Chci se dnes věnovat své celoživotní vášni, psát diáře. Tedy denní záznamy, co jsem, kde jsem a jak jsem se choval. Začalo to někdy v mých 9 letech, kdy mně děda Emil věnoval silnou knihu s linkováním a vyzval mně, abych si do ní zapisoval co jsem dělal. Že se mi to jednou bude hodit, kdybych chtěl, tak jako on, začít psát rodinné paměti. Jeho nápad jsem vzal vážně, i když ten prvý diář nebyl vlastně diářem, ale deníkem.
Měl takové červené poloplátěné desky a dost špatnou vazbu. Začal jsem do něj psát o prázdninách mezi 5. a 6. třídou a prvé záznamy se týkaly mých prázdninových pobytů u babičky a dědy ve vesničce Mlýnci. Psal jsem každý den. Co jsem dělal a kde jsem byl. Popisoval své cyklovýlety do okolí. Vzpomínám si na popis mé nejdelší cesty, do Poděbrad, o které jsem se několik dní bál babičce říci, aby mně takové výlety nezatrhla. Původně jsem jí řekl, že jsem byl jen v Křinci a ono to bylo 2x dále. Kdybych jí řekl pravdu, tak by mně falší výlety určitě zatrhla. A tak jsem psal v „jinotajích“, i když babička by mně deník nikdy nečetla.
Když jsem se vrátil do Hradce, tak jsem ten zážitek z toho výletu popsal znovu a po pravdě. Tatínek v té době moje zápisky nečetl, tím jsem si jistý. Na rozdíl od doby o trochu později, kdy jsem se zamiloval a on si chtěl ověřit, jak jsme na tom spolu… Nikdy se mně na takové věci přímo nezeptal.
Jednou jsem byl nemocný, a tak jsem se rozhodl zapsat do deníku zážitky již ne přímo deníkovou formou, ale jako souvislý text. Tak jsem velmi podrobně popsal svůj pobyt na horské škole v Dolní Malé Úpě v 5. třídě, což jsem již v tomto blogu někde doslova zveřejnil.
Ale abych se dostal ke skutečné formě diáře. To jsem zkusil v 9.třídě, kterou jsem absolvoval zcela mimořádně už při Jedenáctiletce J.K.Tyla v HK. Psal jsem ještě do té staré červené knihy, která se začala pomalu rozpadat a létaly z ní jednotlivé listy. A tak jsem souběžně začal psát i do druhého dědou darovaného sešitu v pevné vazbě, který byl bytelný a vydržel mně až do konce psaní. Byly v něm záznamy od 7. třídy, až po střední školu. Psal jsem den po dni, ale stále to nebyl ten pravý diář. Až v roce 1963, po mých tanečních jsem si koupil pravý diář, s datumy a prostorem na každý den, který píši dodnes. ¨
Rozhodl jsem si vybrat své záznamy z posledních měsíců roku 1961, kdy jsem začal chodit na Jedenáctiletku. Závěr roku 1960/61 byl vpravdě zajímavý:
Úvodem dovysvětluji:
Mám v diáři ještě pár vzpomínek na 9.třídu, kterou jsme většina prožili už na J. K. Tylovi, ale v docela jiném kolektivu, než byla sestava naší 3.A. Jen několik nás pak přešlo do Áčka, které pak bylo po 3 roky zastřešením našeho kolektivu. Rozhodl jsem se i tyto vzpomínky na naše stránky zařadit. Snad se v nich alespoň někteří z Vás poznáte…
*** 11. května 1961
Dnes se moc neučilo. Ráno se nějak zapomnělo, že češtinářka Čechová je nemocná a nikdo za ní nepřišel. Celou hodinu jsme byli ve třídě sami. Zabavili jsme se tím, že jsme hráli celou dobu šachy. Pak byla chemie, ale půlka třídy měla volno, protože druhá měla s prof. Jarkovským laboratorní práci. My měli přijít po vyučování, ale nějak nám to zapomněli vzkázat, takže jsme tři přišli do školy ráno v 7, ale chemikář Jarkovský nás přiřadil k 9. C, takže jsme to už měli za sebou. Poslední hodinu jsme měli mít třídní Gregorovou, ale ta dnes nebyla ve škole, takže nás předčasně pustili domů.
