Dávno je tomu, co jsem i já byl PIONÝREM. To jsem chodil do 4.třídy a vzpomínám na pionýrský slib, který jsme měli ve třídě. Vedla ho naše pionýrská vedoucí Tošovská, přítomná byla třídní, paní učitelka Sehnalová, za pár týdnu provdaná jako Vávrová. Přítomni byli naši rodiče, já tam ale nikoho neměl. Maminka už byla vážně nemocná a tatínek byl ve škole. Dostal jsem červený pionýrský šátek. Byl z čistého hedvábí, velmi jemný a na krku příjemný. Ti, co se stali pionýry už před rokem A já to nebyl, tatínek si to tehdy nepřál. Prý nemusím být ve všem první), měly jen takový plátěný, který vypadal jako takový hadr a opravdu se těžko nosil, a nebo jen tak skládal.
Moje jediná fotka v pionýrském kroji v Pionýrských (dnes v Šimkových sadech), když mně bylo 14 let, se sestrou Evičkou a sestřenicí Liduškou.
Dnes pionýři souží jako příležitost k humornému vzpomínání. Tady je jedna ukázka:
https://www.youtube.com/watch?v=Y6FQY5LIqkM
To já vzpomínám s nostalgií na rituály, s členstvím v Pionýrů spojenou.
Kdo dneska ví, jak vypadal slib pro vstup do organizace. Tady je:
„Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže."
A co Zákony pionýrů ? Kdo by je dnes ještě znal. Tak je připomenu, aby i ti současní mládežníci viděli, že šlo o „zákony“, proti nimž se dnešní doba přísně vymezuje:
1. Pionýr je oddaný své socialistické vlasti a Komunistické straně Československa.
2. Pionýr je přítelem Sovětského svazu a obhájcem pokroku a míru na celém světě.
3. Pionýr ctí hrdinství práce a boje.
4. Pionýr svým jednáním, učením a prací prospívá socialistické vlasti.
5. Pionýr je hrdý na svou Pionýrskou organizaci Socialistického svazu mládeže.
6. Pionýr se připravuje na vstup do Socialistického svazu mládeže."
Jako ilustraci pionýrské doby ještě jedno video, které se snaží shrnout vše co členství v Pionýrů mladým lidem přikazovalo:
https://www.youtube.com/watch?v=sgMKsrJ2Nk4
A ještě ta pionýrská písnička, která se mně po ránu vrátila do hlavy a na jejíž základě jsem se rozhodl zavzpomínat na svá pionýrská léta.
"U řeky u říčky
třepotá se prapor,
stojí u té říčky
pionýrský tábor,
to je přece správná věc,
pionýrský tábor
Svolává nás trubka
k čtvrthodince ranní,
jen pionýr Péťa
nechce cvičit s námi,
copak je to správná věc,
nechce cvičit s námi?!
Že má službu s Mášou,
Péťa se hned ježí,
já nesnáším holky,
já tu službu nechci,
copak je to správná věc,
já tu službu nechci?!"
A tady je její současná interpretace, nové pionýrské písně :
https://www.youtube.com/watch?v=BQ8u1JS6Biw
A další „pionýrské“ odkazy po internetu:
https://www.youtube.com/watch?v=5xJZyZTBJRY
https://www.youtube.com/watch?v=0ZoQxR9qEgQ
https://www.youtube.com/watch?v=HinCsI_J8DM
https://www.youtube.com/watch?v=aiku1glYGK4
https://www.youtube.com/watch?v=F5cex2iZgms
A nakonec článek, který jsem pro časopis RTOŽ´DALOVICKO napsal s kolegou Kamilem JANIŠEM v roce 2018. Redakční rada tohoto periodika rozhodla, že by neměl být otištěn, protože Pionýra příliš oslavuje:
PIONÝR NELENÍ ANI CHVÍLI …
…to se kdysi zpívávalo v jedné pionýrské písničce, která se mně vybavila v hlavně. Vzpomínek na pionýrská léta mám mnoho. Proto je zařadím i do seriálu na mé působení na škole v Rožďalovicích.
