Je snazší meditovat nad určitým tématem. Ale ještě zajímavější je připomínat si nahodilé situace ze svého již poměrně dlouhého života. Pokusím s tady o něco takového ... Mám problém v tom, že jsem se určitě v mnoha případech na tomto blogu již předvedl a budu se tudíž opakovat. A tak spoléhám na to, že čtenáři sem nechodí každý den, nebo také třeba už trochu zapomínají …
Takže začneme. Prvá vzpomínkou je na moje rodiče …
Co mně napadne nejdříve? Byl jsem sice malý chlapec, ale už jsem vnímal vztahy mezi nejbližšími. Maminka tatínka evidentně milovala a dávala své city očividně najevo. Vzpomínám, že na něj doslova útočila všemi smysly. Oslovovala ho Oldřišku, Oloušku, Oline a tulila se k němu. Tatínek naopak reagoval dost rezervovaně, jako by se před námi dětmi za takové projevy libosti styděl. Nepamatuji od tatínka žádné zdrobnělé oslovení maminky. Před jejími milostnými útoky se uhýbal. Ne že by je přímo odmítal. Nepochybuji, že i on byl milujícím manželem. Dokazuje to, jak doslova do posledního dechu mé maminky jí sloužil, jak o ní pečoval a byl u ní do posledních minut jejího života. Přímo doma, v naší ložnici, u její postele. Tu scénu budu vidět až do své smrti, jak nám dětem řekl, abychom se s maminkou rozloučily, když jsme šly ten den, co naposledy vydechla, do školy. A já ji pohladil boty na její noze. Ostatní část těla měla přikryto peřinou. Bylo to pro mne moc smutné loučení. Věděl jsem, že ji živou už neuvidím.
V mém životě hrály ženy rozhodující roli. Musím k nim na jednom z prvých míst dát svoje BABIČKY. Anežku z tatínkovy a Marii z maminčiny strany. ANEŽKA byla drobná, věčně ustaraná a velice milá žena. Neviděl jsem ji nikdy, že byla na někoho křičela, projevovala se nějak agresivně. Naopak, vždy čekala někde v koutku na vyjádření ostatních. Byla velmi pracovitá., Od rána do večera pracovala pro své blízké, které bezpochyby velmi milovala. Nezapomenu na její každotýdenní sobotní buchty, její jemný úsměv a na to, jak ji rozrušovalo chování jejího syna Emila, který si naopak stále na něco stěžoval, byl furt zdravý-nemocný a babička mu sloužila až do posledních dnů svého života. MARIE byla docela jiná. Energická, emancipovaná, velmi sečtělá a moudrá. Dovedla se vyjádřit ke každému problému zcela otevřeně a nikoho přitom nešetřila. Měla ráda své přátele a jejich denní návštěvy. Jako dítě vzpomínám na sousedku Válkovou, která o prázdninách k nám chodila denně a s babičkou probíraly události ve vsi, ale i ve svých rodinách. Nebo za ní až z Prahy přijížděla její bývalá služebná, paní Kalendová, kterou jsme už brali jako člena naší rodiny. S babičkou probíraly čato i politiku. Ona byla přesvědčená komunistka, což babičce vůbec nevadilo a dovedly se na téma tehdy vládnoucího režimu živě a velmi v klidu a pohodě pobavit. Nebo její dávná přítelkyně Lora, kterou jsme jako návštěvnici zažili v Mlýnci jen jednou. Ale stálo to za to. Přijela v létě na několik dní. Pak přišly silné deště a bouřky. Říčka Mrlina se vylila a dostat se na zastávku k vlaku bylo možné jen na lodičce od Čapků, přes zatopenou louku. Babička se o ni bála a zakázala ji tehdy odjet a ona u nás tak musela zůstat o několik dní déle, než voda opadla. Nám to však nevadilo, protože obě dámy byly velké vypravěčky a my jako děti jsme rády naslouchaly jejich příběhům, které uměly tak barevně podávat.
A co moji dědečkové? Byly dost kontrastní, ve srovnání s jejich babičkami. Hradecký děda EMIL si potrpěl na uctíváni okolí, jeho osoby. Musely jsme ho jako děti uctivě pozdravit a soustřeeděně naslouchat, co nám říkal. Samozejmostí bylo neskákat mu do řeči, když jsme chtěli něco říci. Měli jsme ho přesto moc rády, protože i on nás miloval. Celý voněl tabákem, když si každou neděli dopoledne balil na další týden svůj příděl z tabáku zabaleného do tenkých papírků vždy stejný počet cigaret. Děda Emil byl velmi vzdělaný, sečtělý a já ho pamatuji, jak sedí ve svém křesle v kuchyni a čte si. V tom křesle také zemřel a já byl první, který ho tam mrtvého, jak si čte, našel. Děda JOSEF, z maminčiny strany byl typický člověk práce. Od rána do noci na zahradě s motykou kopal, hráběmi hrabal, rýčem ryl. Odpoledne se mnou za zahradě řezal dříví na polínka z větví a stromků, které si vozil na kole z lesa od kopce Hrádku, nebo z lesa Horka směrem na Kopidlno. Měl tam ukrytou v příkopu sekerku, takže při cestě z města seskočil, našel sekerku, nasekal a holé větve řemínky upevnil na kolo a dovezl si to domů. Celý rok to skládal a o prázdninách jsme pak spolu ruční pilou venku na trávě řezávali. Moc mně to tehdy bavilo a bral jsem to spíše jako zábavu než nějak nepříjemnou práci. Děda toho nikdy sám moc nenamluvil. A pokud ano, tak to byla jeho zvláštní řeč proložená stále stejnými a opakujícími se slovy. Rád používal slova s písmenem T. Například když chutnal plněné oplatky, které miloval a které mu tatínek vozil z Hradce, s oblibou říkal: TA POMAZÁNKA DĚLÁ TU DOBROTU … A to jeho T znělo, jako když by to říkal nějaký cizinec. Znělo docela jinak, než česky.
