1.září je u nás navždy spojeno se začátkem nového školního roku. Jako učitele v.v. mne toto datum trvale fascinuje a vyvolává ve mně vzpomínky na 1. září v roli aktivního učitele v mém životě. Vzpomenu několika zahájení školního roku, které mně přijdou na mysl….
Tak třeba hned moje prvé 1.září 1967, když jsem nastupoval na Základní školu v Městci Králové, jako čerstvě vystudovaný učitel. Byl to pro mně triumfální vstup do prvého školního roku, na který se prostě nedá nikdy zapomenout. Celá škola byla tehdy nastoupená před školní budovou, pěkně podle tříd, u mikrofonu stál můj prvý ředitel František Mašín, který tam ke všem řečnil a najednou jsem se tam objevil já, tak jako na vojenské přehlídce. V té vůbec nijak předem nachystané chvíli jsem vkročil před nastoupenou školu cestou od vlaku, s velkým kufrem plným iluzí… Ředitel mně už znal, a tak mně v této pozici zcela originálně pozdravil a celé škole ihned představil. Aplaus jsem měl jako právě nastupující prezident naší socialistické republiky.
Vrátím se teď ještě dál zpět, do dne, kdy jsem prvně já osobně vstoupil do své prvé školy.
Stalo se tak dne 1.září 1952, a to v Osmileté střední škole v Šimkově ulici v Hradci Králové. Stojí tam ta škola dodnes, i když je tam dnes tuším gymnázium. Socha Boženy Němcové v průčelí tam však také stále je. Škola byla jen něco přes 5 minut od našeho domu v Opletalově ulici. Právě ona se mi stala na celých 8 let druhým domovem. První třídu (1.C) jsme měli hned v přízemí. Vcházelo se tam postranním vchodem (dnes nepoužívaným) z Pospíšilky, vlevo. Tehdy škola neměla šatny, a tak jsme si boty nechávali na chodbě a kabáty věšeli na věšáky v zadní části třídy.
Na prvý školní den si jasně vzpomínám. 1. září roku 1952 bylo pondělí a my jsme seděli namačkáni v lavicích po třech. Kolem stál hustý dav rodičů a dalších příbuzných. Mne přivedla do školy maminka. Tatínek jako učitel, samozřejmě nemohl, měl své povinnosti na Střední pedagogické škole v HK, kde tehdy působil. Nával ve třídě byl způsoben tím, že pro nemoc nenastoupila naše třídní učitelka. A tak nás spojili a vítala nás kolegyně ze souběžné třídy. Jmenovala se nádherně - Koblížková. A svému jménu dělala čest. Byla maličká a kulaťoučká, jako smažený koblížek. Po celý měsíc vedení školy usilovně hledalo náhradu za naši nemocnou učitelku, která se rozhodla pro dlouhou nemoc již do školy nenastoupit. Proto jsme v dalších týdnech byli různě rozstrkáni v paralelních třídách, které byly tenkrát čtyři. K naší mladičké třídní Zdeňky Sehnalové nám pomohl tatínek Oldřich, který přemluvil ředitele pedagogické školy, aby k nám pustil výtečnou žákyni, která si vedle učení poslední rok dodělala dálkově. Byl to geniální tah, učila nás celé 4 roky, než se vdala a odešla na mateřskou dovolenou.
Dalším nezapomenutelným 1. zářím bylo pro mne to v roce 1974. To bylo výjimečné v tom, že jsem nenastupoval na školu, ale na politickou stáž na OV KSČ v Jičíně. Prožíval jsem tu situaci velmi těžce, protože bych byl 1000x raději ve své třídě v Kopidlně. Byl to tenkrát nekonečný den, kdy jsem si reálně uvědomil, jak mám své povolání rád a že bych o ně nikdy nechtěl přijít. Tím spíše, že jsem se na stáži osvědčil a soudruzi mně na jejím konci (po 3 měsících) nabízeli zůstat na sekretariátu jako pracovník pro školství anebo jsem mohl nastoupit na místo šéfredaktora okresních novin Předvoj, do třetice mi nabídli místo ředitele školy. Ale ne v Kopidlně, kam jsem se přál vrátit, ale v okresním městě Jičíně, což se také stalo a na rok jsem pak působil v roli ředitele ZŠ Jičín – Nové Město.
