Kdy jsem dostal asi ten svůj první? To není ani moc těžké uhodnout. Bylo to od své maminky, hned po narození. Jak to, že si to ještě tak pamatuji? To víte, že určitě je to tak, jak si to dnes ještě myslím.
Líbal mně občas i tatínek a možná i dost často. A on tak činil přímo na ústa. Nějak mi to ale nebylo příjemný, což mně nepřekvapuje. Na chlapy já jsem nikdy nebyl. Jsem hetero…
Skutečný milostný polibek jsem dostal od své prvé lásky, Marty někdy v 17ti letech. Stalo se to v aleji třešní pod šancemi v Šimkově ulici v HK, pod rozkvetlými stromy, jak se to má správně podle tradice na prvéhom máje dít. Bylo to sice jen takové zobnutí, pusa na pusu a jazyky se přitom ani nedotkly. Byl to polibek jenom jeden a žádný další už tehdy nepřišel. Sice jsme spolu chodili ještě několik měsíců, než mi Marta dopisem vhozeným do naší poštovní schránky napsala, že už ani žádné další polibky určitě nebudou, že se mnou skončila. A že existuje nějaký francouzský polibek hluboko do úst, o tom jsem neměl to nejmenšího tušení.
No a pak to už šlo fofrem. Moje nová nápadnice Jára byla již zkušená milovnice. Samozřejmě hned poznala, že jsem v projevech lásky úplný začátečník, a tak šla na mně v tomto smyslu pomalu. Krok za krokem. První polibek jsem od ní dostal někdy koncem října (znali jsme se od 1. září). U vchodu kde bydleli tehdy její příbuzní - sestřenka Boženka (právě dnes měla v Kukleách na hřbitově pohřeb), která se pak přestěhovala o Vánocích roku 1964 s celou rodinou do nové vily ve Farářství. Polibek, který jsem od ní dostal se moc nelišil od toho, jaký jsem dostal ještě na jaře pod třešněmi od Marty.
Do svého deníku jsem si zapsal toto:
Vzpomínám si na něj. Tehdy vál silný podzimní vítr. Pršelo. Nic zvláštního v té roční době. Nám na naši začínající lásku velmi často pršelo. Déšť tehdy omýval ulice. Všude bylo však posvátné ticho. My dva jsme stáli těsně přimknuti ke stěně domu, abych tolik moc nezmokl. Kromě šumění deště, nebylo kolem nic jiného slyšet. Jako bychom byly na celém světě jen my dva a už nikdo další. Nikdo.
V takové chvíli nám nezbylo nic jiného, než že jsme se museli políbit. Byl to náš první polibek. Byl docela smutný a chutnal slaně, po tvých předchozích slzách. Ještě dnes, po tolika měsících, cítím jeho chuť a budu ji cítit po celý svůj život… Stále mi ten polibek bude připomínat. Protože právě tím polibkem, v tom deštivém podzimním večeru, mezi námi všechno začalo.
Naše jedinečná láska. Ten náš první polibek už sliboval mnoho dalšího, co po něm v dalších dnech, týdnech a měsících následovalo. To jsme ještě netušili, že už nás zavazoval navždycky.
Když jsme se po dlouhém a opakovaném líbání rozloučili, šel jsem sám domů, docela opilý láskou. A stále jsem cítil tu zvláštní chuť tvých úst. Viděl jsem tě před sebou a přál jsem si, abys ode dneška byla mou a jen mou dívkou.
Padající déšť pokračoval ve svém koncertu a ty jsi jistě šla už doma dávno spinkat. Já ještě dlouho ne. Díval jsem se do zrcadla, jak jsem se tím dnešním večerem změnil. A opravdu! Měl jsem pocit, že jsem nějaký jiný! Pak jsem usedl ke stolu a napsal pro tebe svoji prvou básničku:
Déšť skrápěl ulice
Nebylo vidět Měsíce …
Polibek první na rtech mám,
Byla to skutečnost či jenom klam?
A tato má báseň-píseň ve mně stále zní a nikdy nepřestane znít. Náš první polibek – to byl jen začátek! Vždyť to bylo 22. října roku 1964. Nikdy nezapomeneme na tento náš den.
V dalších dnech měla polibková historie další epizodu naší mladé lásky. Navíc se u ní projevil velmi překotný vývoj. Hned druhý den po prvém polibku jsme si udělali procházku podle Labe na železniční most a na samém jeho kraji mladá moje milenka znovu převzala iniciativu a při dalším polibku se mi dostala jazykem do úst. To byl pro ně šok a musel jsem se tomu rychle přizpůsobit, abych v naší lásce nebyl pozadu. A byla z toho líbačka jako hrom, až jsme z toho měli asi po půlhodině oba docela opuchlé rty. To byla jízda a já byl tak vnímavým žákem, že jsem to o sobě ani nevěděl. No zkoušeli jsme si pak opakovat líbačky jak jen to šlo na různých místech. Ale dávali jsem si velký pozor, abychom to nedělali v naší školní budově. Tam nás každý znal a já věděl, že by se to mému tatínkovi vůbec nelíbilo, kdyby se to k němu doneslo. A tak ve škole jsme se jenom vodili o přestávkách za ruce a při přednášce se občas jen tak letmo a lehce pod lavicí pohladili po nohách. To nám muselo zatím docela stačit.
Mohl bych popisovat další naše sbližování, ale to si nechám pro sebe, nebo možná až někdy na příště, kdy na takové intimní vzpomínání budu mít tu správnou náladu.
6 let staré vzpomínky si vybavoval Olda Suchoradský
K ilustraci k dnešnímu článku přidávám video, které však není o nás. To tehdy ještě ani žádné takové být nemohlo …
https://www.youtube.com/watch?v=kyKzd1KPb58