to noc plná světel reflektorů závodících aut, kdy děti sledovaly z oken dlouho do noci jízdy nejlepších automobilových jezdců. Na kopci nad školou (jmenoval se Rašovka) zase denně startovala rogala a kroužila nad naší školou. Podívaná na hodiny. Ale byli jsme se podívat i na kopci kde rogalisté startují a viděli tento tehdy nový sport hodně zblízka. Také tu jednu noc byla na kopci soutěž radistů a naše děti měly možnost slyšet přes vysílačky hlasy až z druhé strany zeměkoule, což jim ukázali a zprostředkovali ochotní radisté.
Velmi úspěšný byl výlet do Liberce, kde jsme vždycky navštívili ZOO a Botanickou zahradu. Pak jsme vyjeli lanovkou na Ještěd a sešli dolů pěšky, až do naší školy v Proseči. Obrovsky napínavé bývaly noční hry, na které se děti pokaždé předem těšily. Na sokolském hřišti jsme zase hráli fotbalové zápasy s místními kluky, pořádali pro šachisty atletický Prosecký trojboj a samozřejmě že jsme měli svůj táborák. Po všechny tábory probíhala týdenní tematické hra, pokaždé na jiné téma, ale vždy nějak spojená s naší společnou zálibou v šachy. Oblíbené byly besedy s místní učitelskou dvojicí – manželi Stejskalovými, kteří na Proseči bydleli a byli posledními učiteli školy, před jejím zavřením. Pan Stejskal nám po celou dobu dělal správce školy a hlídal ji v době, kdy byla prázdná.
Bylo i mnoho dramatických okamžiků. To, když se nám v bouřce ztratily při orientační hře dvě děti. Musím popravdě napsat, že jedna z té dvojice ztracených, byla naše dcera Eva, se svojí kamarádkou Marcelou Tůmovou. Spletly si cestu a šly na opačnou stranu značené cesty, směrem na Liberec. Pak je zastihla silná bouřka a šlo doslova o život. Hledali jsme je 4 hodiny, až jsme je konečné uplakané a vyděšené našli. Byl to zážitek, který jsme si nepřáli opakovat.
Není možné zapomenout na personál vedoucích a pomocníků, který se s léty moc neměnil. Na tom posledním táboře už byla i moje manželka i s naší malou dcerkou Janou. Užili jsme si to na Proseči i při rodinných výletech, kdy jsem už mimo tábor, zvali na Proseč své příbuzné a jejich děti. Obdivovali jsme nádherný kraj Podještědí a prožili zde mnoho zajímavých chvil při výletech. Nejčastěji to byli Brandejsovi s oběma dětmi, ale byly tam s námi i děti Jaruščiných sester.
.jpg)
Jednou jsme si sebou vzali na hory i kola a jezdili po širším okolí, až na Hamr na Jezeře a Stráž pod Ralskem. I domů jsme dojeli na svých kolech. Mám na toto místo jednu osobní cyklistickou vzpomínku, kdy jsem jako ředitel školy jel zkontrolovat průběh tábora školní družiny své školy. Byla neděle ráno, kdy jsem sedl na kolo, dojel v jednom tahu na Proseč, tam provedl kontrolu, poobědval výbornou svíčkovou a ještě ten den se vrátil na kole domů. Ujel jsem tehdy přes 150 km a byl doma dříve než rodiče, kteří jeli své děti na úbočí Ještědu navštívit svými osobními auty. Tak to se nechlubím, je to jenom jedna z těch, kterou mám za ta léta spojenou s tímto místem, a ke kterým se rád a často v mysli vracím.
Olda Suchoradský