V těchto dnech si připomínám 10.výročí, kdy jsem začal psát tento svůj blog. Napsal jsem pro něj stovky článků a někdy mám pocit, že jsem tu už dávno řekl vše, co jsem si přál a že se teď mohu jen a jenom opakovat. Zda tomu tak je, nechám na laskavém čtenáři. Přesto bych rád ještě nějaký ten čas vydržel, a protože jsem na tom zdravotně dost špatně a už nikam dál a na delší dobu nevycházím, využívám zdroje z internetu. Nedávno se do blogu jako přítel přihlásil známý skladatel a zpěvák Jiří Zmožek. Posílá mi své články a já už jeden zveřejnil, dnes použiji další:
Moji milí přátelé.
Je dost možné, že po přečtení větší části tohoto mého dnešního povídání se na mě vrhnou někteří zarytí abstinenti a protože oni se někteří i nehamujou ve svých slovnících, tak dokonce možná i řeknou: No tak, Zmožek, dnes jsi to ovšem pěkně pos…
Jak už víte, zásadně se vyhýbám hrubému slovníku a sprostým slovům, proto jsem to tam raději vytečkoval.
No a jak jsem včera slíbil, že dnes budu psát zase o něčem jiném, tak to skutečně udělám.
Aby někteří zas neřekli: Co furt otravuje s tou Lucernou 17.9.
To nemůže napsat o něčem úplně jiném?
Můžu, a právě teď se do toho pustím.
Budu vám pro vaše uspokojení psát o mých ledvinách.
Jednou, když jsem byl po ledvinovém záchvatu v nemocnici v Uherském Hradišti, tak mi řekli, že existuje nějaký přístroj, který ty ledvinové kameny prostě rozbíjí.
Že je v Brně nějaký pán, který tu rozbíječku kamenů vlastní a jezdí s ní po nemocnicích, ale že toho má víc, než těch ledvinových kamenů mají ledvináři, a tak je velice vzácné ho zajistit.
Ale že by to nějak udělali.
A tak jednoho dne přijel ten pán s tím rozbíječem kamenů a posadili mě na židli a řekli, že to bude trvat asi půl hodiny a že to musím vydržet.
A pak to začalo.
Každé 2 až 3 vteřiny strašná rána do zad.
Tak se rozbíjel ten kámen.
Říkali, že ten kámen ty rány úplně rozdrtí.
Asi po dvaceti minutách jsem si říkal, že je to nevydržitelná bolest, ale neměl jsem to komu říct, protože v té místnosti, kde se to drtilo, jsem byl jenom já a ta drtička.
Asi za půl hodiny přišli a řekli, hotovo.
Poslali to někam na rozbor a radostně mi sdělili: Měl jste velké štěstí, pane Zmožek, protože ten kámen to rozdrtilo opravdu na padrť, úplně na prášek.
To zpěvačka paní Hegerová s tím dopadla o mnoho hůř, ona neměla ten kámen tak písečný jako vy, asi měla nějaký žulový, nebo co, a ono se jí to rozdrtilo na takové malé ostré kousky a udělalo jí to v té ledvině pak pěknou paseku.
No, a když jsem tam potom v té nemocnici ležel asi tři dny, po tom rozdrcení toho kamene, tak jsem si šel jakoby tajně koupit plzeňské pivo. Protože jsem měl zkušenost, že to mi dělávalo dobře, když jsem měl občas ty ledvinové potíže. Tak jsem si v džuboxu koupil tu Plzeň a jdu po chodbě zpátky na pokoj, a najednou potkám na chodbě svého pana doktora.
Pivo jsem si schoval jakoby za záda, ale on mě uviděl a shovívavě říká:
Jen si dejte, pane Zmožek, a raději hned dvě Plzně a dvakrát za měsíc. Ono to má léčivé účinky.
A od té doby jsme nazvali tu Plzeň uzdravující nápoj, takové příjemné ujištění, že dvě Plzně dvakrát za měsíc vyléčí a uzdraví ledviny.
Někteří přátelé, kterým jsem vyprávěl ten příběh se dokonce rozhodovali, jestli bysme neměli udělat takovou petici, že mi ledvináři bysme měli mít Plzeň na lékařský předpis.
Nakonec jsme se ale rozhodli, že kvůli dvěma plzním 2x za měsíc nestojí za to dohadovat se s lékařskou komorou.
Tak se nakonec náš potencionální petiční výbor dohodl, že se na nějakou petici vykašleme.
Odradil nás totiž jeden jakýsi petiční výbor, který prý se dohodl, že napíšou petici, aby důchodci lítali do Chorvatska na dovolenou zadarmo.
A jak myslíte, že to asi dopadlo, copak by jim mohli vyjít vstříc. Prý je jich ještě víc, než pivařů.
Tak jsme to nakonec vzdali.
A dohodli jsme se, že si radši ty Plzně 2x za měsíc každý z našeho petičního výboru koupíme.
Prostě 2 Plzně dvakrát za měsíc.
Většinou jsme pak stejně nedodržovali to předepsané množství.
Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal, že jsem nepsal o písničkách a takových věcech, které vás víc zajímají, než nějaké pivo.
Slibuji vám, že zítra se máte na co těšit.
Napíšu vám sem jeden text, který budu zpívat v té Lucerně 17.9.
A úplně celý.
Věřím, že budete spokojeni, protože bude určitě delší, a asi i zajímavější, než moje dnešní povídání.
To slibuju.
Váš v Lásce Jiří Zmožek
No není to nádhera? Pane Zmožku, moc vám děkuji …
Olda Suchoradský