Své přání určené pro Mílu Sádla začnu trochu poeticky. Napsal jsem ho kdysi pro stránky Jičínského deníku: Kronikáři mají často pocit osamělosti. Myslí si, že jejich starostem lidé jen málo rozumí a že se nemají kam a na koho obrátit se žádostí o radu a pomoc, kterou při výkonu své zodpovědné funkce určitě potřebují.
Proto byla a stále jsou tak potřebná pravidelná setkávání kronikářů. Na Jičínsku mají mnohaletou tradici. A na jednom takovém v Lepařově gymnáziu, kde se tehdy semináře kronikářů konaly, jsme se někdy na konci 80. let s Míllou prvně potkali. Přiznám se, že jsem se funkci kronikáře ve své obci Mlýnec zprvu bránil. Po panu řídícím Aloisi Koudelkovi, který z Mlýnci odešel a po kterém jsme zdědili asi 25 funkcí které tam zastával, zatím ta kronikářská nebyla ani moc aktuální. Mlýnecká kronika se totiž během německé okupace někam ztratila a více než 40 let nebyla k nalezení.
Kronika se objevila náhodou po našem příchodu do Mlýnce na půdě našeho souseda Františka Špicara. Poslední zápis v ní byl z roku 1939, a pak už dál byly jen prázdné listy. Objevil se záměr kroniku dopsat i za roky, kdy byla uschována. Samozřejmě padla volna na nás. Dlouho jsme s manželkou neměli odvahu pustit se do tak náročného dopisování kroniky. Až se toho ujal agilní soused pan Ruda Kout, v té době předseda Osvětové besedy Mlýnec, kterou k obnovení kulturního života v obci po zániku místního obecního úřadu a připojení ke Kopidlnu, sám založil. Obcházel pamětníky a postupně sbíral informace a ty nám po čase přinesl ukázat a požádal nás, abychom je jako učitelé opravili. A potom je začal sám ručně do kroniky dopisovat. Psal do té doby, než byla kronika docela doplněna, až do současnosti. Další její psaní nám předal a já jsem tím pádem začal jezdit na semináře kronikářů do Jičína.
Tam jsem brzy potkal a seznámil se s panem Mílou Sádlem, který patřil k nejaktivnějším účastníkům těchto setkání. Vozil na ně své naprosto jedinečné kroniky z obce Keteň, které psal od roku 1976. K této práci se, jak sám říká, dostal zcela náhodně a dobrovolně, protože se vždy velice zajímal o historii. Pamatuji si jeho výrok, že obec s názvem Keteň je jediná v České republice, což se mu zdařilo vypátral. Jinak ve svém osobním životě pracoval jako řidič a hodně cestoval široko a daleko.
Naše přátelství se rozvíjelo a Míla jednou za mnou osobně přijel do Mlýnce, aby si prohlédl naši dopsanou kroniku a poradil nám, jak v ní pokračovat. Nezastihl mně tenkrát doma, a tak se vydal na hřbitov, a pak po silnici k Rožďalovicím, kde jsme se potkali, když jsem se právě vracel na kole ze školy domů. Naše shledání bylo upřímné a pro nás užitečné. Došli jsme k nám domů a Míla vytáhl svoji krásnou malovanou kroniku, s chalupami podle popisných čísel, které sám maloval a s mnoha dobovými fotografiemi. Prostě nádhera. A jeho nadšení mně silně oslovilo, že jsem kronikaření začal brát docela vážně a postupně mu docela propadl.
Vídali jsem se opakovaně na zmíněných srazech kronikářů, které se tehdy konaly už v Porotním sále Jičínského zámku, dokonce 2x ročně. Oba jsme se snažili přispět k úspěchu setkání svými názory a zkušenostmi. Dalším místem, kde jsme se spolu pokaždé potkali bylo vyhlášení ceny Jivínského Štefana, jejímiž nositeli jsme se postupně oba stali a velmi si tohoto ocenění vážili.
Později, když jsme se přestěhovali z Mlýnce do Hradce a psaní kroniky převzala velmi zodpovědná sousedka Hanička Lhotáková, jsem si občas zatelefonovali a sdělili si co je u nás a v našem okolí nového.
Míla nepracoval jako kronikář jen pro Keteň, ale pro každého, kdo projevil o spolupráci zájem. Navštěvoval okresní archiv a zde čerpal prameny, které předával dalším, hlavně mladým kronikářům. Podařilo se mu půjčit si farní knihy při farnostech v okolí a zajímavé poznatky z nich načerpané nabídl ke kronikářskému zpracování. Bohatě jsem této jeho pomoci využil, a tak v naší mlýencké kronice máme jeho zásluhou soupis všech obyvatel obce v různých letech. A také zajímavé souhrny, jako že v roce 1858 žilo ve Mlýnci 306 obyvatel, z toho 147 mužů a 159 žen. A že jejich průměrný věk byl neuvěřitelných 26 let, protože tu žilo v rodinách cekem 136 dětí. Na jednu rodinu to byly 3 děti. Pracovalo u nás 14 děveček a 11 čeledínů. A další měli pro dnešek tak neobvyklá povolání, jako pachtýř, prášek, sádecký, stárek, poklasný, podruhyně, chůva… To vše jsem mohl zaznamenat díky podkladům, které mně sehnal pro kroniku Míla Sádlo a dal mi je k dispozici. On nikdy nemyslel jen na sebe a svoji obec, ale na všechny v širokém okolí. Byl to takový kronikář-univerzál a všeobjímající pracant.
Zakončím vzpomínku na jediného živého kronikáře z mého dětství. Byl jím Bohumil Bílek, dlouholetý kronikář Hradce Králové, který pocházel pocházel z malé obce Vitiněves na jčínsku, ve které se narodil v roce 1900. Byl mým prvým ředitelem na královéhradecké Základní škole v Šimkově ulici, kterou jsem jako žáček 8 let pilně navštěvoval. Byl hodně podobný tehdejšímu presidentu Antonínu Zápotockému, jehož portrét visel v naší třídě hned nad katedrou učitele a já si myslel, že je to ten náš pan ředitel. Proto na něj, ale ani na Tondu Zápotockého v životě nikdy nezapomenu.
Mám-li se na konci svých kronikářských vzpomínek na Mílu Sádla obrátit jako na svého kamaráda a spolupracovníka, musím mu připomenout okamžik, který mně z četných setkání s ním nejvíce dojal. Bylo to na vyhlášení Jivínského Štefana v Ostroměři roku 2013, kdy porota vybrala za dlouhodobou činnost udělit cenu PROCHOROVI (Bohumíru Procházkovi), jako otci zakladateli této ceny. A on se rozhodl a veřejně před naplněným sálem tuto cenu předal právě Miloslavu Sádlovi z Ketně. Sál zabouřil nadšením. A to nejen za to nádherné gesto PROCHORA, ale za spravedlnost, které tak bylo učiněno zadost, že se dostala do těch správných rukou. V životě jsem plakal jen málokrát, ale tehdy mně tekly slzy po tvářích a s nadšením jsem provolával slávu člověku, který si takové ocenění za vše co dělal pro lidi a kronikáře, skutečně zasloužil.
Dnes mi napsala paní ZdenkaGlaserová, působící v archivu v Jičíně toto:
Ještě perlička - prošla jsem v archivu jeho vysvědčení z drahorazské školy a co myslíš - dobře se učil, měl maximálně jednu až dvě dvojky a v poslední 5. třídě měl samé jedničky! Škoda že nemohl jít studovat, byl by možná historikem, případně Tvým kolegou učitelem, kdo ví..
Oldřich Suchoradský, Hradec Králové