Rozhlasové vysílání mám ve vzpomínkách od nejrannějšího dětství, protože u nás hrálo rádio od rána do večera. Někdy mám pocit, že jsem se s ním dokonce i narodil.
Každé ráno jsem se probouzel rádiem, které měl tatínek hned u své postele. Bylo to v ½ 7 ráno a první co zaznělo, byla znělka rozhlasového cvičení. Ne, tatínek podle rádia nikdy necvičil. Pro mne však znělka znamenala, že je čas vstát, umýt se, nasnídat a o hodinu později vyrazit na cestu do školy. Nejprve to byla Osmiletka v Šimkově ulici, kam jsem v 7mi letech vstoupil do své prvé školy. Později do krásné budovy tehdejší SVVŠ JKT, dnešního ho gymnázia, kam jsem docházel celé 4 roky. A pak ještě další tři roky hned do sousední budovy Pedagogické fakulty, kde jsem svůj pobyt v Hradci Králové, kde jsem svých 11 let vzdělávání ukončil.
Vracím se zpět k rádiu. Při studiu, jako v době přípravy k maturitě, ale i k vysokoškolským zkouškám, stejně jako ke státnicím, jsem potřeboval zvukovou kulisu, kterou pro mě bylo puštěné rádio. Vysílané programy mně nevadily, spíše mně pomáhaly. Potřeboval jsem, aby tam převládala hudba. Mluvené slovo mně k učení už tolik neinspirovalo. Rádio jsme měli také v kuchyni, hned vedle okna. Hrálo nepřetržitě, až k noční 22. hodině. Tatínek a moje sestra už dávno leželi v ložnici a chystali se ke spánku, ale já se v kuchyni učil a poslouchal jedním uchem rádio. Jednou, při ladění stanic, se mně podařilo na něm zachytit hudební vysílání rádia LUXEMBURG, se světovými hity. Občas jsem také zachytil vysílání Svobodné Evropy do Československa. Když to náhodou tatínek zjistil, tak pro takové moje ilegální poslechy neměl pochopení. Bál se, že to uslyší sousedi a udají nás „esenbákům“. Občas jsem měl hudbu puštěnou příliš silně, až se zezdola ozvalo bouchání smetákem do stropu, což byl pokyn, abych rádio ztlumil. Toho se dožadovala sousedka Vacková, která pod námi bydlela. Ona byla původem Ruska, která tu zůstala po osvobození Rudou armádou po roce 1945. Nikdy se nenaučil pořádně česky, a tak s námi komunikovala nejčastěji pomocí smetáku. Většinou jsem rychle pochopil o co jí jde, a rádio ztlumil nebo ho někdy docela vypnul. Někdy jsem byl v nočním učení natolik pilný, že jsem se dočkal i Československé státní hymny, kterou rozhlas vysílal každý den ihned po půlnoci. To už pro mne bylo krajní znamení, že je potřeba jít konečně spát.
Poznal jsem různé formy rozhlasového vysílání. Třeba rozhlas „po drátě“. Ozýval se z dřevěné bedýnky, která byla tehdy snad v každém obchodě a hrála tam od rána do večera. Občas i v domácnostech, jako u mé tety Boženky v Pelclově ulici, kde jsme občas s mojí sestrou přespávali a řádili tam se sestřenicemi, za zvuků tohoto jednoduchého rádia, s jediným vysílacím kanálem. Většinou tam běžel celostátní program z Prahy, ale část dne i krajové vysílání místního Královéhradeckého rádia.
V jeho natáčecím studiu jsem se objevil v době svého pedagogického studia. Natáčel tam se mnou a několika mými spolužáky redaktor, později spisovatel a disident, Ludvík Vaculík. Pro mne to natáčení bylo až nečekané trauma. Natáčecí studio ve Vrchlického ulici působilo dost nepřátelsky. Nejen tím mikrofonem u kulatého stolu, ale hlavně otázkami a mojí povinností na ně pohotově reagovat. Redaktor Vaculík mně svými otázkami nešetřil a mně nutil být školním rebelem. V odpovědích jsem byl nucen hovořit proti své škole a například vysvětlit, proč je mezi mými spolužáky většina děvčat a chybí tam chlapci-budoucí učitelé. Po odvysílání jsem z toho měl málem průšvih. Zavolal si mně děkan fakulty, který si mně pozval, abych mu to co jsem tam říkal vysvětlil. Nějak si mi ho podařilo přesvědčil, že jsem v té nervozitě ve studiu chvílemi ani nevěděl, co do mikrofonu říkám. Pořad byl naštěstí vysílán až o velkých prázdninách, takže ho zas tak moc spolužáků, ale i dalších mých známých neslyšelo.
I já jsem ho poslouchal uprostřed prázdnin neposlouchal doma, ale spolu se svojí babičkou ve Mlýnci, na jejich starém rádiu. Hodinu vysílání jsem věděl předem a babička před vysíláním obešla půl vesnice, aby sousedkám sdělila, že budu hovořit v celostátním rádiu. Prý si mně musí poslechnout. Pro mě to byl trapas už v tom, poslouchat svůj vlastní, v rádiu dost pozměněny hlas, a to ještě k tomu to, co jsem se tam snažil mluvit. Když jsem však viděl, jak byla babička z toho vysílání nadšená, trochu jsem se uklidnil. Sousedky mne druhý den moc a moc chválily, takže jsem pochopil, že to asi nebylo z mé strany zas tak špatné. Tehdy jsem naplno uvěřil, že být slyšet v rádiu je důležité a vskutku jedinečné. Ale platilo, že já jsem se sám sobě v té rozhlasové bedýnce moc nelíbil. Hlas se mně jevil jako vylekaný, ochraptělý a zcela jiný, než jsem si myslel, že ve skutečnosti je. Ale nepochybně jsem to byl já a uvěřil jsem, že jsem se na chvíli stal rozhlasovou hvězdou…
Vzpomínal na své životní zážitky s rádiem Olda Suchoradský