Nemohu nevzpomenout svých dávných kamarádů ze školy i ze „dvora“. Je s podivem, že někteří z nich jsou se mnou po tolika letech dosud v kontaktu, což dokazuje, že vztahy uzavřené v dětství jsou často kamarádstvím na celý život. Ještě dnes bych mohl vypsat spolužáky, se kterými jsem seděl v lavici v době docházky na Osmiletku v Šimkově ulici v Hradci Králové. Ale je zajímavé, že s těmi nejlepšími kamarády jsem v lavici neseděl.
Výjimkou byl Mirek FEJFAR, jeden z primusů třídy, do jisté míry můj vzor. Ale současně i můj rival. Fyzicky jsme si byli podobní. Stejně vysocí, dokonce jsme měli skoro stejnou hmotnost. Nejvíce jsme se však poměřovali v prospěchu. Oba jsme patřili k nejlepším a měli jen někdy nějakou tu dvojku. Seděli jsme spolu ve školní lavici v 5. a 6. třídě. Jeho maminka se někde měla vyjádřit, že mně její Mirek vytáhl na samé jedničky. Je pravda, že v době, kdy jsme spolu seděli, byli jsme zároveň nejlepšími žáky třídy. Vzájemná podpora, ale raději bych měl napsat že vzájemná rivalita, nám pomáhala. Mirek na mne vždy ráno čekal před domem a spolu jsme šli do školy. A stejně tak jsme šli společně také domů. Míra byl hodný a mírný chlapec. Nikdy se nepral a slušně mluvil. Byl aktivní a ve třídě byl uznávaným pionýrem. V tom mě překonával a já tím dlouho dost trpěl, protože tatínek mne do Pionýra nechtěl pustit. Vstoupil jsem tam až v 5. třídě. Ale v 7. třídě jsem ho v této aktivitě rázně překonal. To jsem byl zvolen za naši třídu do pionýrské skupinové rady školy a stal se dokonce jejím předsedou. Tím jsem si s ním vyrovnal účet, protože se tak stal mým podřízeným. Mirek na konci 8. ročníku odešel, rovněž se mnou, studovat na Střední všeobecně vzdělávací školu J. K. Tyla (dnešní Gymnázium JKT). Chodil do sousední třídy. Tam však vyhořel na matematice. Dostal na ni prof. Sokola, který během v klasifikaci vědomostí takovou zvláštnost. Celého pololetí vůbec neznámkoval a vždy na jeho konci psal rozhodující písemnou práci. Mirkovi se ani jedna z nich nepovedla a na konci 9. třídy musel proto školu docela opustit. Pak už jsme se nestýkali a náhodně jsme se potkali až někdy v 90. létech v Kopidlně. On měl příbuzné v našem kraji a jak vyplynulo z jeho řeči, žili docela nedaleko nás – v Chyjicích u Jičíněvsi. Pak jsme se potkali na srazu naší 8.C v Hradci a od té doby mně Mirek občas navštěvoval v Mlýnci. A také si dost často si píšeme e-maily.
Další můj věrný malý kamarád byl Honza VAČLENA, další spolužák, který chodil do naší třídy. Byl mým kamarádem nejen ve škole, ale doslova ze dvora. Byl v mnohém Mirkovým protikladem. Bydlel v Pelclově ulici a kamarádit jsme spolu začali později, až ve vyšších třídách osmiletky. Můj tatínek o toto kamarádství zpočátku moc nestál, protože Jenda byl vyhlášený lump našeho bloku. Vzpomínám, jak mne Honza v počátcích našeho přátelství naváděl mačkat venkovní zvonky všech nájemníků u domu, a pak za bukem pozorovat, jak se otevírají okna v celém domě a smál se, jak lidi nadávají. Nebo jsem na „paloučku“ za babiččiným domem vyklápěli na pocestné plechovku naplněnou vodou. Plechovka byla na provázku a my skryti ve křoví, aby nás nebylo vidět. Bavili jsme se tím náramně a vždy nám to prošlo. Přesto o těchto lumpárnách tatínek něco věděl. To byly zážitky. Musím říci, že jsem při těchto legráckách často zažíval hotová muka, jak jsem se bál, že nás někdo z dospělých přistihne a bude si u nás stěžovat. Často jsem na Honzu výchovně působil a časem ho snad i trochu přesvědčil k jiným, méně riskantním zábavám.
