Končí měsíc říjen, měíc, který je v naší rodině nejvíce naplněný výročími narození, ale i jmenin. Je tomu tak. Sám jsem se o to pokusil v jednom z článků, ale řadu osob jsem zapomněl. Pomohla mi sestřenka Věruška, která má lepší přehled, proto její výčet překopíruji:
Zítra bude mít můj otec Emil výročí od narozeni, vzpomeneme. Tech výročí v říjnu je mnoho. Oldík, můj bratr, Miloš Jiřinka, strýček Olda, a já měsíc oslavenců ukončím svátek má v říjnu i Lukas a Renata, a narozeniny má také 6. 10. Miluška v Opolanech. Miluška je maminka naší snachy Jany.
Mám-li popsat průběh takové naší rodinné oslavy, pak je musím rozdělit na oslavy v dětství a v dospělosti. Ty v dětství se udály už hodně dávno, tak musím trochu více hrábnout do paměti. Tradičně jsme slavili víc výročí narozenin než jmenin. Slavilo se vždycky doma, nějakým dobrým jídlem, nejčastěji i dortem, který uměl upéci a nazdobit tatínek docela sám. Většinou k tomu ještě přišly nějaké milé dárky, což v dětství byla nějaká hračka, později i knížka, nebo nějaká složitější stavebnice. Pro nás kluky to tehdy byla stavebnice MERKUR, ze které se dalo postavit skoro všechno. Moc jsem si tajně přál nějaký elektrický vláček, ale toho jsem se nikdy nedočkal. To byla na naši rodinu příliš drahá hračka. Vím, že jsem dodal takou malou mechanickou mašinku na klíček, která jezdila po kolejích stále dokola. No a o puštičce, kterou jsem si jednou přál, jsem tady už psal.
Teď přejdu k narozeninám v dospělém věku. A zase bych je měl rozdělit na dvě části. Oslavy ve Mlýnci během našeho života v této vesničce a oslavy v Hradci, které jsou spíše z nedávných let, až do současnosti. Jak jsme slavili dříve dopěli narozeniny? Tak v prvé řadě jsem na ně nikdy nezapomněli. Ráno přišlo blahopřání, pusa, když to bylo možné tak kytička a nějaký malý, ale dobře promyšlený dárek. Když bych měl být konkrétní, tak to byl třeba prstýnek, nebo nějaká vkusná malá brož, nebo náramek na ruku. A také nějaké sladkosti. Když už jsme pak měli dcery, tak jsme většinou jeli do cukrárny a tam jsme si dali v létě zmrzlinový pohár a v zimě teplou čokoládu se zákuskem. Jeli jsme do Kopidlna na námětí, kde byla a jistě stále ještě je moc bezva cukrárna, s vedoucí paní Knížkovou. Pamatujeme, jako děti, i cukrárnu na druhé straně náměstí, kde je dnes zdravotní středisko a tam vládla paní Kořínková. Kořínkova kopečková zmrzlina, to byla pro nás mňamka č.1. Zvláště když jeden kopeček byl za pouhých 50 haléřů. Tomu se dnes ani nechce věřit. V Rožďalovicích v našem ranném věku cukrárna nebyla, zato tam byly 3 masny. A studený bylo jenom eskymo v samoobsluze, pod kostelem. Pro mne, jako malého chlapce, to byla senzace, že na tak malém městě funguje samoobsluha. V Hradci byla tehdy také pouze jedna. A pak po „sametu“ se otevřela nová cukrárna ve dvoře hned vedle hospody na náměstí. Vedla ji paní Hronová a byla to a dodneška stále jistě je, cukrárna opravdu prvotřídní. Jezdili jsme tam slavit rádi a často.
A jak slavíme dnes? Tak nějak už moc ne, ale nezapomínáme na ně. Velkou oslavu kulatin jsme uspořádali u svatého Jána ve Svobodných Dvorech, když jsme měli oba 70tku. Dali jsme si na tom záležet a pozvali celou širokou naši rodinu. Sjelo se nás tam asi 30 a bylo to vydařené. Předvedli jsme se tam ve všech směrech, stejně jako naši blízcí. Moc jsme si ten den spolu užili, ale zároveň se rozhodli, že v budoucnu už žádnou takovou oslavu pořádat nebudeme. Prostě náš život prošel relativně docela dobře a my jsme vděčni, že jsme se spolu dočkali tak vysokého věku. A to je pro nás a snad i pro naše přátele, ta největší odměna.
Vzkazují všem Jára a Olda Suchoradští