Zcela netradiční předehrou studia na SVVŠ byla chmelová brigáda v Pnětlukách na Žatecku na konci prázdnin a na začátku školního roku 1961/62. Konala se v době, kdy se teprve tvořila sestava jednotlivých tříd 1. ročníku a zúčastněné kolektivy proto kopírovaly situaci na konci minulého školního roku, kterou jsme absolvovali mimořádně v deváté třídě při SVVŠ J.K.Tyla. v HK.
V mých zápisech z těchto dní se objevuje, že den před odjezdem na brigádu byly hradecké obchody jako po vánočních nájezdech. Zvláště potraviny byly v obchodech jako vybílené. To naši rodiče nám chtěli zajistit blahobyt na brigádě a naplnili batohy a kufry proviantem, pro případ že tam nedostaneme dostatečně najíst.
Speciální chmelový vlak odjížděl z hradeckého nádraží už v 7 hodin ráno. Těsně před touto hodinou nebylo v nádražní hale k hnutí. Naši skupinu 25 chlapců z bývalé 9. D a E, vedl profesor Ivo Volf. Jeli jsme na podobnou akci všichni poprvé, což jsme brali s humorem a v dobré náladě. Při loučení s Hradcem nikdo nebrečel. Odpustili jsme organizátorům brigády zmatky, když jsme se museli 3x stěhovat s těžkými zavazadly z vagonu do vagonu, abychom dodrželi někým napsaný „zasedací pořádek“.
Cesta do stanice Konětopy na Žatecku, kde jsme vystoupili, trvala skoro tak dlouho, jako cesta kolem Zeměkoule. Jeli jsme celý den, až do 17 hodiny večerní. Nám to však ani trochu nevadilo. Profesor Volf, co nás měl cestou hlídat, se stáhl hned po výjezdu z Hradce do jiného vagonu a za celý den jsme ho vlastně ani neviděli. Takže jsme měli zcela volné pole ke svým legráckám a bavili se, jak jsme to jen uměli. Hráli jsme karty, zpívali při kytaře, vyprávěli si vtipy, nebo jen tak okny vlaku sledovali proměňující se krajinu kolem něj.
Nekonečné bylo 3 hodinové čekání v Kralupech, kdy kolem nás přijelo 7 takových podobných chmelových vlaků s brigádníky najednou. Nás si na nádraží podrželi až zcela na konec. Na nádraží v Konětopech jsme naložili zavazadla na dvoukolák, který táhl traktor asi 2 km od zastávky až do Pnětluk. Tam na rozlehlé návsi, které jsme později začali říkali Václavák (ono to tam hned v prvý podvečer tak vypadalo) si nás místní obyvatelé postupně rozebírali na jednotlivé ubytovny v celé vesnici. Nás kluky ubytovali pohromadě, v ubytovně č. 8. Tam nás uvítala dlouhým a velice obsažným projevem na prvý pohled přísná „paní domácí“ Andrlová. Aby si nás koupila, po projevu nás pozvala na televizi. My ale měli docela jiné starosti. Vybalili jsme si své věci a postupně se tam zabydleli.
Druhý den se vstávalo v 7 hodin, začali jsme snídaní, a pak nám paní domácí každému přidělila koš a stoličku. S tímto náčiním pak vyrážíme za vesnici a jdeme pořád do kopce. Přidávají se k nám další česači z dalších ubytoven, takže nakonec má naše skupina skoro sto lidí. Konečně jsme na místě, na své premiérové chmelnici. Je odtud nádherný rozhled po okolních kopcích, většinou pokrytých také samými chmelnicemi. Zaučuje nás mladý brigádník a u „míry" je jako „věrtel-bába“ naše bytná Andrlová. Můj prvý štok je skoro bez šišek, a tak ho mám obraný za chvíli. Ale v košíku jenom mírně zakryté dno.
Pracuji v páru s Oldou Mělkou. Osud nás zase spoji. Jsme spolužáky a parťáky někdy od 2. třídy osmiletky. Profesor Volf chodí mezi námi a dává nám neocenitelné rady. A je tu svačina – horká polévka. Jíme v poklusu, protože začínáme mezi sebou závodit a nikdo nechceme zůstat ve své řadě poslední. Moc nám to zatím nejde. V poledne máme každý asi jen 2 věrtele. To děvčata, která pracují vedle nás, mají některá už i 5 věrtelů.
