.jpg?s3=1)
V archivu jsem našel rekce mého švagra Čestmíra (a mojí sestry Evičky) na vzpomínky mém blogu HRADECKÝ POŠKOLNÍČEK. I když jsem to už jistě někde zveřejnil, nebude škodit, když to znovu připomenu. Ono je to už celých 8 roků zpátky …
Moje teta Boženka Č. Brandejs 23.11.2015
Olda nazval své vyprávění Moje teta Boženka a já bych si je dovolil pozměnit na Naše teta Boženka. Já, jako manžel Evy, jsem ji poznal r. 1972, kdy jsem byl přijat celou rodinou Suchoradských velmi srdečně. Tehdy jsem cítil, že byla Evě i Oldovi, jejich druhou maminkou. Olda v té době byl již ženatý a jeho rodina bydlela v Mlýnci u Kopidlna. Ale všichni o sobě navzájem mluvili s velkým uznáním a láskou. Skutečná maminka Oldy a Evičky zemřela již roku 1956, kdy Oldíkovi bylo 10 let a Evě 8 let. Ale již dříve, v době maminčiny nemoci, se Boženka a všichni ostatní v rodině snažili ji nějakým způsobem nahradit, tak jak jen to bylo možné. Božence tak ke dvěma vlastním dcerám Lidušce a Jiřince, ještě přibyly další dvě děti, Evička a Oldík. Nikdy nedělala mezi těmito čtyřmi dětmi žádných rozdílů. Dokonce se dá říci, že na ta svá děvčata byla trochu přísnější. Byla vždy vzornou rádkyní a opatrovatelkou. V té době již dávno neměla svého manžela. O to větší úloha připadla její osobně.
Její tatínek, pan ředitel Emil Suchoradský, zemřel též v roce 1956, těsně po své 70tce. Maminka Anežka však měla výborný genetický základ a dobrou životosprávu, takže zemřela až roku 1981, ve svých 93 letech. Maminka v té době už byla fyzicky dost nemohoucí. O to větší starost pak její 3 děti a hlavně Boženka měly.
Boženka byla výbornou učitelkou a ředitelkou, tak jak je to v rodině Suchoradských dlouhou tradicí. Za svoji mimořádnou pedagogickou práci dostala zaslouženě velké vyznamenání od ministra školství. Pak v důchodu se starala vzorně o maminku, dětem byla vždy výbornou rádkyní a podobně opatrovala svá přibývající vnoučata, hlavně Petrušku a Čestíka. Ty měly u ní klidné zázemí, a umně jim vymýšlela pestré inspirativní činnosti.
Boženka měla dva sourozence, Oldřicha a Emila. S Oldou měli podobné povahy, bratr Emil však byl dost jiný, světa znalý, ale také hodný a inspirativní člověk. Dlouhá léta obětavě vedl hradecký Klub přátel výtvarného umění, se kterým pořádal různé autobusové zájezdy po celém kraji a hodně vystupoval s přednáškami na veřejnosti. .
Boženka se dožila 83 let. Její život byl naplněný prací a láskou ke všem jejím blízkým. Byl to vskutku renezanční člověk…
Odpovědět
________________________________________
Re: Moje teta Boženka
Olda Suchoradský 24.11.2015
Čestmíre, jsem Ti vděčný za doplnění mých vzpomínek na tetu Boženku. Mně se líbilo jak často (dá se říci že pravidelně) jsi ty obě dámy navštěvoval v době, kdy jste bydleli v Opletalce, ale i později. My žili tehdy daleko od Hradce a právě Ty jsi udržoval soudržnost celé části Suchoradských rodiny. Tetu jsi poznal v té době dokonale a napsal jsi to o ní přesně…
Díky za to!
Odpovědět
________________________________________
Můj deníčku
Brandejs 22.11.2015
Všichni čtenáři Oldových blogů a jeho častých článků, které zveřejňují i s fotkami noviny, obdivují jeho sloh, bohaté zážitky a jistě i relativní snadnost, s jakou to vše píše. Suchoradští byli nejen výbornými učiteli, ale Olda by mohl být i velmi zdatným novinářem, jeho články kultivovaní čtenáři vítají.
A na počátku toho všeho byl rodinný příklad a jeho deníčky, v kterých snadno vyhledá i po letech údaje, které potřebuje oživit. Deníky psal již jeho dědeček, Olda to převzal, částečně i jeho sestra. Příklady prý táhnou.
Oldovy a Eviny zážitky např. ze školních let jsou i v současnosti perlami různých školních setkání. I proto jsou tak obdivováni svými spolužáky.
70 let života, z toho více jak 55 let je popsáno v deníčcích a diářích, den po dni. Není to úžasná kronika života několika generací? Mohla by z toho vzniknout i zajímavá kniha, v které by se prolínaly události soukromé se společenskými v druhé polovině 20. století a počátku 3. tisíciletí.
