V naší rodině to asi někdo ví. Pro ty ostatní dnes dávám vzpomínku na mého tatínka Oldřicha, který jako středoškolský učitel měl v aprobaci vedle matematiky rovněž druhý obor, kterým byla výtvarná výchova. Jeho učitelem a vzorem byl známý akademický malíř Cyril BOUDA.
Nedříve něco o něm: Cyril BOUDA (nar. 14. listopadu 1901 Kladno – zem. 29. srpna 1984 Praha) byl český malíř, grafik, ilustrátor a profesor na Karlově univerzitě. Věnoval se nejprve volné grafice (suchá jehla, barevný lept, litografie) a malbě obrazů. Je však znám především jako mnohostranný a velmi pilný autor užité grafiky. Celý život pracoval jako ilustrátor knih, zvláště pohádek, českých pověstí, humoristických a historických knih (například Pražské legendy Františka Langera, Staré pověsti pražské Václava Cibuly, Kocourkov). Své ilustrace převáděl také do podoby kreslených filmů (například pohádku Hrnečku, vař! 1953). Zvládal mnoho grafických technik, dřevoryt a mědiryt, lept a zejména litografii. Byl mj. grafikem-návrhářem československých známek.
Tatínek měl matematickou odbornost pro deskriptivní geometrii. Za svoji druhou aprobaci – kreslení, jako by se tak nějak styděl. Přitom kreslení vyučoval výtečně. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti, když jsem navštěvoval jeho hodiny výtvarné výchovy na SVVŠ JKT v HK. Byl to předmět sice jen volitelný, tedy neznámkovaný. Tatínek mně za ten rok kreslit sice nenaučil. Já byl od narození „mazal“ a v tomto jsem se totálně nepotatil. Jeho besedy o umění jsem miloval. Třeba o lunetách Mikoláše Alše ve foyer Národního divadla v Praze. To bylo jako poslouchat detektivku. Tatínek nás studenty vzal do Prahy na reálnou prohlídku těchto maleb. Navštívili jsem přitom ještě několik kostelů a viděli jsme tam ukázky sakrálního umění. Tatínek byl pak předvolán k ředitelce školy, kdy musel vysvětlit, proč nás vodí po kostelích. Jeden student si někde postěžoval a ředitelka musela na příslušných místech podat vysvětlení. Tatínkovi to však bylo jedno, ze školy právě přecházel na Pedagogickou fakultu. Tam učil jenom deskriptivu a zde jsem ho jako svého učitele zažil znovu. Sice jen na přednáškách, protože semináře s námi vedl jeho kolega prof. Pour. Tatínek byl jistě vynikající metodik matematiky. K tomu, aby metodiku studenty učil, ale nikdy nedošlo, takže budoucí učitele učil tím, jak je sám učil. Pro mne to byl velký vzor.
Vracím se k jeho výtvarným schopnostem. Zpočátku se zdálo, že právě to ho bude v životě živit. Ale byla válka a bylo to složité, protože po zavření vysokých škol Němci, byl nedostudovaný a diplom z oboru neměl. Přesto dostal nějakou zakázku na výzdobu v elektrárně v Náchodě a dělal tady v Hradci skleněnou barevnou mozaiku v Bance u sokolovny na břehu Labe. Práce pro elektrárnu v Náchodě měla pokračování v jiném směru. Byl určen jako spolupracovník skupiny montérů, při zavádění sítě elektrického proud v Hradeckém kraji. Mimo jiné to dělali i na Jičínsku. Zabezpečoval montérům stravování a ubytování v obcích, kde pracovali. Nevím, jestli pracovali i ve Mlýnci. Ale asi ne, to by o tom jistě děda Emil něco psal ve své rodinné kronice. Vím, že při této práci si párkrát odskočil za moji budoucí maminkou do Mlýnce.
Tatínek maloval i klasické olejové obrázky. Ale mnoho jich nebylo. Vím, že v Mlýnci v horním pokojíku byla kytice polního kvítí ve váze a že nějakou takovou měla teta Boženka ve svém pokoji. Možná se mýlím, třeba byla docela jinde. Doma jsme žádný takový obrázek neměli. Pak se tatínek dost věnoval grafice. Dělal dřevoryty, jako základ značek do knih EX LIBRIS. Přítel šachista z Jičína mně jich několik sehnal a okopíroval od hořického znalce, jednu ukázku zde uvádím. Pak dělal grafické ilustrace pro Máchův Máj, bohužel publikace nikdy nevyšla.
Rád napíši o ilustraci dvou knížek, které skutečně vyšly, a ještě dnes je lze koupit v nabídce antikvariátů po republice. Prvá se jmenovala ZÁBAVY NAŠICH DĚTÍ a druhá PAN PUK. Obě knížky má naše dcera Jana. Tu prvou už v dosti zuboženém stavu a já přemýšlím, kde ji nechat spravit. Asi se poradím při příští návštěvě s knihovnicemi městské knihovny. Texty k oběma knížkám napsaly dvě nám neznámé autorky. Kresby tatínka nezapřou styl jeho učitele, Cyrila Boudy. Přitom si vůbec nepamatuji, že by nám dětem tatínek někdy kreslil nějaký obrázek. Zato si vzpomínám na maminku, která to s námi dělala. Třeba ráda kreslila pro nás husičku, nebo kočičku či pejska. Já schopnosti kreslit sice nezdědil, ale má sestra Evička kreslit určitě umí. Jinak by se určitě nedostala na školu pro budoucí učitelky mateřské školy, kde byly náročné talentové zkoušky a bez schopností malovat, hrát na hudební nástroj a být pohybově na výši, by ji ke studiu na jaroměřské pedagogické školy určitě nepřijali.
Ještě jedna vzpomínka. Oba jsme se sestrou měli památník a velmi dlouho jsme prosili tatínka, aby nám tam něco napsal do života napsal, a přitom i namaloval. Vím, že to tatínek stále odkládal, ale naši prosbu splnil a nakreslil i napsal. Snad mně pomůže moje sestra, vůbec když si už nepamatuji co to bylo. Bohužel ten památník už nemám, skončil někde ve Mlýnci, a pak při úklid před stěhováním do Hradce skončil, jako moje deníky a další všeliké záznamy, ve sběru.
Bohužel tak končí památky, ale i vzpomínky. Jdou postupně do ztracena. Občas se něco vynoří a zasvítí jako kometa na obloze. To se právě stalo dnes, kdy jsem vzpomínal na svého tatínka, jako na výtečného výtvarníka, ale hlavně učitele.
Olda Suchoradský