Vracím-li se zpět do svého bohatého a pohnutého života, vybavují se mně vzpomínky, na které nejraději vzpomínám. Je jich tolik, že bych na tomto blogu mohl jednu po druhé zveřejňovat celý rok. Zaměřím se jen na některé z nich. Na ty, co mně v paměti zůstaly ležet jako vzpomínky, které mám nejraději. Větší část života jsem miloval královnu všech her, královskou hru - šachy.
Naučil mně je v 10ti letech tatínek Oldřich. Hrál je docela dobře a trvalo mně 2 roky, než jsem ho prvně porazil. Od té doby už se mnou nehrál. Prý mně už nemá, co nového a lepšího naučit. Tak ať se prý snažím sám. Hledal jsem soupeře mezi spolužáky na osmiletce. Nejdříve jsem je však musel naučit hrát. Pomohl mně v tom snažení pionýrský skupinový vedoucí Krček, který byl mým soupeřem v hodinách tělocviku, kde jme byl od cvičení osvobozen a seděl jsem v tělocvičně na lavičce. On mne tam uviděl a pozval mně do klubovny, kde jsme pak 2x týdně spolu hráli. Postupně se přidávali další chlapci (byl jsem v té době pouze v chlapecké škole), třeba můj vzdálený bratranec Rymeš, ale i Luba Lichý, dokonce i spolužáci z vyšších tříd. Krček nás učil nejen hrát, ale i organizovat šachové turnaje. Způsoby, jak losovat dvojice k partii, jak si sestavit tabulku. To bylo velice užitečné. V té době už jsem tušil, že ze mne žádný velmistr nebude. To mne potvrdila i střední škola, kde byl mým šachovým patronem prof. Zdeněk Ungermann. Ten na škole pořádal soutěže v šachu, dokonce nás lanařil do šachového oddílu, který se scházel v 1. patře hlavního nádraží. Bylo to však po večerech a hodně se tam kouřilo a pilo kafe. A tak mně tatínek asi po dvou návštěvách docházku do takového prostředí zatrhl. Musel jsem se spokojit se školou. Tam jsem se ocitl ve třídě, jen se dvěma spolužáky, ostatní byla děvčata. I tady jsem jich několik naučil hrát, třeba Luďu Svobodovou, která hrála moc dobře. Já už v té době věděl, že talent k šachu nemám, a tak jsem se dal na studium šachového umění a organizování turnajů. Pokračoval jsem v tom i na Pedagogické škole, kde jsem se zaměřil nejdříve na svoji lásku Jarušku, která pak se mnou hodně hrála. No a pak přišla prvá škola, kde jsem začal učit – ZDŠ Městec Králové. A tam k mé radosti byla ve sborovně víc než polovina mužů a snad všichni hráli šachy, a to velkým nadšením. A tak jsem přemluvil tyto kolegy k šachovému turnaji. Zahráli jsme si Vánoční turnaj v přilehlé místnosti vedle sborovny, kde se jenom normálně kouřilo. Hráli jsme o přestávkách, o volných hodinách i mimo vyučování, odpoledne. Na tabuli, která byla na zdi, byla křídou nakreslená tabulka (mojí rukou) a rozpis jednotlivých utkání. Byli jsme tam terně kupodivu velmi vyrovnaní soupeři a turnaj se skutečně dohrál, i když až po Vánocích. Myslím, že jsem sice nevyhrál, ale byl jsem někde nad polovinou účastníků v konečném pořadí. Hodně jsem hrál s kolegou Soukupem z Poděbrad. Měli jsme vedle sebe kabinety a on jako biolog chodil hrát k nám do fyzikálního se mnou hrát. Pak jsem hrál také hodně s Jirkou Knapem, učitelem matematiky, který mně několikrát pozval i domů na partičku a já u něj strávil příjemné večery nad šachovnicí. A jsem ještě hrál i se zástupcem ředitele Pechou, který mne také zval domů. On bydlel v bytovce, přímo v areálu školy. A já v té době byl ubytovaný na kanapi v kabinetu školních učebnic. Největší úspěchy jsem měl s vedením šachového kroužku na škole. Jak jsem se k tomu dostal?