Honza byl žákem průměrným. Často měl ve škole problémy s chováním. Byl menší postavy, neustále v pohybu. Stýkali jsme se hlavně mimo školu. Ve volném čase jsme byli v našem bloku vyhlášená dvojka. Měli jsme svůj „výklenek“ v přízemním okně budovy KNV na rohu Pelclovy a ulice Čsl. Armády (dnešního Magistrátu města), kde jsme často seděli a vymýšleli lumpárny. Ale nejen ty. Také jsme tam v tom výklenku hráli divadla pro ostatní v bloku. Různé scénky a anekdoty. Konaly se vždy v pátek odpoledne a my předem do schránek naházeli pozvánky pro ostatní děti z našeho bloku. Na naše představení se jich scházelo dost. Vedle mé sestry Evičky a sestřenic Lídy a Jiřiny, také Ruda Mejdr, bratři Bucháčkovi, Hana a Míťa Racochovi, sourozenci Pepík a Duša Sedláčkovi, Inka Harvilková a další. Také jsme pro děti vymýšlely různé hádanky a soutěže, psali je na papír a házeli je také do schránek. Kupodivu nám je rádi a v hojném počtu vraceli vyplněné a čekali odměnu, které se však většinou od nás nedočkali.
Dalším našem stanovištěm byla „křovíčka“. Rozlehlý keř tisu na konci Pelclovy ulice, křížené se Šimkovou. Uvnitř byly nádherné skrýše, kde jsme si udělali sedění z větví a trávili tam celé hodiny ve vyprávění a vymýšlení různých zábav a aktivit. Kuli jsme tam rovněž pikle proti klukům ze sousedního bloku, který byl mezi Pospíšilkou a ulicí gen. Svobody. Mezi námi vznikaly, jak už to v takových případech bývá, časté rozpory a rvačky.
Sem patřil i můj fantom, o kterém jsem již psal, který mne často pronásledoval, než se odtud odstěhoval. Snažil jsem se s ním i prát, ale neměl jsem proti němu šanci. Byl starší a tedy silnější. Tam jsem si uvědomil, jak jsou malí ubozí a bezmocní a v této době jsem došel k závěru, že slabší se mají chránit a má se jim pomáhat. To jsem pak dodržoval i jako dospělý, již v roli učitele. Jenda byl ideální kamarád. Rád se podřizoval a nechal ovládat, ale přitom byl sám často velmi iniciativní. To jako když jsme vymysleli, že si budeme sami skládat poklad. Na jen nám známé místo pod jeden topol na Paloučku, jsme denně nosili drobné mince. Vydrželi jsme to několik týdnů a pomáhaly nám další děti z ulice, které o naší zálibě věděly. Byla tam už docela slušná suma a zatím se z ní nic neztratilo. Pak jednou dostal Honza chuť na nějaké sladkosti. Přesvědčil mne, že jako majitelé pokladu můžeme penízky společnou rukou vyhrabat a pro sebe použít. To jsme udělali a koupili si za ně kokosové tyčinky a raději je hned snědli. Druhý den jsme pak před partou svých kamarádů rozhořčeně vykřikovali, kdo mohl být tím drzým a odporným zlodějem. Bylo to i pro mne nové a velké dobrodružství, za které jsem se i styděl.