Speciální kapitolou byl můj strýc a tatínkův bratr EMIL. On byl těžký hypochondr a měl ve své hlavě a vlastních představách snad všechny nemoci světa. Stále se zkoumal v kuchyni před šikmým zrcadlem, pověšeným na zdi a ptal se nás? Že mám nějak červené oči? A neodstávají mně příliš uši? A co ta moje červená barva ve tváři (tu on opravdu měl)? To mám z té své věčné horečky... Bolí mně celé tělo a nemohu nějak moc dobře chodit. A navíc špatně vidím a brejle mně už nepomáhají. Prostě tak došlo stále dokola. Byl nám tím tak trochu k smíchu, ale měli jsme ho rádi, protože nezkazil žádnou zábavu a byl moderátorem našich rodinných slavností, zachraňoval svým veselím naše svatby. Prostě byl to člověk do nepohody. Mně tajně říkal, že můj tatínek si neumí užívat života a že by to měl dělat jako on. A on života užívat uměl. Byl samá ženská. Alespoň o tom tak stále vypravoval, jak je ženami ctěn a obletován. Asi to tak docela nebylo, že po rozvodu s manželkou Věruškou se znovu už nikdy neoženil, což babičku dost zlobilo, a tak mu jeho manželku svou péčí až do své smrti nahrazovala ona.
Koho z rodiny bych měl ještě poctít vzpomínkou? Tak třeba svoji sestru EVIČKU. Mám na ní taky mnoho, vesměs pěkných vzpomínek, i když jako sourozenci jsme se často hašteřili a občas si i nadávali. Já ji v takové chvíli říkal Evajzno a ona mně Oldajzno. Ale většinou jsme si pomáhali a já se snažil být jí nenápadným ochráncem a kamarádem. Tajně jsem na ni žárlil, protože tatínek jí nadržoval, většinu prací nechal dělat mně (nosil jsem pitnou vodu v konvích od pumpičky na ulici, na konci týdne jsem myl schody na domovní chodbě, dokonce se pokoušel i vařit). Evička, to byl náš rodinný klenot. Až babička Marie tatínka jednou napomínala, abych pro něj byl alespoň polodrahokamem. To jsem takový rozhovor jednou tajně vyslechl a babičku Marii za to zas o kus víc miloval... Náš spourozenecký vztah nám vydržel i do života. Na výzvu tatínka jsem jí dokonce doporučil budoucího manžela Čestmíra, se kterým jsem se poznal na pionýrském táboře v Mladých Bukách. Je štěstí mít tak hodnou sestru a věřím, že i ona si na mně nemůže nijak stěžovat.
Z našich blízkých mně tu ještě chybí vzpomínka na tetu BOŽENKU. Bydlela v Pelclovce, ve dvojbytě s babičkou Anežkou. Teta měla velkou zásluhu na výchově mojí sestry Evičky, ale i já jsem ji miloval a velice si cenil zvláýště její kuchyně. Ona byla výtečná kuchařka. Můj slogan „MÁŠ TO DOBRÝ BOŽENKO", v naší rodině koluje ve vzpomínkách a často i jako používaná pochvala, dodneška.
A když Boženka, tak i její dcery a moje sestřenice LIDUŠKIA a JIŘINKA. Prožili jsme spolu větší část dětství. Často jsme u nich prožívali čas, kdy tatínek musel odjet mimo Hradec, nebo se vracel domů pozdě v noci. V takovém případě jsme tam u nich i celou noc společně spali. A to byly zážitky, jak jsme se uměli společně bavit a vymýšlet všelijaká „holkoviny“ – klukoviny, to by bylo aso dost divné. Byl jsem z nich nejstarší, a tím i nevoleným náčelníkem, který většinu programu pro nás čtyři vymýšlel. Vzpomínám, jak jsem jednou vymyslel cyklohru podle Labe, kde jsem předem připravil různé úkoly. Zapomněl jsem ale, že na kole jde vše rychleji, a tak děvčata jeden pokyn s odbočkou k návratu domů přehlédla a pokračovala dál až k elektrárně v Předměřicích. V Pelclovce jsem zatím sám, ale později i s rodiči, marně vyhlížel jejich návrat. Vydal jsem se jim proto na kole naproti a někde na půl cesty se pak s nimi vrátil domů. Že jsem to tehdy od dospělých pěkně schytal, tak to je každému jasné.
K našim sestřenicím patřila i VĚRUŠKA a bratranec EMILEKI. Žili tehdy mimo Hradec a střetávali jsme se jen při větších rodinných oslavách. S Věruškou si to vynahrazujeme až teď, ve stáří. Emilek je bohužel už na pravdě boží. Dej mu Pánbůh nebe...
Tím uzavírám dnešní rodinné vzpomínání. Budu v něčem podobném pokračovat později. Možná vzpomínkami na školu a učitele, které jsem tam potkal.
Olda Suchoradský