Studoval jsem na učitele v Hradci Králové na Pedagogickém institutu, jak se slušelo podle tradice v naší rodině. Na své prvé učitelské místo jsem ale nastoupil v jiném městě, dokonce i okresu a kraji. Psát jak a proč se to stalo nechci, bylo by to na dlouhé povídání.
Nastoupil jsem na pěknou moderní školu v Městci Králové, která měla v té době 750 žáků. To bylo docela hodně a já si neuvědomoval, jaké jsem měl hned na začátku svého učitelského působení štěstí. Učitelský sbor byl z poloviny muži a ženy. Byli jsme ve sborovně u dvou velkých stolů, jeden s muži a druhý s ženami-učitelkami. Ještě větší štěstí bylo, že nás z té 40tky učitelů byla víc než polovina mladých. Já nastoupil v roce, ještě s jednou mladou kolegyní, která se tehdy jmenovala Ptáčková. Škole vládl starý ředitel před penzí a měl ku pomoci dva zástupce-muže, středního věku. Mimo třídy vládl školník, který měl často větší váhu v rozhodování než ředitel. Ale dost o těchto běžných podrobnostech.
Do školy jsem měl odjíždět denně z domku svých prarodičů, kteří v roce mého absolutoria zemřeli a dům zůstal zcela prázdný. Byl však hodně daleko, dojíždět jsem musel vlakem s odjezdem z místa bydliště před 6. hodinou ranní, přesednout na lokálku, s příjezdem do místa školy v 7 hodin ráno. To bylo nepříjemné. V domku prarodičů nikdo nebydlel a já jsem byl ještě svobodný. Ráno jsem si musel udělat sám snídani, dojít na zastávku a absolvovat nepříjemnou ranní cestu, kdy jsem často usínal a bál se, abych nezajel někam jinam.
Po několika dnech přípravného týdne mně zástupce ředitele nabídl, že mně v místě sežene podnájem. Myslel si, jak to půjde hladce, ale nešlo. Navštívili jsem několik babiček, vdov a dalších osamělých, ale nikdo o mně nestál. Už jsem se smiřoval s denní dojížděním, když sedící jeden kolega u stolu ve sborovně mně nabídl, že bych mohl přespávat v kabinetu učebnic, kde bylo kanape, a kromě začátku a konce školního roku, se tam nic nedělo. To se mně zdálo jako dobré řešení, se kterým souhlasil i ředitel. On mne předtím jednu noc nechal přespat v ředitelně, kde měl také kanape, ale ukázalo se to jako velmi problematické řešení.
Moje Jaruška na své prvé školní štaci v Podhořanech
Ještě jak vypadal můj prvý školní den? Popisuji ho ve svém deníku takto:
"Můj nástup do školy byl nezapomenutelný. Když jsem 1. září přijel do Městce s 2 kufry vlakem od Hradce a napochodoval před venku před vchodem nastoupenou školu, kde právě řečnil ředitel ke všem žákům a měl tak skvělou příležitost mně takto slavnostně přestavit celé škole najednou. Bylo z toho velké haló a sklidil jsem hned na začátku velký potlesk před všemi žáky i učiteli. to bylo vše ještě před mojí prvou vyučovací hodinou. Učil jsem matematiku a fyziku od 6. do 9. třídy. Schválně jsem prý dostal tak různé třídy, abych si zaučil jako novic v různých třídách. Žádné větší potíže s kázní jsem neměl. Snad jenom v 8. třídě mně sužoval jistý Hejduk, který byl mým pedagogickým fantómem a každý den si na mně pečlivě připravil nějakou léčku. Ale i toho jsem časem zvládl. Navštívil jeho rodinu přímo v jeho vesnici. Pro něj to byl šok, že jsem si jeho rodičům na něj nestěžoval, jak očekával. Naopak jsem se zajímal o to, kde žije a čím se doma baví. To ho natolik překvapilo, že do konce roku byl jako beránek. Ani dnes už nevím, zda jsem na tento způsob komunikace s ním a jeho rodinou přišel sám, nebo zda mi to někdo z těch zkušenějších kolegů poradil.
Rádců jsem měl dost a cítil jsem se ve sboru výborně. Brali mne jako rovnoprávného člena sboru, a to doslova od prvého dne. Zvláště se mi věnovala nestorka sboru paní učitelka Marie, která mi hned při prvém setkání nabídla tykání, což mne překvapilo. Její manžel byl matematik a také jako ona učil na škole jako důchodce. Pozval mně na několik svých hodin a byl se podívat i v několika mých hodinách. Ale moc jsme si profesně nerozuměli. Jeho styl učení byl hodně konzervativní a nevyhovoval mně. Hodně rozumů mi dával kolega - dílnař. Byl to jakýsi nevolený mluvčí sboru, velký praktik, který seděl se mnou vedle ve sborovně."
Ten prvý rok, co jsem začal učit, byl pro mne neuvěřitelně hektický. Zárovneň úspěšný. Dálkově jsem dokončil 4. rok studia, když se 3 letý institut přeměnil ve 4.letou fakultu. Obhájil jsem diplomovou práci, stačil se oženit, a to v roce, kdy probíhalo Pražské jaro 1968, plné nadějí a očekávání. Ředitel mně diskrétně sdělil, že ve mně vidí svého budoucího nástupce a nabídl byt mně i novomanželce v bytovce, jen pár metrů od školy. Ale my měli jiné plány. Svůj domeček po prarodičích a tam chtěli žít a založit si tady rodinu. Takže jsem z této školy po 3 letech odešel a přesunul se jen 4 km od místa, kde jsme žili. Učil jsem dokonce na stejné škole s manželkou. A ta funkce ředitele mně stejně neutekla. Stal jsem se jím už v 28 letech a dokonce na škole v okresním městě. Prostě šel jsem nahoru stupeň za stupněm.
Byly i prohry, starosti střídaly radosti. Ale začátek mé pracovní i rodinné kariéry to byl vpravdě jedinečný a dal dobrý základ celému mému životu.
Olda Suchoradský