Jak jsem již někde na začátku psal, právě díky pionýrské vycházce kopidlenských pionýrů jsem a k působení na škole v Rožďalovicích dostal. To nás provázel po městě v polovině 70. let pan učitel František Hazdra. Přijeli jsme „pátrat“ po „revolučních“ tradicích městečka a při návštěvě Strojobalu, u kafíčka, se mně pan učitel zeptal, proč vlastně jezdím denně učit až do Jičína, když bych to měl do Rožďalovic mnohem blíž. Nasadil mě tím „brouka“ do hlavy a já se již za několik měsíců objevil v Rožďalovicích, jako ředitel zdejší školy.
Prvá větší akce, kterou jsem v roli mladého ředitel na škole absolvoval, byla shodou okolností taky pionýrská. To bylo v roce 1975, roku Československé spartakiády. Tradicí na okrese bývala tehdy celookresní setkání pionýrů ze všech škol, závěrem školního roku, nazvané SIGNÁL. V ono roce, právě kvůli spartakiádě, se toto setkání konalo až v září. Ale ke všemu ho dostala na starost naše rožďalovická pionýrská organizace, tehdy vedená paní učitelkou Hanou Fadrhoncovou. Setkání, kam přijelo kolem 500 dětí z celého okresu, se uskutečnilo na louce nad rybníkem Bučice. Konalo se od pátku do neděle a mělo velmi bohatý program. Pro účastníky byl asi největším zážitkem noční ohňostroj nad rybníkem, který jsem sledoval z balkónu svého domku až ve Mlýnci. Druhý den jsem se na setkání rozjel na kole podívat. Byl jsem nadšený atmosférou a výtečnou organizací setkání. A též výsledky pionýrů rožďalovické školy. Soutěžilo se nejen ve sportu, ale i disciplínách spojených s poznávání přírody, dovedností rukama, zpěvu, tanci a mnohém dalším. Přijel jsem právě v té chvíli, kdy byly vyhlašovány výsledky a naše škola se v konkurenci mnohem větších škol z Nymburka, Poděbrad, Lysé nad Labem a dalších. Umístila na krásném 3. místě. Přijímal jsem nezasloužené gratulace, protože o úspěch se nezasloužil já, ale pionýři a jejich vedoucí. Jediným kazem na kráse celého setkání byly mraky komárů, které se zda se sem stáhly z celého lesa a pořádali tu „krvavé“ hody na přítomných účastnících.
V průběhu školního roku byl na rožďalovickou školu přijat nový učitel, Kamil Janiš. Jako nejmladší člen sboru dostal po ní paní učitelka Fadrhoncové okamžitě funkci nového skupinového vedoucího. Obrátil jsem se na něj s prosbou o vzpomínky na pionýrské působení v Rožďalovicích. Přání vyhověl a poslal nám trochu širší pohled na své pionýrské začátky v této mimoškolní činnosti, nejen v tomto našem městečku:
Vzpomínka na pionýrská léta od Kamila Janiše
Každý z nás by se měl čas od času zastavit poohlédnout zpět a podívat po zanechaných stopách ve svém životě. Hlavně bychom se neměli stydět za to, co jsme učinili, co se nám povedlo, a umět po létech racionálně zdůvodnit i to, co se nám tolik nepovedlo.
.jpg)
Onehdy jsem dostal otázku, zda si vzpomenu, a jak si vzpomínám na svá pionýrská léta. To znamená, jaké jsou, má vzpomínky na léta, kdy jsem vykonával funkci dobrovolného skupinového vedoucího na škole. Odpověď musím hledat až v samých začátcích své pedagogické činnosti. Jako mladý učitel, který právě ukončil povinnou vojenskou službu, jsem se dostal na spádovou školu, a to ryze vesnického typu v Řetové (okres Ústí nad Orlicí). V té době (počátek 70. let minulého století) musela být na každé základní devítileté škole (ZDŠ) zřízena funkce – skupinového vedoucího, který organizoval na škole pionýrskou činnost. Dlouho jsem vzpomínal, jak a co jsem dělal předtím, sám jako malý pionýr. Hlavní náplní byly tehdy sběry, brigády, akce ve volném čase, jako např. turistický pochod, rozličné sportovní a kulturní turnaje. A hlavně letní pionýrské tábory. Jen tak na okraj, podařilo se mi tedy na škole v Řetové dát dohromady několik pionýrů a na počest 55. výročí založení KSČ (dnes KSČM) jsem s dětmi z Medzilaborců (tj. na severu východního Slovenska) přes Duklu vyrazil po stopách 1. československého armádního sboru, směrem do Čech. Jednalo se o trasu dlouhou 63 km. Dnes by to asi orgány hygieny nepřežily, Možná, že ani někteří rodiče, a pro mnohé dnešní děti by taková fyzická zátěž byla zcela neúnosná. Za čtrnáct dní už pionýři informovali o své úspěšně absolvované cestě předsedu místního národního výboru a předali mu prsť hlíny z bojiště na Dukle. Taková to byla tenkrát doba. Prsť byla předána, ale to hlavní co zůstalo, bylo ohromné množství zážitků a vzpomínek účastníků pochodu. Malých i těch dospělých.
