Pokračuji v kopírování dědovy rodinné kroniky Z MÉHO ŽIVOTA I. Děda ji psal v době německé okupace a skončil s psaním v roce 1942, v době největšího útlaku našeho národa. Proto jsou texty velmi umírněné, vyhýbající se politickým názorům. Tehdy nebylo jasné, jak bude okupace pokračovat a kdy a jak válka vůbec skončí. Ke Stalingradu a velké porážce Německé armády zatím ještě nedošlo, byly to pro nás český národ beznadějné časy. Děda musel být hodně opatrný a psat do kroniky taková neutrální a neškodná témata. Jedním z nich byla i naše rodinná tradice chovu domácích zvířat. Tomu věnuji dnešní jeho vzpomínky., A dodávám, že i dnes tato tradice dál pokračuje v rodině naší mladší dcery Janičky, v jejich domově v Plotišti nad Labem.
Dlouhý čas jsme doma žádná zvířata neměli. Jednou při pochůzce trhem na Husově náměstí jsem tam uviděl pěkného černého špicla nabízeného na prodej. Pes se mi tolik zalíbil, že jsem si ho musel koupit. Manželka Anežka tehdy právě nebyla doma a když se vrátila a psa prvně uviděla, zlostně mi řekla: „Tys nám tu ještě chyběl!“ Avšak netrvalo ani moc dlouho, a i ona si psa oblíbila a stejně tak ho měly rády i naše děti. Protože se tak trochu podobal medvídkovi, dali jsme mu jméno MÍŠA.
Asi za rok šel s námi pes nakupovat do Malšové Lhoty, kde jsme si koupili ptáčka v kleci – čížka. Zatímco jsme jednali s ptáčkařem, ponechal jsem Míšu uvázaného na dvoře. Jaké však bylo moje leknutí, když asi za hodinu jsem zjistil, že pes se vysmekl z obojku a uprchl. Smutně jsme se vraceli domů a před Malšovicemi našli našeho Míšu ve zuboženém stavu. Svíjel se bolestmi v silničním příkopu. Měl roztrženou kůži po straně těla a nějaké těžké vnitřní zranění. Dali jsme ho do košíku na kole a dopravili ho k veterináři. Ten mu ránu zašil. Míša se trápil celých deset dní, než zahynul. Velmi jsme toho želeli, zvláště děti. A tak jsme se snažili co nejrychleji si pořídit psa nového. Sehnali jsme ho na Slezském Předměstí. Byla to fenka jménem Stella, pěkně zbarvená malá SKOTSKÁ COLIE. Chytrostí se Míšovi zdaleka nemohla rovnat, byla to taková psí dobračka…
Jaký byl další osud našeho druhého pejska? Byl znovu tragický. Stellu jsme měli celých 5 let. Už když jsme si ji kupovali, byla to starší dáma a v dalších letech stárla ještě rychleji. Byla hubená, špatně žrala, ale hlavně špatně viděla. A to se jí stalo osudné. Jednou nám v našem domě utekla ve 2. patře, kde jsme žili za katr a zamířila si to rovně, přesně mezi zábradlí kolem schodiště. Jak byla hubená, tak prošla až do prázdna a spadla z výšky 2. patra až do přízemí, kde se zabila. Dalšího pejska jsme si po její smrti už nedovolili chovat. Dvě psí tragedie v jedné rodině nám docela stačily.
Tím skončily zvířecí historie v naší rodině v Pelclově ulici. Zato se bohatě rozvinuly v naší rodině v Opletalově ulici. Začali jsme sýkorkou-modřinkou, pokračovali čížkem, a pak přišlo dlouhé období andulek nejrůznějších barev.
V celé kronice je jenom jeden odstavec, věnovaný politickým událostem v Československu. Opíši ho nyní doslova:
Měsíc září 1938 zaznamenal nejasnou politickou dobu v zemi. Schylovalo se k další válce s Německem. To se silně promítlo i do školní práce, která se příliš nedařila. Konec tohoto měsíce přinesl MNICHOVSKOU DOHODU a rozuzlení spletité otázky a odstoupení Sudet. Zdálo se, že by se mohl vrátit mír do naší vlasti. Ovšem nestalo se tak. Druhá republika neměla dlouhého trvání a již 15.března 1939 bylo ořezané Československo obsazeno Německem a byl zde zřízen Protektorát Čechy a Morava, pod přímým vlivem německé říše. Téhož roku, dne 1.září, začala válka Německa s Polskem a 3. září vypověděly Německu nepřátelství Anglie s Francií. Tím e rozpoutala druhá světová vichřice, jejíhož konce v tomto čase zatím nelze dohlédnout.
My už víme, jak to vše bylo dál a jak to dopadlo. Že to byla především Rudá armáda, která od východu hnala německé okupanty, až do jejich sídla v Berlíně a přitom nás v květnu 1945 osvobodila. O tom děda píše až ve 2.díle svých vzpomínek, ke kterým se po čase zase znovu vrátíme.
Z kroniky dědy Emila opsal Olda Suchoradský