No a mohl bych tak pokračovat, ale už nebudu. Dám tu raději ke čtení obvyklý scénář prvého školního dne na všech školách, kde jsem kdy učil a zažil ho v roli třídního učitele. No ono to bylo docela jinak, když jsem později po 15 let řediteloval. Ředitel má v ten den na starosti naplňovat docela jiný scénář. Ale o tom až za chvíli.
Jako učitel jsem prvý školní den nejdříve nechal představit všechny žáky (to, pokud jsem je viděl prvně), nebo jenom zkontroloval kdo tu je a kdo se odstěhoval či propadl, nebo se naopak přistěhoval, pokud jsem je učil již předchozí školní rok. Pak se měl každý žák postupně stručně zmínit, jaké měl prázdniny. Jindy jsem na nich chtěl nejlepší zážitek z prázdnin, kde nejdále o prázdninách cestovali, s kým se o prázdninách kamarádili… Pokaždé jsem se snažil zeptat nějak jinak, abych se dokola neopakoval. Pak jsme si vyslechli přivítání ze školního rozhlasu od ředitele a poslechli si tradiční projev ministra školství, který v 10 hodin vysílal celostátní rozhlas. Po něm si žáci už jenom opsali rozvrh na příští den či celý týden, podle jak bylo vše připraveno. Knížky a sešity i další potřeby jsme rozdávali až druhý den. Od třetího dne se už normálně učilo…
No a jako ředitel? To vypadalo zase docela jinak. Tam jsem měl na starosti hosty, mezi které patřil někdo z představitelů města, předseda Sdružení rodičů a přátel školy, někdy rovněž příslušný školní inspektor. Každá škola měla jiné tradice, ale pokud jde o ředitele, tak já jsem působil 15 let na Lindnerově ZDŠ v Rožďalovicích na Nymbursku a tam byla tradice, zahajovat 1. září v sále na Radnici, v domě Místního národního výboru na místním náměstí. Tam jsem byl hlavní osobou v roli moderátora i uvítacího řečníka. V sále byly všechny třídy školy, a ještě tam bylo dost místa i pro rodiče. Zahajovalo se uvítáním prvňáčků, které měli na starosti nejstarší žáci 9.ročníku, kteří v ten rok opouštěli školu. Už venku si prvňáky převzali a dovedli je do sálu, a pak je dovedli k uvítání až na jevištěm k slavnostnímu představení. Pohovořil tam i předseda MNV, a pak se šlo spořádaně a po třídách zpět do školy, asi 1 kilometr daleko.
Ve škole přešli žáci do tříd a museli to stihnout do 10 hodin, kdy se vysílal a povinně musel vyslechnout projev ministra školství. Já zatím v ředitelně uvítal hosty, dal uvařit své zástupkyni kávu pro hosty. Po projevu jsme ještě jednou navštívili všichni 1. třídu, popřáli třídní učitelce šťastnou práci a dětem hodně zážitků. Pak jsme někdy ještě navštívili 5.ročník, kdy žáci přecházeli z 1. na 2.stupeň a určitě rovněž 9. třídu, kdy jsme promlouvali do duše těm nejstarším žákům, ať se hodně učí a snaží se dostat na střední školu, kterou si přejí. Tím veškeré ceremonie skončily. Chvíli jsme ještě poseděli v ředitelně, došli pozdravit kuchařky do školní kuchyně a sešli se na kus řečí s uklízečkami v jejich místnosti. Tím bylo všem povinnostem ředitele prvý školní prvý den učiněno zadost a já se mohl v klidu a pokoji, většinou na kole, vrátit domů. V kravatě i obleku, který byl pro ředitele nezbytnou uniformou. Těžko jsem si na tuto povinnost zvykal, ale zvykl jsem si. V den, kdy jsem byl z funkce ředitele odvolán, jsem sako s kravatou odložil a ve škole ho nikdy na sobě neměl.
Tak to jsou mé, tak trochu náhodně vybrané vzpomínky na první školní den. Asi vás čtenáře blogu moc nepobavily, ale ona to nebyla jednoduchá doba a ani funkce, kterou jsem v ní vykonával…
Vzpomínal Olda Suchoradský