Na paloučku jsme všelijak sportovali. Na jaře vášnivě hráli kuličky, později hlavičky na dvě branky. To byla naše speciální hra, kde jsme místo nohou, posílali míč na branku hlavou. Vydrželi jsme to hrát celé léto. Když pršelo, chodili jsme k nám domů. Tam jsme hráli šachy, které jsem Jendu naučil a on mě zas naučil dámu. Moc jsme milovali stolní fotbal a stolní hokej. Hrálo se buď na hracím poli s hráči-knoflíky. Nebo na celém stole s dřevěnými kotouči, které chránil před pádem na zem provázek natažený kolem stolu. Nikdy jsme se spolu nenudili. Když jsem začal chodit na piano, tak rodiče Jendy rozhodli, že by i on měl být hudebně vzdělán. Piano mu koupit nemohli, tak mu koupili starší housle a on se začal na nich učit hrát. Paní učitelka Serbousková, co ho na ně učila, bydlela ve vedlejším domě a měla společnou zeď s naší ložnicí. I přes její tloušťku jsem dobře slyšel, jakým strašným způsobem tam můj kamarád hrál. Neměl žádný hudební sluch, a tak někdy víc než jeho hra, byl slyšet křik paní učitelky, která mu nadávala a hovořila o strašném dřevu, které zatím ještě nikdy neučila. Jenda na studia hudby prostě neměl. Stejné to bylo i s jeho učením. A tak se šel vyučit do Závodů vítězného února, kde pak úspěšně pracoval. Později se stal vodohospodářem, skutečným odborníkem. A našel si zajímavou zálibu, amatérské filmování. Zdokonalil se v tom tak dobře, že jeho filmy vyhrávali na přehlídkách. Tak jsme se spolu znovu potkali i jako senioři a já si v jednom jeho filmu, ještě před covidem dokonce zahrál. Samozřejmě, že jsem přitom seděl u šachovnice. Honza svým tělesným vzezřením je celý tatínek.
Ve vzpomínání nemohu ještě zapomenout na Oldu HYNKA. Z pohledu času si myslím, že to byl pro mne ten správný a snad i největší kamarád z osmiletky. Také proto, že jeho tatínek byl také učitel, jako ten můj. Dokonce nás ve vyšších třídách učil fyziku. Byla to pro nás velká senzace, jako když otec učil svého syna. Později jsem si tuhle roli sám vyzkoušel několikrát na vlastní kůži a poznal jsem, jaká je to těžká role. Myslím, že oba Oldové (jeho táta byl také Olda) tuto situaci moc dobře nezvládli. Asi to pan učitel Hynek předem tušil, a tak jsme v 7. ročníku, když se začala učit v naší třídě fyzika, přemluvil k výuce skupinového vedoucího Krčka. To však bylo holé neštěstí, protože nejenže on neuměl vůbec učit, ale neuměl ani fyziku. Brzy jsme to poznali a dělali si z něj obrovskou legraci. Na čele všeho toho byl právě můj kamarád Olda, který si Krčka každou hodinu doslova vychutnával. Vzpomínám, jak ho Krček často vyvolával a chtěl ho zkoušením „zkoupat“. Olda však fyziku na rozdíl od Krčka uměl a nikdy ho tímto způsobem nedostal. A tak jeho výstřelky řešil častými poznámkami do žákovské knížky. Olda často pro jistotu neměl žákovskou knížku u sebe, nebo ji někam schoval. A tak mu známky a poznámky psal Krček na papírový obal jeho učebnice. Olda si učebnici doma přebalil a bylo vymalováno...
Někdy bylo chování Oldy tak neúnosné, že si pan Krček na něj musel přímo a za „tepla“ stěžovat jeho otci. Jednou si ho po takové stížnosti táta vytáhl na chodbu a my jsme ve třídě jenom uslyšeli dvě hlasitá plesknutí. Když se vrátil do třídy, držel si Olda obě tváře. On v takové chvíli byl zlý i na svého taťku a říkal: „Však já si to doma s fotrem vyřídím“. Pro nás, jeho spolužáky, byl v té chvíli největší hrdina. V pololetí nám Krčka z výuky fyziky vzali a učit nás začal „velký“ Olda. Zajímavé, že najednou z něj byl „malý“ beránek. Tichý, poslušný, stále se červenal a moc se při jeho hodině snažil. Úplně jiný žák, než jakým byl v prvém pololetí. A my na tom vydělali, protože konečně se pro nás fyzika stala normálním vyučovacím předmětem.