I já jsem v dětství krátce popisoval např. své prázdninové zážitky, pak pod nepřímým vlivem manželky i deník našeho mládí. Jsou tam zážitky kolem našich dětí, ale hlavně jsme natáčeli na magnetofon jejich dětský pohled na svět kolem sebe a také jsme dost fotografovali. Magnetofonové záznamy jsme jim předali, fotografická alba na ně částečně čekají. S lítostí však musím konstatovat, že v psaní deníků jsem nevydržel. Asi příklad rodičů nebyl tak pevný, jako tomu bylo v rodě Suchoradských.
Olda s Evou mají pravdu, i psaní deníků vede k vytrvalosti. Milý Oldo, milá Evo, vydržte v tomto psaní, ať si počteme o tom, co my jsme též podobně prožívali, ale znamenat nedokázali..
Odpovědět
________________________________________
Re: Můj deníčku
Olda Suchoradský 24.11.2015
Milý Čestmíre, nemusíš se trápit tím, že sis deník ani diář nepsal. Ono je k tomu třeba najít opravdu velmi silnou motivaci, proč a pro koho to píšeš. Mne nejdříve pomáhalo vypsat ze svých mladistvých komplexů. Papír snese prý snese všechno... to je známá věc. Později mne motivovala obecní kronika, kterou jsme s manželkou Jaruškou několik desítek let psali. A dnes je to třeba tento můj blog HRADECKÝ POŠKOLNÍČEK. Diář je jeho vděčnou motivací a zdrojem. Že jsem své deníky při stěhování zpět do Hradce dal do sběru, nelituji. Pro děti i vnoučata by to už nic moc zajímavé čtení jistě nebylo. To spíš texty, které z nich teď tvořím. Jeden z nich jsi před časem četl o mé "sametové" revoluci. Co jsem si však nedovolil vyhodit byly moje šachové kroniky. Je to 20 svázaných knih a potěšilo mne, že o ně projevil zájem archiv v Jičíně, kde jsou dnes natrvalo pro veřejnost uloženy.
Odpovědět
________________________________________
Můj deníčku...
Eva Brandejsová 22.11.2015
Milý Oldo, taky já jsem, jak víš, psavec deníků. Podobně jako ty jsem s příležitostným psaním začala někdy o prázdninách ve věku kolem 10 let a od 15 píši každodenní stručné záznamy do diářů. Mnohokrát se mi hodilo vyhledat starý diář a upřesnit nějaké jméno, datum, název...Při sjezdech spolužáků mají mé vzpomínky, vytažené ze záznamů, velký ohlas. V posledních letech mám vždy na konci roku problém sehnat vhodný diář, píšeš o tom i ty. Buď to jsou tlusté "bible", nebo naopak tenký sešitek s nepatrným prostorem pro jednotlivé dny. Záznamy dělám denně ve večerním čase. Asi bych bez toho ani nemohla jít spát! Pokud jsem mimo domov po dobu kratší než jeden týden, diář nahrazuji sešitkem a po návratu záznamy přepisuji do diáře. Ale přistihuji se, že měním formulace a situace už hodnotím s odstupem času trochu jinak - tak by to být nemělo!
Oldo, je mi líto, že ses při stěhování zbavil dětských deníků, takové vzácnosti! Máš přece dcery i vnoučata: určitě by je jednou zajímalo, jaké dětství měl jejich dědeček.
Psaní deníku je určitým druhem závislosti, doufám, že je závislostí neškodnou. můžu doporučit všem, aby nás zkusili napodobit!
Eva Brandejsová
Odpovědět
________________________________________
Re: Můj deníčku...
Olda Suchoradský 24.11.2015
Moje sestřičko Evičko,
děkuji ti za podporu mých zápisků o životních zápiscích. Také jsem si musel klást občas otázku, zda to psaní má nějaký smysl. Došel jsem k závěru, že určitě má. Jeho formy jsou různé a každá je v něčem dobrá, když mi vyhovuje. Píšeš o tom, že se dnes těžko shánějí diáře. Já už mnoho let dozadu si kupuji náplně do kroužkového bloku formou kalendáře. Má to výhodu, že při cestě mimo domov nemusíš vozit s sebou celý diář, ale třeba jen jeden týden. Také to vyjde o něco levněji. Na konci roku blok dírkami prošiji a desky použiji na další rok. Právě minulý týden jsem vhodnou náplň koupil v papírnictví u Centrálu.
Takže jak je vidět, stále je dobré si připomínat a vzájemně se posilovat v činnostech, které jsem v životě dělali a teď ve stáří mám chuť toho zanechat. Asi by to byl škoda…
Olda Suchoradský