*** 12. května
Dnes byl pátek a pro změnu se ve škole neučilo vůbec. Hned ráno jsme odešli do ZK ZVÚ Koruna u nádraží, kde jsme se zúčastnili besedy na téma: Kulturní revoluce a současné problémy a úkoly KSČ. Vše se to konalo v rámci oslav 40. výročí založení KSČ. Beseda byla dlouhá a potáhla se přes poledne, a tak jsme se do školy už nevrátili a šli jsme domů. Třídy, které na besedě nebyly se shromáždily na nádraží, aby uvítali vzácnou návštěvu, která projížděla po železnici Hradcem. Byl jí předseda Nejvyššího sovětu SSSR Leonid Brežněv, který Hradcem projížděl cestou do Prahy, právě na oslavy výročí KSČ.
*** 15. května
Bylo pondělí – den praxe. To obvykle chodíme do dílen. Dnes jsme dělali držáky na zatemňovací rolety. Ve zbytku výuky jsme pomáhali svému učiteli prof. Fabiánovi připravit nástěnku a popis výrobků z našich vyučovacích cvičení na školní výroční výstavku. Profesor nám dal dost velkou volnost, takže jsem si stačil během práce sehrát několik šachových partií s Jožou Tichým. Poslední hodinu jsme měli hudební výchovu s Fídlerem. Je to velmi náladový učitel a dnes neměl svůj den. Takže to podle toho vypadalo…
Napíši něco o tomto našem profesorovi. Vlastně není středoškolským profesorem, jenom „učitelem“. A to mu dělá vnitřní problémy. Kdo mu řekne „profesore“, tak ho strašně seřve. A že umí řvát, o tom by mohla vyprávět skla v oknech, která se při jeho řevu jen třesou. Je to ale výborný umělec. Hraje skvěle na housle, ale stejně dobře umí i malovat. Několik jeho obrazů zdobí chodby školy. Ale žáci si z něj moc nedělají a ve vyučovacích hodinách má velkou nekázeň. Přesto ho máme rádi. Je upřímný, z našeho pohledu takový opravdový. Když ho rozčílíme, začne si stěžovat, že byl v koncentráku a přežil svou smrt. Říká, že tam docela ztratil nervy, ale do hrobu mu teď pomáháme my. To nás vždycky dost silně rozveselí. Ale za chvíli je už zase v pohodě a dělá, že se vlastně nic nestalo. Opravdu umí poslouchat tomu, co mu říkáme. Je výborný společník, zvláště na studentských večírcích. Dnes mu to ale nesedlo a přečkat hodinu hudební výchovy s ním bylo pro nás i pro něj velkým utrpením.
*** 16. května
Úterý je pro nás ve škole tím nejméně příjemným dnem. Profesorka Čechová se vrátila po nemoci do školy a my toho chtěli využít, aby nezkoušela a abychom se ještě alespoň hodinu nic dál neučili. Ale neuspěli jsme. Naopak. Měli jsme ji dokonce dvě hodiny za sebou a z toho jednu celou zkoušela.
Pak jsme se moc těšili na dr. Mikeše, který nás dosud vůbec neučil, ale do konce roku nás bude učit za naši třídní biologii, když ona odchází na mateřskou dovolenou. Naším novým třídním se stal Fídler. To jsou změny! Mikeš se uvedl náramně. Zkoušel jen orientačně v lavici, a ne na známky.
