Dnešní mé vzpomínání je znovu o sporu. Tentokrát je to spor mezi právy a povinnostmi. Je nasnadě, že by mezi těmito dvěma pojmy měla existovat jakási rovnováha. To co vyžadujeme od druhých, bychom měli vyrovnat tím co děláme my pro ně. Ne jenom pro sebe. Jak to však zvážit, aby se to nepřiklonilo na jednu či druhou stranu? Je to vůbec možné? A pokud ano, tak jak? Pokusím se dnes na tyto otázky trochu odpovědět.
Nejdříve musím rozhodovat, zda se pohybujeme v rovině vztahů v rodině – mezi partnery, přáteli, kamarády. Nebo v oblasti vztahů pracovních – nadřízený a podřízený. Anebo v rovině politické – jedinec a jeho strana či politická skupina. Samozřejmě, že těch rovin je ještě mnohem víc a nechci je tu všechny rozebírat. Zaměřím se pouze na rodinu a politiku.
Když myslím rodinou, začnu zkušenostmi mezi manžely. Moje vlastní zkušenost je taková, že jsme se s manželkou od začátku snažili o vyrovnaný vztah. Když jsme něco rozhodovali, tak se každý vyjádřil k věci, a pak jsme společně hledali nějaké řešení. Když jsme se v něčem v názorech rozcházeli, bylo to složitější. Někdy to šlo snadno, někdy ztuha a někdy jsme se nedohodli vůbec a celý problém jsme odsunuli, nebo vůbec vzdali. To proto, že jsme nechtěli dopustit, že se prosadil názor jenom jednoho z nás. Docela nám to slušně fungovalo. Nepamatuji situaci, kdybychom se nakonec nějak nedohodli, či se dokonce o něco hádali. Ani kdyby jeden udělal za zády toho druhého rozhodnutí, o které jsme nebyli domluveni. Je pravda, že s přibývajícími roky někdy přicházely situace, kdy manželka řekla, ať si to udělám, co a jak sám chci. Prostě se svého názoru zřekla, a pak když to nedopadlo podle našich představ, sváděla vinu na mně, že jsem to rozhodl špatně. To se mně samozřejmě nelíbilo, a tak jsme stále častěji volili třetí variantu – prostě jsme nic z toho co bylo nutné řešit, neřešili. To však bylo špatně a mělo to své následky, že se nám kupily nevyřešené problémy, které jsme jen obcházeli. No, nebylo to nic fatálního, ale nějaký nesoulad to mezi nás přeci jen zaneslo…
Další nepsaná zásada mezi námi dobře fungovala, že jsme nějaké spory mezi sebou nikdy neřešili před třetí osobou, natož před svými dětmi. Nechali jsem to vždy na čas kdy jsme si mohli v klidu promluvit a věc řešit sami. Platilo to i o sporech v práci, tedy v komunikaci na škole, kde jsme působili. Byli jsme tak předmětem obdivu kolegů a kolegyň, kteří se divili, že žijeme tak dlouho v souladu a bez větších sporů. Nikdy jsme k řešení svých věcí nepotřebovali někoho dalšího. Řešili jsem si je sami. Jsme již 14 let důchodci a spolu nekomunikujeme jinde než doma. A najednou se ukazuje, že se svými odlišnými názory nemůžeme nikam skrývat a musíme je řešit na místě. A je tu problém, že už se tak často neumíme dohodnout, jako tomu bylo dříve. Prý to patří k věku, kdy s věkem ubývá vzájemné tolerance a v člověku se posilují negativní emoce (i vlastnosti). Viděli jsem to na sousedech v naší vesničce, které jsme obdivovali za vzájemnou toleranci, ale ve vysokém stáří se od nich linuly až k nám spory a křik, dokonce i nadávky. Říkali jsem si: Tak tam se nikdy spolu nechceme dostat. A teď vidíme, jak je takové předsevzetí těžké.
Mohl bych takto pokračovat ve sporech nás rodičů a našich dcer. I to by vydalo na velký odstavec. Generační rozdíly jsou známé, jako lidstvo samo. A současná covidová doba je jen posiluje. Na druhou stranu je to i zkouška odolnosti rodiny a vztahů uvnitř ní. A tady si nemůžeme stěžovat. Naše dcery se osvědčily, a i se svými manželi se nám snaží pomáhat.
.jpg)
A teď rovina polická. To bude jiné „kafe“. V čem tady hledat vyváženost? Možností a pohledů je několik. Třeba mezi levicí a pravicí, chudými a bohatými, straníkem a nestraníkem. Nebudu tu řešit jednotlivé naznačené rozpory, vrátím se k nadpisu. PRÁVA a POVINNOSTI. Platí i zde nějaká rovnost? Jak by ne. Stranická politika, dnes tolik odsuzovaná, takovou vyváženost předpokládá. Jste-li členy nějaké strany, pak získáváte určitá práva. Jako že jste v nějakém houfu podobně či dokonce stejně smýšlejících lidí, kteří se sdružují za účelem prosazení určitých zásad, dejme tomu i výhod pro své členy. Mělo by to být sdružování dobrovolné, motiv bohulibý, nejen zištný, ale i morální. To na druhé straně vyžaduje současně plnit povinnosti, dané stanovami strany. Nejen přispívat na chod strany (členské příspěvky)), ale též určitou loajalitu, spolehlivost, schopnost věnovat svůj čas a někdy své peníze pro udržení její existence či plynulého chodu. Kdo do nějaké strany někdy patřil, nebo ještě patří ví, jak je to obtížné a co v sobě člověk musí lámat, aby se těmto povinnostem nezpronevěřil. Mohl bych o tom dlouze vyprávět. Být straníkem velmi často nutí najít tenkou hranu mezi vlastním svědomím a morálními zásadami a potřebou strany dotlačit vás tam kam ona chce a kde vás potřebuje mít. Je to složité vyvažování a kdo si to nezkusil, tak neví, co je politika. Proto mně jsou však cizí taková ta bezbřehá hnutí, kde se směřování často mění, střídají se velitelé, složení vedení a člověk má pocit, že politika záleží jen na tom, jak se vedení do rána vyspí. A to je špatné, protože povinnosti nejsou zřetelně definované, stejně jako práva členů i příznivců se mění podle roční doby, nebo jako barvy ponožek.
V nejlepším je třeba přestat, a tak i já ukončím svoji úvahu o právech a povinnostech. Jsou potřebné a měly by být jasně stanoveny doma, tak i v politice. Jinak se život v rodině i v zemi změní v chaos a těžko zvládnutelný zmatek. Od toho nás opatruj Bůh… Nebo kdo jiný? Dosaďte si svého patrona každý podle svého…
Filosofoval tak trochu do větru Olda Suchoradský