Již dlouho jsem zde nezveřejnil nějakou povídku svého přítele MUDr. Václava France. A přiteom mně toho ke čtení a často i posouzení posílá tolik. Rozhodl jem se zveřejnit jeho text o revizorovi. Třeba se vám bude líbit tak jako mně :
„Mladej, tak ty nemáš lístek, tak se mnou půjdeš na VB!“ zakřičel na mě asi čtyřicetiletý revizor dopravního podniku. Začal jsem brečet. Osmdesátý léta minulýho století. Bylo mně sedm a ten chlap mi připadal starej jak hnědý uhlí. Na čele si mu začínala připravovat dálnici pleš. Obličej posetý vráskami. A když zvýšil hlas, ani čerta jsem se tak nebál jako jeho.
„Neřvi, to se nedá nic dělat,“ křičel a spolužáci se mi smáli.
Vystoupil jsem s revizorem, protože bych mu stejně neutekl. Nemohl jsem se pohnout, stál jsem na místě jako přikovaný. Představoval jsem si, že mě zavřou do vězení minimálně na deset let. Už nikdy neuvidím naši, zřeknou se mě, protože jsem nenapravitelný kriminálník, jak říkával táta u televizních zpráv: „S takovejma individuama by měli zatočit!“
„Neřvi, Stando,“ řekl mi ten muž trochu smířlivěji, když se tramvaj vzdálila a my zůstali na nástupním ostrůvku sami.
„Jak … jak víte,“ polykal jsem slzy, „že se menuju ... Standa?“ konečně jsem mezi vzlyky byl schopen říct pár slov.
„Přečetl jsem si to na tvojí legitce, kterou ti ten dlouhán v modrý bundě vytáhnul z tašky,“ řekl mi. Měl jsem pocit, že už se vůbec nezlobí.
„Heleď se, já tě zvu na limonádu, pojď!“
„Já nesmím s cizíma lidma ...“ utíral jsem si rukávem slzy.
„Nejsem cizí, co bys tomu řek, kdybysme spolu kamarádili,“ zasmál se a postavil přede mne půllitr červené malinovky. Před sebe pak půllitr piva.
„Tak vy mě nedáte esenbákům?“ ujišťoval jsem se.
„Nedám, proč taky, legitimaci máš v pořádku, jen se nesmíš bát a nechat ze sebe dělat otloukánka, aby se ti kluci smáli,“ vytýkal mi.
Přikyvoval jsem na znamení souhlasu.
„Stando, já mám tři holky a takovýho kluka jako jsi ty, jsem vždycky chtěl, ale mám jen samý baby. A ty nebul a koukej bejt chlap a ne žádná bábovka!“
Napil jsem se malinovky.
On usrkl piva: „Víš můj táta chtěl, abych se jmenoval po něm Adolf, ale bylo po válce, máma nechtěla. Tak se opil a na matrice mě zapsali jako Medarda Mráze. Táta si myslel, jaká to bude legrace, ale já si s tím jménem užil a užívám. Ve škole, na vojně, všude si ze mne dělali legraci, byl jsem taky takový telátko jako ty. Proto ti to říkám, nesmíš se bát občas udělat něco zakázanýho, abys nebyl srab, aby si s tebou ostatní nepucovali boty, rozumíš?“ ukončil svoji přednášku.
Moc jsem tomu nerozuměl, ale kýval jsem, aby si to nerozmyslel a nakonec mě na VB nedovedl.
„A tomu spolužákovi řekni, že se legitka našla, že se zjistilo, že ji někdo ukradl a policajti sejmuli otisky prstů a budou pátrat po pachateli, ať má taky trochu strach,“ zasmál se pan Mráz.
Rázem mi byl sympatičtější.
„Tak mazej domů, ať tě máma nehledá!“ řekl mi na rozloučenou.
„Děkuju za limonádu,“ odpověděl jsem.
„Neděkuj! Až budeš velkej, tak mě pozveš na pivo!“
„Tak jo,“ řekl jsem a utíkal domů.
Najednou se z něj stal kámoš. Byl jsem mu vděčný, že se mnou mluví jako rovný s rovným, ne jako s dítětem.
Já moc kamarádů neměl. Byl jsem rád, když jsme pana Mráze potkával v trolejbusu nebo autobusu. Nikdy na mě žádnou legitku nechtěl. Vždycky jen řekl: „Tak co, Stando, zase jedeš na černo, že jo?!“
Časem přidával, jak jsem rostl: „Už máš holku?“
Pak jsem mu na pár let zmizel v matičce stověžaté. Po promoci jsem ho potkal: „Stando, mám z tebe radost,“ řekl, když jsem se chlubil diplomem. „Škoda že ty moje holky nejsou mladší, určitě bych ti jednu dal!“
Jednou, to už mi táhlo na roky jako panu Mrázovi, když mě poprvé odchytil, řekl jsem mu, že u něj mám dluh. Pozval jsem ho na to slíbené pivo.
„Děkuju, to nemuselo bejt, Stando. Já to věděl, že seš slušnej kluk. Tys neuměl ani lhát, každej to na tobě hnedka poznal. Já znám lidi, občas mě někdo doběhnul, ale já se rval a většinou se našla příležitost, jak mu to vrátit s úroky. V životě, Stando, není žádná spravedlnost! To máš jako s doktorama, nejraději by tě dostali pod kudlu, ale já se tak lehko nedám,“ zasmál se a napil se z půllitru. „A co ty, už jsi jel někdy načerno?“
To bylo naposledy, kdy jsem pana Medarda Mráze viděl. Za pár měsíců jsem si na vývěsce všiml parte. Po těžké nemoci zemřel revizor dopravního podniku ve výslužbě!
Koupil jsem kytku a jel na kraj města do rozlučkové síně. Vdova v černém, stejně tak tři dcery. Když jsem k rakvi pokládal kytku, tak jsem polohlasem řekl: „Pane Mráz, měl byste ze mne radost, na pohřeb revizora jsem jel poprvé v životě načerno!“
Krásné čtení, ne ? Pane doktore, děkujeme ...
Příspěvek se umístil v soutěži Městské knihovny v Praze "Knihovnická sova." Vyjde tam ve sborníku. S dodatečným souhlasem autora zveřejnil na blogu Olda Suchoradský