Nechci nechat čtenáře dlouho čekat, a tak hned za čerstvé paměti dnes pokročím ve vzpomínání na moje knihovničení v malé vesničce Mlýnec u Kopidlna, vylíčením dalších událostí, se zaměřením na soutěž knihoven: BUDUJEME VZORNOU KNIHOVNU, velmi populární za minulého režimu.
Minule jsem popsal, jak jsem se do soutěže přihlásil a jak proběhly prvá dvě kola (okresní a krajské) a jejich vyhodnocení v Libáni a Havlíčkově Brodu. Dnes se posunu dál, k Národní přehlídce a jejímu vyhodnocení v Košicích. Sice šlo o Národní kolo, ale tehdy se ve vyhlášení střádaly Čechy a další rok Slovensko, takže to byla vlastně dvě vyhlášení, pro každou republiku zvlášť, ale na jednom místě a současně. Než popíši slavnost v Košicích, tak musím popsat, co se předtím dělo přímo ve Mlýnci, v naší malé knihovně.
Účast v třetím nejvyšším kole soutěže knihoven znamenala povinnost velkých změn v naší knihovně. Místnůstka už nemohla stačit požadavkem komise, která měla o výsledku rozhodnout. Byly v ní zástupci nejen knihoven z celé republiky, ale i zástupci ministerstva kultury. Požadavky na účast v soutěži znamenaly přemístit knihovnu do větších prostor. Pomohla situace, že byl v Mlýnci zrušen národní výbor a obec byla převedena pod Kopidlno. Tím se uvolnila kancelář, poměrně velká místnost, která umístění knihovny vyhověla. Tam už ale nešlo přemístit zpět dvě skříně, musely se nějak sehnat regály. Na nové nebyly peníze, trochu starší nám obstarala Okresní knihovna z Jičína, která nějaké vyřazovala a zakoupila si za ně nové, modernější. Celkem 8 regálů nám dovezly nákladním autem do Mlýnce a složily je před budovou tehdy již zrušené školy a před knihovnou. Byly neuvěřitelně těžké, ale ještě docela pěkné. Soused Jarka Kubánek mi je pomohl vynosit do 1. patra do knihovny. Nadřeli jsme se přitom jako koně a já přitom málem padl. Ale byl to pro knihovnu velký pokrok. Do nových regálů jsem postupně s manželkou přenosili knihy ze starých skříní a rozdělil je podle speciálního mezinárodního třídění, na jednotlivé typy naučné literatury a dělení beletrie na dospělou a dětskou. Byla v tom velice dlouhá a silně odborná práce, se kterou mi zase pomohly knihovnice z jičínské knihovny Bylo v tom taky plno další usilovné práce. Do knihovny bylo zakoupeno nové linoleum a na okna zavěšeny nové záclony a závěsy, které ušila a upravila moje Jaruška. Vedlejší kabinet sloužil jako sklad knihovny pro různý materiál. Podařilo se nám sehnat starší promítací přístroj, a tak jsme mohli začít vedle půjčování knih i s promítáním filmů, jak mi to radila knihovnice Sládková z Hradce.
Před příjezdem hlavní komise proběhla kontrola knihovnicemi z okresu, pak i kraje. Každá něco radila, něco změnila, což znamenalo pokaždé plno práce pro mne – knihovníka navíc. Pak konečně přijela Ústřední komise, a to jsem teprve mrkal nad průběhem a co vše si vymýšleli její členové. Vedla je knihovnice z Rýmařova a ta mně opravdu šla na nervy, jak byla protivná a nepříjemná. Chvílemi jsem si připadal jako zločinec, který musí být odhalen a potrestán. Na věci se ptala desetkrát po sobě a snažila se mně na něco chytit, jen aby mohla vydat závěr, že do Národního kola nepostupujeme. Ale na mně si nepřišla. Konečný výsledek komise nevyslovila, měla na programu ještě navštívit další 3 knihovny okresu a závěrečné hodnocení jsem se dozvěděl až za několik ní z Jičína, od paní ředitelky. K mojí radosti jsme uspěli a Čestné uznání v Národním kole dostali. Jásala i naše vesnice, protože moji čtenáři o napínavé volbě věděli a návštěvě rozhodčí komise věděli. Když se pak dozvěděli, že jsme zvítězili, bylo z toho po celém Mlýnci plno radosti a slavilo se po našem. Měl jsem z jejich radosti sám tu radost největší.
Vyhlášení výsledky za celou republiky se paradoxně konalo na Slovensku. Už jsem v úvodu napsal, že se tato slavnost každý rok střídala a já chytil ten rok, s vyhlášením na Slovensku. Těšil jsem se na to, protože vyhlášená bylo až v v Košicích a já tak daleko dosud nikdy na východě nebyl. Cestoval jsem tam vlakem a spolu s ostatními účastníky se ubytoval v největším hotelu ve městě. Další den se konal pro účastníky autobusový zájezd, s velice bohatou náplní. Jeli jsme po Východním Slovensku a viděli obrovské jezero Zemplínskou šíravu, Spišský hrad, zajeli až do Svidníku do Warholova muzea umění. Vrcholem byla návštěva památníku na DUKLE. Na Dukle jsem pak byl v životě ještě 2x, ale ta prvá návštěva mně skutečně silně poznamenala. Viděli jsme celé bojiště, a hlavně tu nádhernou a obrovskou kamennou mohylu se štítem a s vojákem a plačící matkou v náručí. K tomu v celém areálů hrála hudba – velice tiše a intimně. Zajeli jsme až k hranicím se Sovětským svazem, s řadou pomníčků našich padlých voják, ale i generálů podle silnice. Nezapomenutelný zážitek.
I večer byl velmi krásný. Konal se v Kolibě na Zemplínské šíravě, v moderním areálu. K jídlu řízky z berana a k němu slovenské víno. Ohromilo nás vystoupení místního folkloristického souboru. Vystupovala tam krásná děvčata a jejich mládenci, tančilo přímo před námi. Mohli jsme si na ně přímo sáhnout, hrála strhující lidová hudba. Prostě boží zážitek.
Třetí den proběhlo vyhlášení v Kulturním domě v Košicích. Diplom nám předával náš ministr kultury a byl tam i ten slovenský, který zase předával diplomy slovenským knihovníkům. Byl jsem z toho celý vystrašený, ale i dojatý. Větší slávu jsem do té doby v životě ještě nezažil. Vrátil jsem se znovu lůžkovým vlakem přes Žilinu, Českou Třebovou, Pardubice a Hradec Králové pozdě odpoledne domů. A bylo pak o čem vyprávět…
No a příště ještě jedno vzpomínání a konec celé soutěže, jehož závěr byl zase na Slovensku, protože se konal za 2 roky, v roce 1976.
Olda Suchoradský