Tak to byl můj pionýrský začátek. Po nějaké době, došlo k mému přestěhování do Rožďalovic, na zdejší ZDŠ. Hned na úvod, když jsem prezentoval své dosavadní zkušenosti, jsem byl opět pověřen funkcí skupinového vedoucího na škole. Nesmírně důležitá byla skutečnost, že jsem byl dobrovolným skupinovým vedoucím ZDŠ G. A. Lindnera v Rožďalovicích. Ta se tehdy vyznačovala tím, že naprostá většina žáků tehdy inklinovala ve svém volném čase k šachové hře. Dokonce se zde, pod vedením tehdejšího ředitele O. Suchoradského daný předmět vyučoval a měl své pevné místo v rozvrhu hodin a rubriku na vysvědčení. Šachový oddíl sestavený ze žáků – pionýrů, sklízel vavříny a úspěchy nejen v Čechách, ale i na Moravě a na Slovensku. A nebyly to jen ledajaké náhodné úspěchy. Zvláště pak v kategoriích nejmladších žáků a především v dívčích kategoriích. V té době se dalo směle nadneseně hlásat, že ten kdo nehraje na zdejší škole šachy, je v podstatě žák druhé kategorie. (Jedná se o určitou obdobu dnešního trendu, že ten kdo nestuduje na gymnáziu, má „druhořadé“ znalosti). Pochopitelně, že osobně s tím nesouhlasím, ale jako pedagog jsem byl svědkem mnoha takových případů. Věřím tomu, že mnozí z tehdejších žáků si našli celoživotního koníčka pro volný čas a někteří dokonce naučili tahat figurkami i své děti, případně dnes už i vnoučata. Možná, že si teď občas doma prohlížejí speciální diplomy a pyšní se jimi před svými potomky.
Nevím, jestli v tomto okamžiku někdo utrousí ironickou poznámku o špatném ideologickém působení na děti. Ale pak v takovém případě musím konstatovat, že v té době naprostá většina mistrů světa v šachu pocházela právě z tehdejšího Sovětského svazu. Má výhoda, co se týká znalosti šachové hry byla i v tom, že i já sám jsem hrál šachy a dodnes je aktivně ještě hraji.
Do pionýrské činnosti spadaly i další aktivity, jako např. Turistický pochod okolo Rožďalovic, kterého se zúčastňovalo na 150 účastníků. Ale také pionýrské tábory, účast na turistických pochodech o víkendech v blízkém i dalekém okolí. Možností využívání volnočasových aktivit nebylo příliš, ale byly. A záleželo pouze na zájmu nejen doprovodu, ale i samotných dětí. Osobně se domnívám, že taková účast na turistickém pochodu měla hodně daleko k nějaké ideové devastaci dětí. Ostatně na dané výlety mám dobré vzpomínky a díky nim jsem osobně poznal hodně zajímavých míst Českého ráje.
Dnes si už hodně staří (spíše věkově zralí) jedinci možná jen těžko vzpomenou na tzv. Signály, což byla celookresní turisticko-branná soutěž mezi jednotlivými školami a jejich pionýrskými skupinami v okrese, které nejen pionýři z Rožďalovic každoročně účastnili a dokonce ji v době mého působení na škole vyhráli. Ale i v dalších letech, po dobu mého působení v Rožďalovicích, jsme obsazovali pravidelně přední místa na pomyslném stupni pro vítěze a často se dokonce mohli radovat z vítězství.