To mně hned prvý týden své školní praxe oslovila pionýrská skupinová vedoucí (jaká to shoda náhod, opět Pionýrka – Olga Pojdingerová), že jako kantor musím vedle učení dělat s dětmi nějakou mimoškolní zájmovou činnost. Prý se to tak běžně na škole dělá a já si mám vybrat, co bych s dětmi chtěl dělat. Dlouho jsem neváhal a už druhý den jsem Olze nahlásil, že založím na škole šachový kroužek. Velice se jí to líbilo a slíbila mi sehnat šachy, později zakoupila pro nás z fondu Pionýra i šachové hodiny. Pomohla mně udělat nábor mezi žáky. Přihlásila se jich asi desítka. Scházeli jsme se jednou týdně v jedné ze tříd a začali pravidelně trénovat. Děti to kupodivu bavilo a snad nikdo se mi během roku z kroužku neodhlásil. V červnu jsme dostali na školu pozvánku na prvý šachový turnaj. Byl ke Dni dětí, 1.června v Pečkách. Hrálo tam asi 12 družstev žáků, nejen z okresu Nymburk, ale i sousedního Kolína. Hrála 4členná družstva a dovezl nás tam autem tatínek sourozenců Tichých, přímo s Městce Králové. Na turnaji se nám až neuvěřitelně dobře dařilo. Ač to byl pro všechny děti (i pro mne jako trenéra) prvý turnaj, vyhráli jsme ho a získali jako cenu krásný „Stříbrný klíč“. To byl takový ten technický, ze závodu TONA, kde je v Pečkách vyráběli. A vyhráli jsme rovněž i všechny šachovnice. A tady byly odměnou nejlepším vysoustružené kovové věže. Měli jsme těch cen celou tašku a ani jsme ji nemohli unést, jak byla těmi cenami obtěžkána. Přes prázdniny jsme ceny vystavili ve výloze holičství na náměstí v Městci a mělo to velký ohlas v tom, že se mi do kroužku v září přihlásilo dalších 15 zájemců. A pak už to jelo…
Je třeba přiznat, že naše vítězství v Pečkách bylo tak trochu shodou dobrých okolností. Nejsilnější družstva mládeže v ten samý termín hrála na celostátním turnaji v Zaječicích u Chrudimi a my se v Pečkách utkali vlastně se zálohami těchto družstev. To jsme však tehdy nevěděli.
Opravdový turnaj s těmi nejlepšími jsme pak absolvovali v říjnu stejného roku na škole v Tatcích. Až tam už byla skutečná elita žákovského šachu z okolí a my tam skončili znovu překvapivě na výborném 2. místě, za tehdy nejlepším družstvem v ČSSR - Slavojem Český Brod. Výsledek vzbudil u trenérů Středočeského kraje ještě větší ohlas než naše červnové vítězství v Pečkách. Kolínské naděje tehdy vedl učitel Jan Kalík a Český Brod legendární prof. Jaroslav Pelikán. Oba nás začali zvát na další soutěže. Radili, co a jak trénovat a my začali růst nejen výkonnostně, ale i vlastním sebevědomím. Dozvěděli se o nás i v našem okrese Jičín, v bývalém Východočeském kraji. Dostali jsem pozvání na okresní přebory, které se hrály v Domě pionýrů mládeže na Čeřovce a naši hráči tam vyhráli co se jen dalo. Oba kraje se tak o nás začaly přetahovat a chtěly, abychom hráli u nich. My jsme to však hráli na obě strany. Kopidlno bylo na hranici obou, takže to nikomu ani nevadilo, že hrajeme soutěže na obou stranách. Postoupili jsme do krajské soutěže o titul přeborníka kraje v Pardubicích. Tam jsem sice skončil až na 9. místě, když jsme prohráli v 1. kole s Náchodem, minulým krajským vítězem a byli tak odsouzeni hrát ve skupině o 9. a další místa. Tam jsem již všechno vyhráli, ale nebylo nám to nic platné. Jenom poznamenám, že za rok, kdy jsme na stejný krajský přebor postoupili znovu a shodou okolností dostali v 1. kole opět Náchod, jsme ho na úvod porazili, i všechny další soupeře a stali se tak krajskými přeborníky.
Celé to šachové vzpomínání zakončím vzpomínkou na naši prvou účast na celostátním přeboru v Zaječicích, v roce 1969, kde jsme mezi 40ti družstvy z celé republiky skončili na 19. místě. To byl velký úspěch. byli jsme druzí nejlepší ze všech Východočechů, za Náchodem. O rok později, v roce 1970 jsme na tomto turnaji skončili celkově na 8. místě. Já v té době už v Městci skončil jako učitel a přemístil se do Kopidlna. Tam už manželka 2 roky působila, a i ona tam založila podobný kroužek, jako jsme měli v Městci. Ten jsem musel opustit a převzal jeho vedení kolega Láďa Soukup. Bohužel se mu už s dětmi tak nedařilo a my je hned prvý rok (1971) o jedno místo v konečném pořadí předběhli (byli jsme 20.)
No asi se ještě k té černobílé historii v tomto blogu vrátím.
Olda Suchoradský