Pokusím se o nemožné, o své nejstarší vzpomínky. Jistě že se budu v něčem opakovat, něco vyjádřím dost nepřesně, ale tak už to při vzpomínání bývá.
Ta nejstarší vzpomínka se vrací až do mých, dejme tomu tří let, kdy jsem 2 roky ležel na lůžku v sanatoriu ve Vysokých Tatrách. Vzpomínám, jak nás sestřičky (řádové) za slunečného počasí vyvážely i s postýlkami na balkón abychom si tam užívali krásný horský vzduch. Tam jsem se poznal i se svojí prvou dívčí favoritkou, Helenkou Erhartovou, když jsme tam leželi vedle sebe na svých postýlkách, na což mám v rodinném albu jako doklad i jednu fotografii.
Moje nejstarší rodinné vzpomínky jsou zcela jistě spojeny s mojí maminkou. Mám dodnes pocit, že mně zahrnovala tou opravdovou mateřskou láskou. Její předčasná smrt mne velmi silně zasáhla. Nejednou jsem toho litoval a nemohl se nikdy smířit s jejím odchodem. Do poslední chvíle jsem věřil, že se uzdraví. To nám říkal i tatínek, když jsme s ním chodili za maminkou do nemocnice, kde poslední rok často ležela v nízkém a dlouhém pavilonu, hned vlevo za hlavním vchodem. Byl tam přísný režim, dovnitř jsme mohli jen době návštěv a to ještě ne vždy. Děti na toto oddělení dost neradi pouštěli. A tak jsme často maminku viděli jen u okna a v době zimy s ní komunikovali jako němí, přes zavřené okno. Jsou to smutné vzpomínky, které si takto po celý život připomínám, abych si uchoval nějakou živou vzpomínku na již tak dávno mrtvou maminku.
A co školní vzpomínky? Na moji první a nezapomenutelnou paní učitelku - Zdeničku Sehnalovou, provdanou Vávrovou? Jak jen by bylo možné na ni zapomenout? Co jsem o ní ještě v tomto blogu nenapsal? Je toho už jen málo. Ač byla mladá, drobná, křehká, její hlas byl zvonivý, tak trochu nakřáplý, chlapský. Jak jinak, když měla zvládnout 30 divokých kluků, svých žáků. Ani to jinak nešlo. Přesto jsme ji milovali a ctili. Vzpomínám, když odcházela, tak jsme každý ve své školní lavici našel na rozloučenou žloutkový věneček. Dodnes je to pro mne nejoblíbenější cukroví, tak jako nám tenkrát ten její něžný dárek chutnal. To už jsme měli za sebou 4 školní roky pod jejím velením. Světlana Mácalová, která po ní přišla. byla vzhledově ale i chováním a přístupem její pravý opak. Ale byli jsme vycvičeni a snažili se i u ní být dobrými žáky, jak k nás k tomu naše první učitelka velmi zodpovědně a vytrvale vedla.
Na druhém stupni nám přibylo hodně učitelů a každý z nich byl svým způsobem osobnost. Koho bych tu měl připomenout? Určitě češtináře Říčaře, který to s námi uměl, ale mně stejně pro češtinu nezískal. Jazyky, to nebylo moje hobby. Pak určitě naše třídní Vlasta Bursová, připomínající kostnatou „starou pannu“, která se s námi kluky moc nemazlila a její facka na tvář svým otiskem bohatě vydržela do druhého dne. A v hlavě ještě mnohem déle, abychom si příště dali pozor a nedostali nějakou další. Ale matiku nás skvěle a dokázala, alespoň u mne, k ní vypěstovat celoživotní vztah. Pak dějepisář a knihovník Mrklovský, kterému jsme s kamarádem Oldou v knihovně pomáhali, i místo vyučování. On právě založil u mne můj vztah ke knize a jejímu půjčování. Snad bych už měl skončit, protože byli i ti méně úspěšní a oblíbení, ale to není předmětem tohoto mého článku.
A co střední škola? Tam se toho hodně změnilo. Konkurence vzrostla, navíc můj otec. působící v roli učitele na téže škole. Dokonce nás učil deskriptivní geometrii. Pro mě to bylo něco nového a určitě ne jednoduchého. Musel jsem se začít víc učit, což jsem dříve nemusel a ani jsem to neuměl. V pololetí jsem měl na vysvědčení 6 dvojek, což bylo nejhorší vysvědčení, které jsem kdy předtím, ale i potom rodině přinesl. Tatínek nebyl vůbec spokojen, a hlavně mi vyčítal dvojku ze zeměpisu. Že prý to je z mé lenosti, a to by se mně nemělo nikdy stávat. Souhlasil jsem s tím a do konce školního roku jsem se polepšil tak, že jsem měl dvojky jen dvě – v českého a ruského jazyka, což bylo u mě normální.
Koho z učitelů si nejvíce pamatuji? Tak asi češtinářku Čechovou, která k nám chodila občas s manželem, a hlavně se svojí maminkou na televizi, kterou oni ještě neměli. Chodili hlavně na krasobruslení a v naší rodině často používaný a vžitý slogan: BABI VIDÍŠ? se v naší rodině dlouho pamatoval. Bylo pro mne velmi zvláštní, vidět ji pak za učitelským stolkem, jako mojí paní profesorku. Ale nějak jsem to zvládl, protože ona za necelý rok odešla na mateřskou dovolenou. Pak se stal naším ideálem náš třídní Dr. Josef Mikeš, a hlavně nejmladší člen učitelského sboru – čestinář Václav Vaněk. Já ještě zbožňoval matykáře a fyzikáře. O nich jsem tu psal mnohokrát, takže to dnes vynechám a zmíním se o spolužačkách. Ony na nás kluky (a byli jsme ve třídě jen tří), moc nedaly. Skoro se zdálo, že jsem jim byli k smíchu a překážíme jim. Je to pochopitelné, byli jsme pro ně „ucha“, naprosto neschopní a nezajímaví, směrem ke jejich zájmům a pozornosti. Ony měly své favority ve starších spolužácích o ročník či dva výše. Přesto jsme měli ve třídě dívky, které jsme uznávali a ony uznávaly nás. Třeba Marta Jarkovská a Helena Jiránková. Dokonce přišly oba na naši prodlouženou v tanečních, a to zcela evidentně kvůli nám byby předem ohlášeny. Aby si s námi mihly zatancovat, čehož jsme oboustranně všichni využili. Já ještě tajně miloval Ludmilu (Luďu).
A vzpomínky na studium na vysoké? Tak to je celé spojené s mojí budoucí ženou Jaruškou. Zamilovali jsme se do sebe hned prvý den, při zápise. A už jsme se neodmilovali. Náš příběh byl a možná u těch starších je ještě vzpomínán až dodneška. Asi jsme se hledali, až jsme se spolu našlíi.Co k tomu víc psát.
Vzpomínal Olda Suchoradský