.jpg?s3=1)
15.března 1939 od rána hlásil pražský rozhlas, že se prezident Hácha dohodl s Hitlerem, že během dneška německé vojsko překročí československé hranice a postupně obsadí celý zbytek našeho území. Lidi neměli vojsku bránit a obyvatelstvo má zachovat pokoj a klid.
Starosta Hradce Pilńáček nechal na nábřeží vylepit plakáty, kde se psalo, že obsazení je pouze dočasné, aby byl v zemi zachován pořádek. Tomu ale nikdo nevěřil. Z komínu vojenského velitelství se od rána valila oblaka kouře, jak se tam ve velkém pálily všemžné tajné dokumenty. Měli jsem v té době u nás doma návštěvu sestry manželky z Prahy a já jí doporučoval, aby se raději rychle vrátila domů, což ona neprodleně učinila.
Hovořilo se a srovnávala se v té chvíli situace s Bílou horou BÍLOU HOROU roku 1620. Nebylo to však správné srovnání. Současná situace teď byla mnohem horší. Byli jsme přesvědčeni, že nastal konec českého národa a že nebude více víry, lásky a míru. Místo toho bude jenom lež, zoufalství a nenávist. Přesvědčíme se, že i mezi Čechy už nemáme samé bratry, ale také mnohé udavače. Bylo jasné, že nás čekají návštěvy německé policie – Gestapa a že i na našem území budou platit zákony, které v Německu zavedl Göring. Víra v lepší příští tu už skoro nebyla,. Věděli jsme, že přichází nová pohroma našeho národa.
Pamatuji si přesně ten strašný den, 15. březen. Od rána bylo hrozné počasí. Venku metelice, zima pronikající do morku kostí, spolu s velkým vichrem. Pospíšilovou třídou ve valily německá vojska, zprvu motorizovaná, později i pěší.
Pak přišla drtivá zpráva o zradě Slováků a odtržení Slovenska od Československé republiky. To rovněž silně zasáhlo nás, Čechy. Nemohli jsme uvěřit takové národní zradě. Mrazivá pískajíce dopadala na vojenský vozidla projíždějících motocyklů Němců, kteří červenýma zmrzlýma rukama ustrašeně svírali své pušky. Bylo vidět, že se Němci báli našehoo doporu. Naši vojíni se však vůbec nikde nepostavili na masový odpor proti vývoji situace. A tak volně německá armáda postupovala volně do středu města. Němci v mžiku obsadili Radnici, poštu, telegraf, policii. Všude vnikali dovnitř s napřaženými revolvery a před obsazený úřad hned umístili své ozbrojené hlídky s kulomety.
Brzy se začali pohybovat městem, jako po dobytém území. Vstupují do obchodů, kde nakupují za jednu marku 60 rohlíků. To je něco, o čem se jim doma ani nesnilo. A tak vlezou vedle do cukráren a tam nakupují ve stejné láci cukrovinky, které si ve své domovině ani nemohli dovolit koupit. Tady se jimi cpou, bez omezení, protože jsou pro ně témě zadarmo. A co třeba hospody, kde jsou plné sudy dobrého českého piva, které ještě ani neochutnali, ale o nichž věděli, že to je pro chlapy ta nejlepší a nekonečně dobrá potravina. Tekutý chléb, jak oni rádi říkají. A to mají k dispozicí to nejlepší, plzeňské.
Leckdo si zaplakal, všichni jsme svírali pěsti. Je nám jasné, proč k nám Němci přišli. Zajímala je naše výzbroj, pak naše majetky, zvláště ty židovské. Ty jdou do milionů. Vše si tu přivlastníme, nepokrytě vyhlašovali. Využijeme plné sýpky obilí, kopce pícnin, spousty vystaveného jídla v ochodech. Vše je to jako na talíři pro nás připraveno. Hitler pronikl na Pražský Hrad a usadil se v komnatách českých králů. Stafáž mu dělali jeho nohsledi – Sudeťáci. Československo bylo zrazenu a předhozenu zadarmo německým vlčákům, jako kus krvavého masa. Následující den vyhlásil rozhlas, že Československý stát přestal existovat a místo něj byl zřízen protektorát Čechy a Morava.
Další dny se loupilo, zatýkalo a vraždilo po celé naší bývalé svobodné zemi. V Praze se zatím konala jedna vojenská slavnost za druhou.Vojenské kapely koncertovaly na každém roku. I v Hradci se na náměstíčku před hotelem Paříž každou neděli koncertovalo. Čechové však tyto parády ignorovali a chodíky při těchto koncertech byly docela prázdné. Hradečtí se na promenádu přesunuli na Velké náměstí. Proto se ta vojenská kapela přemístila tam a zahájila své břeskné pochody hrát tam. Přítomný tomu byl i hradecký vojenský velitel, samozřejmě německý. Musel při té přehlídce protáhnout obličej, protože po zahájení koncertu se místní odtud rozběhli do všech stran, jako když do nich střelí a skryli se v okolních uličkách. A náměstí bylo při jejich koncertu zase docela prázdné, bez diváků a posluchačů.
Následujícího dne jsme všichni ředitele středních a odborných škol byli svolááni k panu primátoru Pilňáčkovi. Ten plný zoufalství líčil, jak vojenský velitel byl chováním místních, zvláště mladých lidí uražen a že při pokračování takového bojkotu má v úmyslu uzavřít všechny hradecké střední a odborné školy. Namítali jsme, že jako ředitelé nemůžeme svým studentům nařizovat, jak se mají chovat na veřejnosti, mimo školu, kde jedině máme svůj vliv. S tím nesouhlasil městský tajemník Dr. Kaňka, kterýž navrhl, aby byla k veliteli vyslána deputace zástupců škol i města s prosbou o prominutí chování hradeckých obyvatel. Nám nezbývalo, než kousnout do tohoto kyselého jablka a složit ze svých zástupců skupinu, která se na vojenské velitelství měla vydat s patřičnou omluvou a slibem, že se taková nezdvořilost už dál nebude v Hradci opakovat. Nechal nás asi 3 hodiny čekat na chodbě. Pak nás vyslechl a milostivě nám prohřešek našich žáků odpustil.
Další vzpomínky na Protektorát z pera mého dědy Emila zveřejním příště…
Olda Suchoradský