Moc mi pomohl Honza Vítek, který pracoval na vedlejším řádku. Přestěhoval se nedávno do Hradce ze Žatce a na chmelu trhá šišky již potřetí. Snažil jsem se od něj co nejvíce okoukat. Prvý den určil prof. Volf normu pro každého z nás 5 věrtelů. Kdo to nenatrhá, je večer doma a nemůže na večerní program na „Václaváku“. To byla pro všechny nová motivace. Podařilo se mi normu splnit a dát ještě jeden věrtel navíc. Ke konci jsem pomáhal kamarádům, aby také normu splnili a mohli jsme večer společně vyrazit ven. Nakonec splnili všichni, takže večer nám celá vesnice „ležela u nohou“. Procházeli jsme se hlavní silnicí, kde bylo těsno k ušlapání, a potkávali známé z jiných tříd a dělali si zároveň nové známosti. Samozřejmě, že jsme to zkoušeli hlavně s děvčaty. Večerka byla ve 22 hodin, ale už o hodinu dříve jsme museli být všichni zpátky na ubytovně,
Jak šly dny, naše denní výkony se zlepšovaly a brzy jsme dokázali natrhat i 10 věrtelů za den, někdy i víc. Ale zvyšovala se tím i denní norma, kterou jsme museli splnit, abychom měli večer dovoleno vyrazit na Václavák a po "chmelařsku" se bavit. Naučili jsme se vstávat do práce dost brzy ráno, protože jsme poznali, že po ránu je schopen člověk těch nejlepších výkonů a že s počtem hodin, jeho výkon klesá. A tak jsme odcházeli na chmelnici již o ½ 6 ráno. Nejdříve jenom malá skupinka, ale časem nás bylo stále víc. Po celých 10 dní pobytu bylo převážně krásné, a ještě docela teplé letní počasí. V poslední třetině pal přišly dokonce i bouřky a po nich přišlo ochlazení. Poslední pracovní den už byla docela zima. Poslední štok jsme spolu s prof. Volfem strhli společně, za sborového: Huráááá!!!! Rozebrali jsme si jeho části jako suvenýr a odvezli si ho domů na památku. Měl jsem ho v pokoji řadu měsíců a dlouho tu krásně voněl…
Chmelová brigáda nebyla jenom o práci, ale byla velkou příležitostí k poznání nových přátel a utužení starých přátelství. Mnozí zde prožili prvé zamilování, prvé rande i první milostná zklamání. Zkušenost, kterou jsme dokázali ocenit teprve v dalším životě. Vcelku málo zajímavý byl výdělek. Za jeden věrtel jsme dostávali 2,55 Kč, v neděli 3 Kč. Denní norma se ustálila na 9 věrtelech. Většina z nás se pohybovala kolem této normy. Takže náš výdělek za celou brigádu, po odečtení ceny stravy, byl kolem 200 Kč. Ale měli jsme mezi sebou borce, (např. Vítka) který si vydělal dokonce 500 Kč. Ale byl to matador, který v tomto kraji vyrostl a denně vstával ve 4 hodny ráno a vracel se domů po 19. hodině. Celý den jsme žili očekáváním večera. Nejdříve jsme randili za holkama, ale když jsme zjistili, že o nás nestojí (byli jsme věkově nejmladší a děvčata měla zájem o starší), tak jsme se bavili na ubytovně. Hráli šachy, vyprávěli si, zpívali při kytaře. Mezi zpěváky při kytaře nad všechny vynikal Ruda Vrabec. Také jsme vymýšleli různé legrácky pro své kamarády. Vynikali Olda Mělka a Jožan Tichý, kteří si vzájemně „podminovávali „ postele, lili na sebe v noci vodu, cpali si vzájemně bodláky a kopřivy do spacáků a vymýšleli si každý večer jiné legrace.
Prvá chmelová brigáda byla pro nás velkým životním zážitkem. Byla do jisté míry i přípravou na nové poměry na SVVŠ, které nás teprve čekaly. Utužili jsme tam nový kolektiv ve své třídě, o kterém jsme ale dopředu věděli zatím jen velmi málo. Byli jsme mladí a uměli jsme se sami dobře pobavit. Večer se pořadatelé pokoušeli pro nás připravit nějaký organizovaný program, ale moc s ním neuspěli. Vzpomínám pouze na jednu průměrnou estrádu a několik málo povedených filmů, promítaných na návsi a hudbu vysílanou z vesnického rozhlasu k tanci i poslechu. Do Hradce jsme se vrátili opět zvláštním vlakem, plni vzpomínek a nových zážitků, v sobotu 9. září 1961.
Vzpomínal Olda Suchoradský