… ty se vydělají lehce,
mnohá jich tolik má,
že je už ani nechce“.
Vypůjčil jsem si pár veršů z repertoáru skupiny ŠLAPETO. To, aby tak trochu ilustroval svůj vztah k penězům. Ne že bych je ignoroval, ale zdaleka nebyly středobodem mého života, tak jako je to dnes u většiny naší populace. Že tomu tak u mne bylo a je, je dáno bývalým státním zřízením. Vyrůstal jsem v socialismu, kde se razilo heslo: KAŽDÝ PODLE SVÝCH SCHOPNOSTÍ, KAŽÉMU PODLE JEHO PRÁCE. V kapitalizmu, který žijeme teď platí jednoznačné: PENÍZE JSOU NADEVŠE.
Jsou to dva diametrálně odlišné pohledy skoro na všechno. Komunisté razili teorii, že všichni mají mít peněz stejně a oceněním jejich práce má být jejich morální ctí, podporou osobního snažení, motivované morálním apelem, ať každý pracuje dobrovolně (ono to však v praxi znamenalo povinně), jak nejlépe umí. V kapitalizmu se práce a lidské skutky hodnotí všelijak a za odměnu má být bohatství ve formou peněz, ale třeba i zlata, šperků a dalších možností. Morálka je docela někde jinde.
Začnu tradičně, svými dávnými vzpomínkami. Prvé peníze, které jme si vydělal, byly za natáčení v komparzu k filmu BRANKÁŘ BYDLÍ V NAŠÍ ULICI, který se natáčel má zimním stadionu v Hradci. Tehdy ještě otevřeném – vedle Jiráskových sadů – kde stojí dodnes. Ale je už dávno krytý. Mrzli jsme tam někdy ve 4. třídě. Byla velká zima a my byli bledí, tak nás museli napajcovat hnědým krémem, abychom v tom zasněženém prostředí byli vůbec vidět. Za tuto svoji „roli“ jsem každý dostal za to dopoledne 5 Kč (slovy pět korun) a byli jsme z toho nadšeni. Záviděli jsem spolužáku Strnadovi, který u vrátek na stadion slušně pozdravil: „Dobrý den, pane učiteli!“ a dostal za to celých 20 korun.
Prostě, peníze neměly tenkrát moc velkou hodnotu. Přesto jsem se občas choval jako kapitalista. To, když mně tatínek nestihl udělte do školy svačinu, dal mně pár drobných, abych si cestou koupil třeba housku. Ale já si za to kupoval poštovní známky v celofánovém pytlíku, v papírnictví proti škole. Nebyly tam nikdy celé série, ale vždy po jedné od jednoho tématu. Třeba MOTÝLI, nebo HORY, anebo OLYMPIJSKÉ HRY… Tolik jsem toužil svoji sbírku nějak víc rozšířit, že jsem někdy (a to se přiznávám vůbec porve) prohrábl tatínkovy kapsy u saka pověšeného doma v pokoji na židli a za tam ulovené drobné svůj filatelistický poklad rozšířil. Tatínek na to nikdy nepřišel, nebo dělal že si toho nevšiml. Tak vidíte, jaké já jsem byl tehdy „vzorné“ dítě.
Ve škole jsme si dobrovolně-povinně pravidelně každý měsíc spořili. Měli jsem svoji žákovskou spořitelní knížku a každý měsíc do školy přinesli nějaké korunky. Nejvíce tak 10 Kč. Ty nám převzala paní učitelka a zařídila, aby se nám pravidelně ve spořitelně připisovaly na naše konto. Na střední škole to už dělali za nás naši rodiče. Já a moje sestra jsme za každé vysvědčení dostávali od jedné z babiček korunky, nejvýše tak 50 Kč. A tatínek nám je hned zabavil a dal je u mne připsat na moji spořitelní knížku. Později jsem tam dával i výdělky z brigád, třeba z chmelu. Peníze jsem utratil až po svatbě a koupili jsme si za ně s manželkou v Nábytku na náměstí v Jičíně krásnou ložnici. Byla nádherná a jenom naše. Tu starou jsme poslali do chaloupky k jejím rodičům do Radkyně, kde ji postavili v jedné půdní místnosti a možná že je tam dodneška.