Další hodinu jsme před fyzikou marně čekali na prof. Volfa. Po 20 minutách za něj přišel zastupovat zástupce řed. Foglar. Samozřejmě, že neučil fyziku, ale začal se svým dějepisem, který nás normálně učí. Pak byla ještě obávaná chemie. Zachránily nás spolužačky Živná a Štrynclová, které si vzaly referát o diamantech a natáhly ho tak, že jim to vydalo na celou hodinu. Sklidily od nás na konci samozřejmě velký potlesk. Za co? No za obsah referátu to nebylo, spíše za tu délku, která nás ochránila od zkoušení.
*** 17. května
Dneska se ve škole zase neučilo. Celé dopoledne se ve městě konaly oslavy 40. výročí založení KSČ a naše škola se této oslavy zúčastnila. Odešli jsme na Gottwaldovo náměstí, kam přijela i část zahraničních delegátů z oslav v Praze. Stáli jsme u mléčné jídelny a moc jsme toho neslyšeli ani neviděli. Jenom vím, že Brežněv mezi hosty shromáždění v Hradci nebyl. Po skončení manifestace na náměstí jsme ještě odešli na nádraží, kde jsme dělali diváky při odjezdu delegací vlakem do Prahy.
*** 18. května
Další den plný událostí. Učili jsme se jen dvě hodiny. Do výuky nepřišli Mikeš, Jarkovský, Sovák a ani Foglar. Prvé dvě hodiny jsme si udělali poslední třídní členskou schůzi ČSM před prázdninami. Bylo to se vší parádou. Na začátku Hymna demokratické mládeže: Z národů, ač jsme různých… Pak jsme si zhodnotili celý rok a zopakovali si, čeho všeho jsme se účastnili. Pak jsme navrhovali akce do konce školního roku a další náměty do budoucna. Celá schůze proběhla hladce a skončili jsme ji do 10. hodiny. Pak jsme měli dvě hodiny normální ruštinu s prof. Linhartovou. To byly ty dvě normální hodiny, podle rozvrhu. Pak k nám ještě přišla suplovat před celou spojenou třídu (na ruštinu jsme rozděleni na polovinu), a to již normální hodina nebyla. Pro ukrácení času jsme si četli z knížky Kapitánova dcerka od A.S. Puškina. Docela nás to zajímalo. Poslední suplovanou hodinu jsme odešli se zástupcem ředitele Žučkem do hradeckého muzea, kde se konala výstava k 40. výročí založení KSČ. Po prohlídce nás před muzeem rozpustil domů.
*** 19. května
Dneska vyvrcholila lehkoatletická část I. československé Univerziády, která se konala v našem městě. Zúčastnil jsem se jí odpoledne po vyučování společně se spolužáky Šílou, Zahradníkem, Tichým, Vrabcem a Sýkorou. Viděli jsme finále běhu na 100 m mužů i žen, 1 500 m mužů, 110 m překážek mužů, 800 m žen, disk ženy, skok vysoký žen, skok o tyči mužů a hod koulí mužů. Velkou událostí bylo, že se soutěžního odpoledne jako divák účastnil i legendární závodník Emil Zátopek. Ten také celou soutěž zahájil projevem a předával medaile i ceny vítězům.
Ve škole to byla nuda. Definitivně jsme se dozvěděli, že našim třídním se stává Fídler. Na jednu stranu jsme to vítali, protože proti němu nic nemáme, ale na druhou stranu to byla předzvěst rozkladu, protože takový třídní bude na nás hodně slabý. Ale práce ve škole už za moc nestojí, takže tak moc se toho nedá pokazit.
*** 20. května
Den jsme začali matematikou a hned sedmi pětkami od prof. Sováka. Je to snad největší člověk – obr, jakého znám. A to na výšku i na šířku. Pod nosem má slušivý knírek. Ale známky solí nemilosrdně, hlava nehlava. Postrachem jsou jeho kontrolní práce. Ale umí látku pěkně a srozumitelně vyložit a hodně toho naučí. Já ho mám velmi rád a patří k mým oblíbeným učitelům. Jeho zálibou je učit podle svého, na nějaké osnovy či dokonce učebnice moc nedá. Naučil nás třeba pracovat s logaritmickým pravítkem, i když se o něm máme učit až v příštích létech. Je třídním v 11. třídě.
