Zavzpomínám na svoji roli knihovníka na malé obci, kterou jsem schytal tak trochu nuceně a rozhodně nečekaně.
Je pondělí ráno a já si jako předmět ke vzpomínání vybral KNIHOVNU. A do nadpisu jsem si dal heslo, které jsem měl polystyrénovými písmeny vyvedeno ve své mlýnecké knihovně. Já se však o knížky začal zajímat mnohem dříve. Vlastně od dětství. To že jsem byl jako malý kluk často v nemocnicích vedlo k tomu, že jsem si v tom čase hodně četl. Jako dítě jsem chodil do Krajské knihovny u Klicperova divadla což nebylo tak moc daleko od mého domova. Pamatuji si tam na paní knihovnici Sládkovou, která patřila k tatínkovým studentkám a vždy ho po mně nechávala pozdravovat. Byla to moc hodná paní, dost nemocná, měla cukrovku. Dokonce později přijela za mnou až do Mlýnce aby si prohlédla mnou vedenou knihovnu. To jsem šel do knihovnické soutěže a ona mi poradila plno možností, co bych v knihovně mohl změnit a co jiného než půjčování knížek dělat. Třeba promítat dětem i dospělým celovečerní filmy.
Pak jsem se oženil a přestěhovali jsme se do vesničky Mlýnec u Kopidlna, na samých hranicích tehdy Východočeského a Středočeského kraje. Právě tam skončila, pro nedostatek žáků, místní základní škola 1.stupně. Pan řídící učitel Alois Koudelka a jeho dcera, kteří zde mnoholetá působili, se odstěhovali do Radimi u Jičína. A na mne, jako mladého učitele přešly automaticky funkce, které v obci zastávali. Jedna za nich bylo i vedení místní lidové knihovny, jak se tehdy knihovny na vesnici nazývaly. Před odchodem z obce mi pan řídící ukázal 2 skříně asi se 750 knihami, zabalených do modrého balícího papíru. Byly to vesměs knihy velmi staré, i když tam bylo i několik novějších, které knihovně zaplatilo ze svých prostředky místní JZD. Dostal jsem dále do ruky sešit, kam si pan řídící zapisoval čtenáře a jejich půjčené knihy. Bylo jich asi 20. Musím napsat, že jsem z tohoto úkolu, který na mně přešel, neměl žádnou velkou radost. Sice jsem knihovny využíval a knihovníky uznával, ale jako učitel matematiky a fyziky jsem měl k takové práci dost daleko. Rozjel jsem se proto do Okresní knihovny v Jičíně, kde mne přijala paní ředitelka Novotná a spolu jsme vedli asi hodinový rozhovor. Padli jsme si hned od začátku do noty a ona slíbila, že se do Mlýnce za mnou přijede podívat, protože tuto knihovnu nikdy na vlastní oči neviděla.
Skutečně přijela. Bylo to o Vánocích roku 1969. Prošli jsme si knihovnu a konstatovali její neudržitelný stav. Zakouřená místnost s kancelářským psacím stojem na stole. Kolem asi 12 židlí, hned vedle dveří stála stará aparatura veřejného rozhlasu. Velmi tristní stav, což paní ředitelka uznala. Prošli jsme okolní nevyužité místnosti a vedle kanceláře jsme našli malou místnost s jedním oknem, kam by se obě skříně d knihami klidně vešly a mohla by pro začátek sloužit výlučně a jen pro potřebu knihovny. Slíbila mi poslat do Mlýnce své pracovnice-knihovnice, aby mi s úpravou místnosti a revizí knih stávající knihovny pomohly.
Přijely až za půl roku, o hlavních prázdninách. Byl červenec, velká vedra a v prostorách školy bylo jako v pekle. Přesto se dvě mladé a pohledné knihovnice zdržely v pilné práci celých 14 dní. Prošly knižní fond, vyřadily knihy opotřebované, obsahem velmi staré a nečtené, některé i z politických důvodů. Byly tam totiž kompletní spisy Gottwalda, marxistická literatura a řada knih V.I.Lenina. Všechno šlo mimo fond, i když jsem tehdy nedovolil, aby se knihy vyřazené knihy spálily, nebo jinak zničily. Zůstaly v jedné malé prosklené skříňce v kabinetu vedle půjčovny. Do místnosti se přesunuly obě skříně s knihami, které mi zčásti knihovnice přebalily do igelitových obalů. Zbytek jsem si po večerech zabalil doma sám. Našel jsem na půdě školy menší skříňku, která mi sloužila jako provizorní pult, pro komunikaci s čtenáři. Pořídil jsem si rovněž nové razítko, ceduli k venkovnímu vchodu, ze strany vstupu do staré školní budovy. Smůla byla, že knihovna byla umístěna až v 1. patře. Pro staré a nemocné lidi tak byla obtížněji dostupná. Ale co se dalo dělat? Dole byla v bývalé třídě prodejna potravin a vedle v další třídě byl společenský sál pro setkání a zábavy místních obyvatel.
