Každý z nás kdysi nějak začínal. Mám na mysli pracovní povinnost. My s manželkou, jako mladí učitelé za katedrou. Tehdy se ještě začínalo učit na „umístěnky“. Stát rozhodl o tom, kde máme nastoupit, abychom udrželi existenci místní školy. Manželka v 21 letech nastoupila na školu v malé obci PODHOŘADY u Ronova. Sbor měl jen pár členů, ale třídy byl naplněné a žáci v nich učenliví a snaživí, jak to u dětí z malých míst terhdy bývalo. Na školičce učila jenom jeden rok. Pak jsme se vzali a ona se přestěhovala ke mně do Mlýnce u Kopidlna.
Já, jen o několik měsíců starší, jsem zahájil svoje působení před tabulí v roli učitele na škole v Městci Králové. To jsem již v Mlýnci spravoval vilku po zesnulých prarodičích a mohl tak do školy vlakem přes Křinec denně dojíždět. Prvý rok jsem však využil nabídky nocovat na kanapi v kabinetu učebnic, přímo na škole. Byla to pro mne velká romantika. V noci byla škola zcela prázdná, s mnoha tajemnými hluky. Ne že bych se nějak bál. Ale tajemné to bylo...
Po svatbě jsem pak z Mlýnce do Městce denně dojížděl vlakem ještě dva roky. Na škole v Kopidlně jsme se sešli až za další dva roky. Učilo nás tam tehdy 5 učitelů matematiků a jako nejmladší členové sboru jsme museli učit to co bylo potřeba. Manželka -matematička češtinu a já fyzik jsem učil s kytarou všechny hudební výchovy na 2. stupni školy. Tak to prostě tehdy bylo. A bylo to krásné. Museli jsme se moc snažit a za Kopidlno tak trochu zabojovat.
Ředitelem školy byl tehdy pan Josef RUTA. Tak jako my byl matematik a jeden z nejlepších ředitelů, jaké jsem za svoji kariéru poznal. Byl všestranně zapojený, a to nejen ve škole. Víc, než velet ho bavilo starat se o školní sad a včely, které tam choval a založil pro žáky včelařský kroužek. Ani povinnosti ředitele však nijak nešidil. Chodil mi na hospitace přímo do výuky a měl ve zvyku komentovat to co jsem právě učil přes celou třídu, ze zadní lavice, kde seděl. Někdy mně dokonce požádal, abych ho nechal na chvíli učit a předvedl mně, jak by učivo učil on. Vůbec mně to nevadilo. Naopak jsem takový přístup vítal, protože to byly rady ověřené jeho celoživotní praxí. On byl prostě PAN ŘEDITEL (i když se tehdy tituloval SOUDRUH).
Manželka i já nikdy na své prvé výstupy na stupínek před tabulí nezapomeneme. Tehdy byly ještě stupínky běžné v Kopidlně na škole v každé třídě. A bylo to tak právně. Učitel měl přehled a všichni žáci na něho dobře viděli. Odstranění stupínků ze tříd jsme litovali a já si prosadil, že v pracovně fyziky stupínek zůstal až do dneška. Kvůli pokusům.
Nyní se připravuje otevření opravené kopidlenské školy. Už tehdy, v samých začátcích našeho vyučování, se zde hovořilo o opravě omítky, rekonstrukci rozvodů vody, elektřiny, o nové střeše. Škoda že jsme se oba za 40 let své učitelské kariéry naplnění těchto slibu nedočkali. Naplnily se až dnes, kdy jsme už oba v roli pamětníků, kteří na své ředitele i kolegy s láskou a rádi vzpomínají.
Jaroslava a Oldřich Suchoradský, foto archiv autorů textu