*** 22. května
Místo praxe jsme jeli na výstavu technické tvořivosti do Nového Bydžova. Vedl nás profesor Fabián a po dobré zkušenosti, kterou s námi udělal před měsícem, kdy jsme byli na podobném zájezdu v Kladně a viděli SONP, a ještě se stavili u památníku v Lidicích, na Ruzyňském letišti a večer byli v Praze se Smetanově divadle na detektivce: Živá mrtvola, nám dal tentokrát velkou volnost. Někteří kluci (Šíla, Sýkora, Vít, Tichý a Vaněček) někde sehnali hřebeny a po celou cestu hráli na tento „hudební nástroj“ jednu melodii za druhou, docela jako pravý orchestr. Pak byl druhá skupina: Vítek, Zahradník, Vrabec a já, kteří jsem mezi sebou stále hráli! Co jiného než šachy?! Děvčata hrála kvarteta, nebo se jen tak dívala oknem vlaku na cestu. V Ostroměři jsme museli přestupovat a pokračovali osobním vlakem do Nového Bydžova. Dojeli jsme na místo něco po 8. hodině. Samotná výstava se otvírala s velkou parádou. Nejdříve projevy nějakých důležitých lidí, pak přestřižení pásky, a pak prohlídka výstavy. Mile nás překvapila svým uspořádáním, ale hlavně tím, co se tam vystavovalo. Několik výrobků vystavovali i žáci naší školy. V 11 hodin jsme s prohlídkou skončili a vydali se na procházku městem. Obešli jsme náměstí a začali směřovat zpět k nádraží. Přestože nám Fabián nabízel rozchod a volnou prohlídku, nikdo nabídky nevyužil, aby se snad ve městě neztratil. Těsně po 12. hodině jsme odcestovali vlakem zpět do Hradce. Zase jsme se náramně bavili a uvědomili si, jak je takové cestování v dobré partě příjemné, a ještě se přitom užije hodně legrace.
*** 23. května
Dnes byla ve škole naposled profesorka Čechová. Náležitě jsme si loučení vychutnali. Měli jsme ji dvě hodiny a po obě pilně a poctivě zkoušela. Pak nám přečetla konečné známky, čímž pro nás výuka češtiny pro tento školní rok skončila. Ještě jedna příhoda. Mikeš na nás zapomněl a za 25 minu po zvonění za něj přišel prof. Volf. Začal normálně učit fyziku. Zkoušel a vykládal. Stihl to vše za 20 minut. Pak jsme měli s ním mít řádnou hodinu, ale to zase pro změnu nepřišel on, protože musel na zdravotní středisko k doktorovi. Nechal nás ve třídě samotné. Ale asi po 15 minutách přišel do třídy náš nový třídní Fídler a začali jsme si povídat o výletě, který pro nás chystá. Chceme jet na několik dní stanovat na Pastvinskou přehradu. Náš třídní tento kraj dobře zná, protože se tam narodil. A tak nám o něm hodně zajímavě vyprávěl. Tím nás naladil na výlet, takže se už docela těšíme.
*** 30. května
„Zase ty šachy“, říkají spolužačky z naší třídy. Dost jim to vadí a dávají nám to často hodně hlasitě najevo. Jak to se šachami v naší třídě vlastně začalo? Zkraje školního roku jsem seděl v lavici se Slávkem Šílou. Jak jsme se spolu seznamovali, tak jsme si dohodli, že oba hrajeme šachy. Několikrát jsme se domlouvali, že si spolu zahrajeme, ale vždy nám do toho něco přišlo. Tak to trvalo až do Vánoc. Když nám to stále nevycházelo, tak jsme se domluvili, že si zahrajeme „na dálku“. Tahy jsme si nosili do školy a partie měli postavené doma. Postupně se k nám přidal ještě Honza Vítek. Hrál jsem najednou s oběma spolužáky. Obě partie se mi povedly. Šíla, kapituloval již v 11. tahu a Vítek v 23. tahu. Docela mně to překvapilo a samozřejmě i potěšilo.
