Vybral jsem trochu neobvyklé a zcela jistě nevánoční téma. Chci se zamyslet nad mezními životními situacemi, které jsem v životě zažil. Nešlo v nich tak docela o život, ale určitě alespoň o zdraví. Zdraví tělesné, nebo duševní. To je docela jedno. Pokusím se vybrat situace z celého svého života a na nejrůznější téma. Snad bude čtenářům správně pochopeno, že to patří k životu a ke štěstí, které člověk prostě má anebo nemá.
Z kterého konce mám začít? Asi od nejrannějšího dětství. Když jsem se ve svých 2 letech ocitl na 2 roky mimo svou rodinu, v sanatoria pro postižené tuberkulózou ve Starém Smokovci. Poslala mne tam chybná diagnóza hradeckých ortopédů, když vrozené vykloubení kyčelního kloubu zaměnili s TBC. Asi to bylo těžší pro mé rodiče než pro mne samotného. Já mám na pobyt na Slovensku jen minimum vzpomínek. A pokud nějaké mám, tak se mně vybaví nádherné slunce, které svítí na dětské postýlky s námi na balkóně léčebny. A pak občasné návštěvy mých rodičů a prarodičů. A to riziko? Žít 2 roky mezi postiženými tuberkulózou, to bylo jistě značné riziko. Ale já to přežil a vrátil se do Hradce po dvou letech sice nevyléčený ze své tělesné vady, ale jinak s posíleným zdravím, z pobytů mi horském vzduchu.
A posuňme se trochu dál. Do mezní situace jsem se dostal asi o 10 let později. Nejhorší bylo, že to bylo na výletě, kterých tatínek pro nás se sestrou po smrti maminky organizoval o prázdninách mnoho. Jednou jsme vylezli na Zvičinu a pak sestupovali dolů a tatínek rozhodl, že dojdeme až do Dvora Králové. Bylo to asi 7 kilometrů, ale já už na svoji několikrát operovanou mnoho nemohl došlapovat. Přitom jsem to nepřiznal a snažil jsem se všechno utajit a nějak tam dojít. Byla to jako cesta Ježíše Krista na Golgotu. Už jsem nemohl udělat snad ani krok, ale musel jsem. A přitom se tvářit, že je vše v pořádku. Tak jsem odpovídal na dotazy tatínka, který musel vidět, že je se mnou něco špatně. Nakonec jsem nějak na nádraží do Dvora dolezl a my se vrátili do Hradce. Já od té doby delší výlety odmítal, a přesto se mně, i když v daleko menší míře, obtíže s chůzí pravidelně vraceli. Pak jsem chůzi nahradil jízdou na kole a bylo to to správné řešení.
Do mezních situací jsem se dostával i na svých cyklovýletech. Vždy když jsem se vrátil, večer před usnutím se mně promítaly mezní situace, do kterých jsem se dostal a které dopadly dobře. Ale přesto nebylo daleko k průšvihu. Třeba při míjení nějakého velkého auta v nepřehledné zatáčce, nebo při jízdě blízko krajnice. Jednou jsem při cestě z Chrudimi do Pardubic takto na svém kole upadl a nepěkně se na nohách odřel. To ještě bylo dobré. Ale ta cesta s odřenýma nohama domů!! Hodně to bolelo, že jsem to chtěl u Opatovické elektrárny vzdát a sednout na vlak. Ale překonal jsem to a domů jsem dojel.
A pak různé náhody. Jednou přede mnou spadlo z 1. patra okenní sklo. Stačilo jít rychleji, snad jen o pár vteřin a měl jsem to nadělení na hlavě. Těžko domýšlet, jak by to bylo se mnou dopadlo. Stalo se mi to v ulici V Kopečku, od Grandu na Velké náměstí. Kdykoliv jsem tudy později šel, díval jsem se nahoru, zda mi něco takového znovu nehrozí.
Najezdil jsem se svými žáky stovky výletů a exkurzí po celé republice. Jednou se těsně před námi, když jsme jeli do Světlé nad Sázavou na šachový turnaj, vykolejil nákladní vlak. Naštěstí jsem do něj nenajeli, i když to bylo jen blízko před námi. Nechali nás tam 6 hodin stát v polích, než nás odcouvali zpátky do Kolína. Přijeli jsme domů o den dříve (byl to dvoudenní turnaj) a děti pak vyprávěly, jak se nemohly dostat domů, protože rodiče odjeli (nepočítali s dřívějším návratem) a jeden z malých šachistů se dostával domů pootevřeným okénkem do sklepa. Vylezl do domu jako špinavý jako kominík.
Mám-li své životní zkušenosti shrnout, musím konstatovat spolu s V+W+J, jak o tom zpívají ve své písničce, že ŽIVOT JE JEN NÁHODA – klikněte a pošlechti si zde: https://www.youtube.com/watch?v=eff1fop0YPg
Připojím ještě jednu vzpomínku na psychologa Stanislava Langra (Wikipedie zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Langer ) , který nám o těchto „náhodách“ při svém zajímavém výkladu říkal:“ Ne, život není náhoda, náhodou je jen osud každého z nás, kterému se nedá vyhnout. A to, co nás čeká, to nás nemine“. A přidával zkušenost, kterou si pamatuji dodnes. Stalo se Vám někdy, že jste měli chuť skočit pod přijíždějící autobus, nebo vlak, nebo skočit z mostu, který jste předcházeli do vody? Mně se to v mládí, ale i později stávalo často. Pan profesor těmto situacím říkal psychologickým pojmem: MAGICKÁ OBŘADNICTVÍ. Děje se tak každému. A to že je člověk překoná, že se jich nebojí, aktivně jim čelí, ho posiluje a zároveň i chrání. Mohu to potvrdit, že tomu tak je. Má to své hluboké kořeny v historii, čtěte např ZDE: https://www.pruvodcizdravim.cz/magazin/doporucujeme/hledani-pradavnych-korenu-66-minerva
WIKIPEDIE o tom také říká: Z pohledu psychologie je rituálem každé jednání člověka, které vykazuje stereotypní opakování a je založené na předem daných pravidlech. V určité míře je takové chování obvyklé u každého jedince (například oblíbená ranní káva), v nadměrné míře však může být příznakem duševní poruchy (například obsedantně-kompulzivní).
Mezním situacím se dá čelit. Nebo lépe, dají se předvídat a lze se jim bránit. Vlastní uvážlivostí a tím, že milujeme život v každé jeho podobě a nenecháme si ho komplikovat vlastními chybami a neprozřetelností. To platí i o současné covidové krizi. Chovejme se zodpovědně, sami k sobě, i ke svému okolí. Jen tak tuto krizi nakonec určitě dobře překonáme…
Olda Suchoradský