Měl jsem kolegu, který si kávu v šálku sladil tak dlouho, dokud poslední kostka nekoukala přes hladinu kávy v šálku. Kroutil jsem nad tím hlavou, zvláště když jsem ho před sebou viděl, jak byl extrémně hubený a očividně zdravý. Tělesně i duševně. Byl to pro něj takový neškodný zlozvyk.
Já měl opačný problém. Když jsem začal pít kávu a později několik šálků denně znamenalo to, že s tím rostla moje křivka přijímaného cukru ukládaného v těle. Jako dobrovolný dárce krve jsem jednou při odběru neprošel. Prý mám příliš vysokou hladinu cukru v krvi. Bylo mně doporučeno navštívit diabetologa. Ten, když se dozvěděl, že moje tetička má cukrovku, mně doporučil omezit denní příjem cukru, abych cukrovku taky nedostal.
Začal jsem cukrem šetřit od kávičky. Prostě jsem si ji přestal sladit. Líbilo se mi, když jsem slyšel, že cukru kávu kazí a ničí její typicky příjemnou chuť. TZ toho jsem si vzal ponaučení. V kapsách se mi však brzy začaly hromadit balené cukry. Doma jsem je vysypával, a pak jsem si všiml, jak jsou balíčky zajímavě potištěné a začal je i stím nespotřebovaným cukrem sbírat. A nejen balíčky, ale i tyčinky, či balené kostky a jehlanky… Po čase jsem jich měl mnoho. Nejdříve v krabici, později v albu. Ukládal jsem je tam, jako poštovní známky.
Pak jsem se dozvěděl, že existuje KLUB SBĚRATELŮ BALENÝCH CUKRŮ. Objevil jsem jeho adresu, později i webové stránky: https://www.ksbc.cz/ a stal jsem se jeho členem. Jako člen jsem začal dostával pravidelně klubový časopis CUKŘENKA. Postupně jsem přes klub získal, ale i mimo něj nové přátele, kteří pro mě začali cukříky sbírat a posílat mi je. Byli nejen z mého okolí, ale časem doslova z celé republiky. Jednou ročně se konalo setkání sběratelů, spojené s výměnnou burzou. Začal jsem se těchto setkání účastnit a přivážel si domů spoustu nových cukříků. Nejen jednotlivých, ale dokonce i celých krásných sérií. Na burzách nic neplatilo, sběratelé si cukříky vyměňovali a darovali si je. Brzy jsem měl doma cukrů plnou skříň. Manželka mne varovala, že to jednou špatně dopadne, až ten poklad objeví mravenci a pustí se do hodování.
Poznal jsem zakládající členkou klubu a ta mně pozvala na návštěvu. Bydlela v Praze, v malebné vilce mezi paneláky. Uvítala mně KÁVOU, samozřejmě bez cukru. Následovala prohlídka jejího cukrového království. V debatě a prohlížení jsme prožili několik hodin.
Část mojí sbírky balených cukříků …
Tato návštěva však znamenala konec mé záliby. Doma jsem manželce vyprávěl, že jsem tam viděl samé cukry, doslova od sklepa až po půdu. Rozhodla, že buď cukry, anebo já … Musel jsem sladkou sbírku prodat. Sběratelskou hodnotu měla ta sbírka velikou, ale já ji prodal za hmotnost cukru. S balenými cukry od nás odjíždělo auto i s přívěsem. Konce své záliby jsem nelitoval, protože jsem se brzy stěhovali do malého bytu a tam by místo pro takovou zálibu skutečně už nebylo. Ale KÁVU si dál nesladím cukrem, ale jako včelař, medem. To je prý mnohem zdravější.
Olda Suchoradský