Po Vánocích přivedl Vítek z návštěvy v Praze do školy dvoje malé kapesní šachy. Jedny jsem od něho koupil. A od té doby hrajeme, snad každou přestávku. Zpočátku hrála jen ta naše trojka. Se Slávkem jsme se rozhodli hrát zápas na 24 partií (jako je o mistra světa) a prohrál jsem s ním dost vysoko 81/2:161/2. Pak se k nám přidávali další spolužáci – Joža Tichý, Vrabec, Sýkora a Zahradník. Další se to naučili koukáním na nás (Vít a Vaněček) Když se tak dívám, tak u nás ve třídě hrají šachy všichni kluci. Z děvčat jsme žádnou nepřesvědčili.
Začali jsme hrát svůj třídní šachový turnaj. Hrajeme ho již několik měsíců, a ještě není dohraný. Zatím vede Slávek a já (oba máme 51/2 bodů), následují Vítek, Tichý, Vrabec, Zahradník a další spolužáci. Uskutečnili jsme dvě přátelská utkání s 5. osmiletkou. Hrálo se na 5 šachovnicích dvoukolově a prohráli jsme 61/2:31/2. Citelně nám chyběl v sestavě Vítek, když jsme hráli v sestavě Šíla, já, Tichý, Vrabec a Zahradník. V druhém utkání za několik týdnu, jsme hráli jen na 4 šachovnicích už s Vítkem, který nahradil Zahradníka a nehrál ani Vrabec. A to jsme soupeři porážku oplatili poměrem 5:3.
Šachy jsou naše největší školní zábava. Hodně hrajeme v suplovaných a volných hodinách, ale také o přestávkách. Dokonce i na výletech a po ulici. Je to jako nemoc a děvčata se nás z ní denně marně snaží vyléčit.
*** 3. června
Polovička naší třídy se vrací z přízemí z laboratorní pracovny nahoru do třídy. V našem poschodí vidíme nějaký ruch, pobíhají tady svazáci s houslemi, spolužáci se tu různě míchají, ani projít se tudy nedá. A najednou zazní píseň za doprovodu několika houslí: „Loučení, loučení, což je to těžká věc …“ Koukám, co se tu děje a komu to tady vyhrávají. A on uprostřed chumlu můj tatínek. To se s ním přišli rozloučit jeho bývalí studenti – maturanti z vedlejšího Pedagogické školy. On totiž ještě několik hodin učí i na tomto ústavu. Po celé škole z toho bylo velké pozdvižení.
*** 11. června
Počasí je velmi nepříznivé, pořád prší a je nevlídno. Ve škole se stupňuje závěrečné tempo. Samé opakování a zkoušení, ještěže je mezi tím nějaké to ulejvání. Tak v sobotu jsme šli už v 7 hodin ráno k zubaři. Šla celá třída, a protože s námi nešel žádný z učitelů, tak jsme to tam pořádně natáhli. Vrátili jsme se až po 10. hodině. To abychom se ulili z chemie, která nám celý rok dělá docela velké problémy. Spíš tedy prof. Jarkovský než samotná chemie. Prof. Markl co nás učí tělocvik už není 14 dní ve škole. Má jako správný sportovec vykloubenou nohu. Také jsme přišli o několik ruštin, když prof. Linhartová zkoušela u maturit.
ŠKOLNÍ VÝLET na Pastvinskou přehradu a Potštejn pak popisuji v jiném textu.
Olda Suchoradský