Po ukončení tříletého učitelování na zdejší škole, kde jsem vyučoval pestrou paletu předmětů - a to matematiku, zeměpis a jako neaprobovaný také chemii a fyziku, jsem měl představu o tom, že každá chemická látka je jedovatá a nebezpečná, stejně tak jako že elektrický proud může člověka i zabít. Přišla nabídka možnosti pracovat na jednom z oddělení Okresního domů pionýrů a mládeže v Nymburce (dnes Domy dětí a mládeže) Tam jsem nastoupil a po dobu tří let tuto funkci s radostí vykonával.
Taková je moje osobní nostalgická vzpomínka, nejen na pedagogická léta prožitá na ZDŠ G. A. Lindnera v Rožďalovicích, ale také na práci v Pionýru (Pionýrské organizaci) a i se samotnými pionýry. Tím jsem uskutečnil malou exkurzi do minulosti, zpátky do mladších let, kterou dnešní generace zná jen z vyprávění nebo z filmů pro pamětníky.
A na závěr bych rád použil s trochou nadsázky slova klasika pro dobu, v které jsem žil: „Vším čím jsem byl, tím byl jsem rád.“ Ostatně se naskýtá další otázka:Byla v té době nějaká jiná alternativa?
Doc. PhDr. PaedDr. Kamil Janiš, CSc.
Co k vzpomínkám Kamila Janiše ještě dodávat? Musím napsat, že pionýrské vedení Kamila vešlo do historie zdejší školy. Třeba v tom, že při převzetí funkce jsem ho upozornil na tradici Signálu v okrese, kde budeme obhajovat bronzové umístění skupiny v okresním hodnocení. Kamil se vyjádřil, že v tom případě nevidí jinou možnost, než příště soutěž jedině vyhrát. Pionýry celý rok poctivě připravoval tak, že na Signále 1976 v Lysé nad Labem soutěž skutečně s našimi dětmi vyhrál a za rok, těsně něž odešel ze školy v Rožďalovicích do Nymburka, vítězství obhájil na setkání v Jabkenicích.
Jak zakončit pionýrské vzpomínání? Mimoškolní činnost se žáky má svůj smysl nejen v soutěžích, ale v řadě dovedností, které při nich žáci získávají. Osobně si vzpomínám, že já jsem se naučil od skupinového vedoucích na Osmiletce v Šimkově ulici v Hradci Králové organizovat šachové turnaje, což jsem pak dělal po celých 20 let na nejrůznějších školách, kde jsem působil. Od školního knihovníka na této škole jsem se zase naučil pracovat jako knihovník, což jsem pak celý život dělal v Místní lidové knihovně ve Mlýnci. Na stejné škole nás naše třídní Vlasta Bursová vedla v pionýrském kroužku k fotografování. Naučila nás nejen fotit, ale i vyvolávat filmy, kopírovat a zvětšovat obrázky. Dokonce nás vzala do redakce tehdy největšího krajského deníku Pochodeň na exkurzi, kde nám redaktoři předvedli, jak se pracuje s topografiemi v tisku. To mne inspirovala k celoživotnímu psaní do novin a zveřejňování vlastních fotografií. Na školním pozemku jsem chodil do „mičurického“ pionýrského kroužku. Měli jsme své políčko u školy, pořádali výstavy, starali se o přírodu i o prázdninách. A to se mi pak hodilo po celý život při péči o zeleninu a ovocné stromy na své zahrádce. Prostě celou řadu činností jsem v sobě založil už jako dítě, v tehdy jediné dětské organizaci – Pionýru. Pionýr působí u nás dodnes, stejně jako se vrátili Skauti, Sokolové. A velice kvituji, že vedle sebe tyto organizace, pod vedením svých vedoucích, působí dál. Třeba v Kopidlně je to letní tábor Sokola v Ledcích a v druhé části prázdnin tábor Pionýra v Bukvici u Jičína. Zájem je o oba tábory a mnoho dětí stihne účast v jedné osobě během prázdnin,
Olda Suchoradský, Hradec Králové, fotoarchiv autora