Jaké vzpomínky mám ze svého života na brýle? Tak spíše to budou vzpomínky na mé oči. Od narození jsem na levé oko viděl rozmazaně. Měl jsem tam „tupozrakost“. Objevil to školní lékař při pravidelné prohlídce a oznámil mně, že by to chtělo nosit brýle. Přitom se vyjádři, že se to moc napravit nedá, ani těmi brýlemi. Já to pochopil tak, že je tedy ani nepotřebuji a při dalších prohlídkách jsem při kontrole šidil. Měl jsem si zdravé oko zakrýt, ale já tam vždy nechal skulinku a pomáhal tom oslabenému oku a pokaždé jsem tak nějak při prohlídce prošel.
Až v 5.třídě už se to schovat nedalo a já dostal na oči své prvé dětské brejličky. Pomohl tomu úraz, ke kterému jsem přišel vlastní neopatrností. Jednou u babičky v Pelclovce potřebovala něco oživit stříbřenkou a přinesla plechovou krabičku a nemohla ji otevřít. Nabídl jsem se, že ji otevřu, a tak jsem vzal nůž, zatlačil na víčko silou, ale nedařilo se mi to. A tak jsem zatlačil troch víc a víčka se najednou odlepilo a vyletělo nahoru, nešťastnou náhodou, přímo do mého levého oka, navíc stříbřenou potřísněnou stranou. Nejen že to dost bolelo mechanicky, ale i ta stříbřenka v oku nevypadala vůbec dobře. Když to uviděl tatínek, tak mně hned odvezl na oční do nemocnice, kde mně oko ošetřili, ale přitom zjistili nedokonalost tohoto oka a hned mne vyměřili nové brýle. A tak jsem se obrýlil, tak jako byl obrýlený po celý život můj tatínek Oldřich.
O tatínkovi ještě jedna „brýlatá“ vzpomínka. To bylo ještě za svobodna, kdy jezdil do Mlýnce za mojí maminkou a pomáhal jim tam občas s něčím v hospodářství. Oni měli v hospodářství ku pomoci chasu, mezi nimi jedna dvojice měla malého asi pětiletého chlapečka. A tou e můj obrýlený tatínek nějak nezalíbil. Aby mu dal najevo svoji nepřízeň, tak si pro sebe , při pohledu na něj, potichu mumlal: TATOVY BEJE, TATOVY BEJE… Kdo to jeho mumlání nevyluštil, tak to pro něho přeložím: TAKOVÝ BREJLE, TAKOVÝ BREJLE… Příběh k pousmání, v naší rodině se je po celé roky vypravován...
Já brýle nosil hodně nepořádně. V od doktora jsem věděl, že mně to nepomůže, a tak jak jsem mohl, tak jsem brýle odkládal. A to tak dlouho, až jsem je někde nechal a přestal je docela nosit. Pak jsem byl celé roky bez brýlí, až když jsem začal na škole učit zjistil jsem, že namáhané pravé oko se oslabuje a že bych mohl postupně docela ztratit dobré vidění i na to pravé oko. A tak jsem si sám zašel za optikem a pořídil si nové a už opravdové dospělé brýle. Takové, jaké nosím dodneška. Vystřídal jsem jich v životě několik typů.
Největší proměnu jsem prodělal v roce 2007, kdy jsem si ve zdejší nemocnici v ambulanci nechal vyměnit oční čočky za umělé, abych se zbavil „šedého zákalu“, který se u mě rodově projevil. Psal jsem o tom už několikrát, jak k tomu došlo. A tak teď jenom připomenu, že se panu docentovi, který mi výměnu na hradecké klinice prováděl podařilo nějak obrátit oční osu, takže tupozrakost sice zmizela a viděl jsem krásně jasně, ale osy obou očí nešly dohromady a musel jsem a nosím dodnes speciální brýlová skla k narovnání této oční vady. Přesto koordinace obou očí není zdaleka dokonalá a mám s tím docela problém. Ale zvykl jsem si na to a nějak to zvládám.
No, a ještě tu mám další příhody ze života, spojené s brýlemi. Moc se mi hodily při jízdě na kole, kde mně chránily před muškami, ale i větším hmyzem, třeba i vosami a včelami, na které jsem při jízdě často narazil. Specialitou byly brýle černé, proti sluníčku, které jsem si při pobytu nejen na horách velice oblíbil, a i na kole s nimi často jezdil. Dokonce jsem si u optika pořídil do brýlových obrouček speciálně zakouřená skla, která byla někde na pomezí skel čirých a těch černých. Mělo to jednu nevýhodu, že jsem jimi při šeru, hlavně vpodvečer, dost špatně viděl.
Stále jsem měl potíž při pohledu na blízko, kde jsem byl krátkozraký, ale pohledem do dálky naopak dalekozraký. Takže bych měl nosit vlastně brýle dvoje. Na blízko a na dálku. To jsem však odmítl. Musel bych každou chvílii brýle stále střídat. Až i někdo poradil, abych si zaplatil skla bifokální, která umí plynule přejít od pohledu na blízko až do dálky. Taková skla nosím ve svých brýlích až do dneška a plně mi to tak vyhovuje.
A ještě konkrétní vzpomínka spojená s mými brýlemi. To, když jsem dostal nové po zasazení umělých čoček, byl jsem na kontrole u optika v Jičíně. Dojeli jsme tam z Mlýnce celá rodina na kole. Trochu se ta prohlídka protáhla. Optik mně oči rozkapal a po skončení mně upozornil, ať si hned koupím tmavé brýle, že po určitou dobu budu špatně vidícím, protože budu silně oslněn. Brýle jsem si tedy koupil hned u něho a když jsem vyšel ven, i přes tu tmavou clonu se mi koukalo velmi špatně. Byl tehdy hodně slunečný letní den a já i přes ty brýle jsem byl velice nepříjemně oslněn. Jeli jsme dál směrem na Novou Paku a dál do Hřídelce, k příbuzným. Bylo to asi 20 kilometrů, ale pro mne to byly ty nejtěžší kilometry, které jsem kdy na kole jel. Chvílemi jen po paměti. Vpředu jela dcera Jana a za mnou manželka, která bedlivě sledovala moji jízdu a viděla, že se na kole motám jako opilý. Opravdu jsem skoro neviděl, jen tak na 2 metry dopředu, po velmi frekventované státní silnici. Když jsem na Špici zahnuli z hlavní silnice na malou silničku na Lázně Bělohrad, provoz se sice zmenšil, ale silnice se silně zúžila. Když jsme dojeli všichni tři jako zázrakem na místo v pořádku měl jsem pocit, že jsem se podruhé narodil.
Svojí obrýlenou úvahu zakončím konstatováním, že jsem dost těžko snášel tatínkův obličej bez brýlí. Připadal mi tak nějak divný, nehotový, politováníhodný, starý… V posledních dnech jeho života už brýle vůbec nenosil. Mně to hodně dojímalo, ale též upozorňovalo, že jeho život už končí. Jako by bez brýlí to nebyl on. Nevím, zda i já, když si brýle sundám, vzbuzuji ve svém okolí takový dojem. Chci tím říci, že brýle jsou pro každého člověka, kdo je nosí, součástí jeh osobnosti, jeho image. Tak to cítím já a myslím i, že tou tak i opravdu ve skutečnosti je.
Olda Suchoradský