Olda byl jinak spíše průměrný žák, moc se neučil. Ale byla s ním velká legrace. Vedle Krčka, dovedl zcela odrovnat naši ruštinářku Špriňarovou, nebo bioložku Viplerovou. Té se opakovaně ptal, kdy konečně začneme probírat biologii člověka, a kdy že nám vysvětlí, jak se vlastně rodí děti. Ona z něj měla velkou fobii a jistě nejen kvůli němu na konci školního roku ze školy docela odešla. S Oldou Hynkem jsem 7. a 8. třídě seděl v jedné lavici. Stýkali jsme se i mimo školu. Zážitkem pro mne byly výlety k němu domů. Bydlel na Slezském předměstí, dost daleko za Hradcem, v Kladské ulici. Za jejich domem byly už jenom pole a louky, takže výlet k němu byl výletem na vesnici. Jezdil jsem tam trolejbusem, a pak ještě musel jít asi 1 km pěšky. Měl moc hodnou maminku, která byla skutečnou dobrou duší rodiny. Později mne velmi ranilo, když jsem se dozvěděl, že tatínek Oldy od rodiny odešel kvůli o hodně mladší milence, kterou si dokonce i vzal za manželku. To hodně snižovalo jeho lidskou hodnotu v mých očích. Při návštěvách u Hynků jsme si nejčastěji hráli venku a věnovali se ušlechtilým zábavám, jako bylo určování rostlin podle Polívkova „klíče“ k určování rostlin. To mně moc bavilo a Olda mě to naučil tak, že jsem tuto dovednost v životě několikrát s úspěchem použil. Někdy se mnou jela na návštěvu i moje sestra Eva. Olda zase naopak často pobýval u nás v Opletalce a účastnil se našich her s mými kamarády.
Ještě jednou se vrátím do školy a do hodin, kdys nás učil Oldův tatínek fyziku. Vždycky jsme s napětím čekali, až ho bude jeho otec zkoušet. Pan učitel svého syna nikdy neoslovoval jménem, ale ani příjmením. Pouze na něj ukázal a řekl: „Hmmm“. A on i my jsme věděli, že je právě vyvolán. Při zkoušení se taťka potil víc než jeho syn. On však byl dobrý fyzik, bavilo ho to. Ale stejně jsme je podezřívali, že jsou domluveni a že Olda dopředu ví, kdy a z čeho bude zkoušený.
S Oldou jsem se po skončení osmiletky na čas rozešel. On šel do učení, já na střední školu. S jeho tatínkem jsem se pak potkal při souvislé 3 nedělní pedagogické praxi, jako student Pedagogické fakulty. Právě u něj jsem prodělával praxi z fyziky (a z matematiky u své bývalé třídní, matematičky paní Vlasty Bursové). Tenkrát měl každý ročník této školy 5 paralelních tříd. Byl to zážitek, učit pět hodin po sobě stejnou látku, ve stejném ročníku. To se mi pak už nikde nezadařilo. Pan učitel Hynek měl takový rozvrh, protože byl v té době už zástupcem ředitele a rozvrh hodin si dělal sám. Samozřejmě nejen pro sebe, ale pro celou školu. Když jsem absolvoval a začal sám učit, a dokonce se oženil, tak se jednou v podvečer můj přítel Olda objevil na motorce v naší obci Mlýnci, i se svojí budoucí nevěstou. Bylo to milé shledání. Vzpomínám, že jsme pod Hrádkem vlezli do lesa a oba snoubenci si vezli domů nadílku bedel, které jsme tam za chvíli našli. Přijeli hlavně proto, aby mně pozvali na svoji svatbu. Žádali mně, abych jim ze svatby udělal fotografie. To se také stalo a já byl při obřadu i hostině na jejich svatbě v Novém Městě u Chlumce nad Cidlinou. Pak jsme se zase ztratili z očí. Až jednou, v 90. létech, se na konci léta objevil Olda u nás ve Mlýnci znovu. Tentokrát přijel na kole. Já nebyl doma, a tak jsme se v pozdních odpoledních hodinách sešli v Kopidlně na náměstí v „zahrádce“ hostince U Tomáše a poseděli tam asi dvě hodinky ve vzpomínání na školní léta. Od té doby si občas napíšeme po internetu a samozřejmě jsme se sešli na srazu po 50ti letech. Ještě jedna zajímavost: Olda pracoval v té době v kanceláři umístěné v našem bývalém bydlišti v Opletalově ulici, kam za námi jako kluk jezdíval ze Slezského předměstí na návštěvu.
Na své nejstarší kamarády vzpomínal Olda Suchoradský