Když jsme začali spolu žít, procházel náš domek zděděný po prarodičích, četným opravami a přestavbami, které řídil manželčin otec František. On všechny tyto práce rovněž financoval. Měl známosti, uměl se postarat o materiál a všechno ostatní dělal vlastníma rukama, za naší pomocí. Já jsem se musel přizpůsobit a leccos se naučil, zatímco manželka většinu prací znala, když takový vývoj a stavební úpravy zažívala sama, na jejich baráčku. My, jako novomanželé, jsme se museli postarat o vybavení opraveného domku. Po smrti prarodičů to tam vypadalo hrozně. Většinu toho „harampádí“, jak jsme to nazývali, jsme vyvezli na skládku v Dolině, která byla od nás jen asi 200 metrů daleko. Pak, po opravení podlah, jsme si nejdříve zařídili kuchyň, kterou nám koupil můj tatínek, jako svatební dar. O ložnici jsem už psal. Zbýval pokoj, kde jsme po většinu dne žili. A na jeho výbavu jsme si museli půjčit u spořitelny. Naši rodiče, z obou stran, byli zásadně a shodně proti. Prý si máme nejdříve na nákup ušetřit, a pak teprve nakupovat. My to riskli a půjčili si 35 000 Kč na celou stěnu, stůl, židle a můj pracovní stolek. Dali jsme si to vyrobit v družstvu DŘEVOTVAR v Jičíně, kam jsme dodali vlastní návrh. Bylo to složité, protože místnost měla ze dvou stran okna a ze zbývajících dveře. Přesto jsme to vymysleli dobře, takže asi po 3 měsíců přivezli nábytek, který do místnosti přesně zapadl. Spláceli jsem ho asi 5 let a nikdy si nepůjčili znovu, dokud jsme předchozí půjčku nesplatili. Půjčovali jsme si pak hodně, většinou na bezúročné půjčky, které nabízely odbory na škole. Tak jsme si koupili, až po 2 letech společného života televizi, později rádio, lednici a mrazničku. Hlavní investicí bylo ústřední topení v domě, které jsem díky nespolehlivému panu Capouškolvi dělali dva roky, a nakonec to musí dodělat soused pan Sedláček. Stálo nás to hodně nervů i peněz, ale pro naši vilku to bylo jediné řešení, jak ji zateplit a udělat z ní přijatelné bydlení.
Vracím se ještě jednou k penězům. Moje prvá výplata nebyla ani 1000 Kč. Přesto jsem si připadl v té chvíli připadal, jako boháč. Moc mně z ní nezbylo, když jsem musel udělat podle tehdejší zaběhané tradice občerstvení pro kolegy a kolegyně s posezením se zákusky a vínem ve sborovně. To se prostě muselo. Plat mně pak rostl, ale pomalu. Skok zaznamenal, když jsem se stal ředitelem školy, kde tehdy funkční příplatek činil 4000 Kč měsíčně. To nebylo málo, ale vzhledem k dnešku, to bylo stále směšné. Celkem jsem jako největší plat měl kolem 6000 Kčs měsíčně. Přiznávám, že po ztrátě funkce bylo snížení o ty 4000 Kč v rodinném rozpočtu znát. Ale zvládli jsme to. My totiž předtím měli dokonce dva ředitelské platy, když manželka byla také ředitelkou, Mateřské školy v Křinci. Její funkční ohodnocení však bylo menší. Tehdy jsme si žili.
No, ono se to pak zlepšovalo a do penze jsme odcházeli docela v pohodě, tak asi se 13 000 Kč za měsíc. Manželka více, protože ona ještě další dva roky přesluhoval a dodneška má větší důchod než já, díky těm rokům navíc. Dnes být učitelem je docela dobrý „džob“. Ve srovnání s ostatními vysokoškoláky se hodně srovnal, ale stále ještě patří k těm menším.
Svoji úvahu o penězích musím zakončit návratem, tak jako na začátku. V roce 1960, když mně bylo 15 let, vyhlásila rodná strana ústy prezidenta Antonína Novotného, že ještě tato generace (tedy my), budeme žít v komunismu. Tam platilo jiné pravidlo, než v socialismu: KAŽDÝ PODLE SVÝCH SCHOPNOSTÍ, KAŽDÉMU PODLE JEHO POTŘEB. Musím přiznat, že nejen já jsem tomu věřil, ale tehdy většina mladých tomu věřila. Učili nás, že peníze zaniknou a každý si bude moc zdarma vybrat k životu to co potřebuje. K tomu samozřejmě nikdy a naštěstí nedošlo. Lidstvo je od přírody vychytravé a kdyby něco takového bylo umožněno, tak lidi vše nejdříve bohatství rychle rozkradou a až nebude, tak se navzájem pozabíjí. Takže, ať žije kapitalizmus, zatím jediná forma společenského uspořádání, která byla vyzkoušeny a s úspěchem nějak fungujte. Bohužel jen pro někoho a omezeně. Já přesto věřím, že tu při rozdělávání požitků jednou bude něco lepšího a spravedlivějšího, co dotáhne do konce fantasmagorické vize předchozích generací.
Zafilozofoval si Olda Suchoradský