Otevření knihovny jsem naplánoval na den svých narozenin, 15. října 1970. To už jsem učil v Kopidlně, kam jsem přešel ze školy v Městci Králové. Odpadlo mně denní dojíždění a já tak měl více času věnovat se sv=mu novému úkolu. Před prvým půjčováním mně předseda JZD Břéťa Válek naučil, jak se obsluhuje místní rozhlas a v něm jsem několikrát po sobě pozval místní občany k návštěvě zrenomované obecní knihovny. Jako úřední půjčovní den jsem si vybral pondělí od 16 hodin, protože jsem měl na rozvrhu jen 4 vyučovací hodiny a byl už ve 13 hodin pokaždé doma. V pondělí se ve škole nikdy žádné akce nekonaly. Na prvý den přišlo asi 25 čtenářů, většinou staršího věku. Určitě to byli ti již zapsaní čtenáři (spíše ženy-čtenářky). Přišlo i několik nových, většinou školních dětí. Přišly tak trochu ze zvědavosti, protože si chtěly prohlédnout nového pana učitele. Měl jsem ze startu knihovny docela dobrý dojem. Čtenáři byli vstřícní a většinou projevovali radost, že se knihovna po více než roční pauze znovu otevřela. Slíbili, že za týden přijdou zas, a to také splnili.
Měl jsem starost, co jim vlastně budu půjčovat, protože ty staré knihy měli všechny přečteny. A také je zajímalo, kolik knih z těch původních bylo knihovnicemi z Jičína vyřazeno a které že to byly. Potěšilo je, že jsem jim je mohl všechny ukázat a zájemcům jsem ty, o které měli zájem, rozdal k trvalé četbě, jako dar. Knihovnice mi slíbily, že mi před výpůjčním dnem pošlou asi 50 knížek z tzv. doplňkového výměnného fondu. Knihy to byly sice ne úplně nové, ale žánrově velmi dobře vybrané, pro ty stálé čtenářky to bylo nečekané osvěžení a s chutí si je půjčovaly. Měl jsem slíbeno, že vždy po půlroce budu moci tento „výměnný“ soubor vrátit a vybrat si zase nový. To se mi moc líbilo, zvláště když mně bylo nabídnuto, abych si knihy pro své čtenáře vybíral v Jičínské knihovně sám, podle zájmu a znalostí svých čtenářů.
A zas tu byly Vánoce. Téměř přesně za rok a den přijela se do Mlýnci opět podívat ředitelku okresní knihovny paní Miluna Novotná. Byla překvapená, co se tady za jeden rok změnilo. Místnůstka pro umístění knihovny se jí zdála vhodná, i když velmi malá. Ocenila nově zabalené knihy, srovnané podle abecedy v obou skříních a separátně vystavený soubor knih z Jičína. Poseděli jsem u nás doma v družném rozhovoru a tu z paní ředitelky vypadla nabídka, která se přesně hodila pro moji mentalitu mladého učitele a začínajícího knihovníka. Nabídla mi možnost zúčastnit se soutěže BUDUJEME VZORNOU KNIHOVNU, určenou pro takové malé knihovny, jako byla ta naše. Umožnilo nám to získat legální peníze od okresu, města Kopidlna a JZD na nákup nových knih, ale i na nové zařízení do knihovny. Váhal jsem jen chvíli a do soutěže se bez zaváhání přihlásil. Bylo to odvážné rozhodnutí. Do okresního kola soutěže zbývaly necelé 3 měsíce. Přijela k nám komise z Jičína, kde vedle paní ředitelky Novotné, byla inspektorka odboru kultury ONV v Jičíně paní Bajerová a 2 starší a zkušení knihovníci z profesionálních knihoven okresu. V hodnocení komise jsem uspěl a koncem října, ve sněhové metelici jsem jel s řidičem autem ONV ve sněhové vánici do Libáně, kde se v místní knihovně konalo vyhodnocení soutěže v 1. kole za uplynulý rok. Cesta autem to byla dramatická, protože místy byla silnice sněhem docela zavátá, jinde zledovatělá a nijak neošetřená. A tak se stalo, že jsme přijeli k slavnosti pozdě, v době, kdy téměř končila. Ale ještě mi stihli předat diplom a poblahopřát. Dostal jsem za odměnu nějaké osobní peníze, které jsem se rozhodl věnovat k nákupu nových knih pro svoji knihovničku. Byl jsem upozorněn, že za 2 roky budu hájit pozici v krajském kole této soutěže.
A to se také stalo, v roce 1973. Zase přijela komise, tentokrát z kraje a mezi hodnotiteli byla i moje známá paní knihovnice z krajské knihovny Sládková. Podařilo se mně v knihovně znásobit počet čtenářů. Dokonce začaly do knihovny dojíždět i děti z Kopidlna, kde knihovna v té době moc neprosperovala. A také ze sousední vsi Budčevsi. Takže najednou byla většina čtenářů mlýnecké knihovny mladých. Také se významně vylepšilo její vybavení, přišly nové poličky, staré skříně už praskaly ve všech a nové knížky nebylo kam dávat. Komise byla prostředím, činností a počtem výpůjček za rok nadšená. Já jsem s knihovnou znovu uspěl i ve 2. soutěžním kole. Vyhlášení výsledků krajského kola se konalo na začátku zimy v Havlíčkově Brodě. Bylo to dvoudenní setkání knihovníků dobrovolných, za doprovodu těch profesionálních za všechny okresy Východočeského kraje. Byl jsem tam ze všech nejmladší a sám se mezi těmi zkušenými cítil trochu nepatřičně. Ale profesionální knihovnice, které moji knihovnu viděl, mě dodávaly odvahu a stále mně osobně i veřejně chválily, jak si jako neprofesionální knihovník vedu profesionálně. Takže jsem se vrátil domů s novou energií. To nás nás čekala ještě 2 kola soutěže. Národní (české) a to celostátní, kde se předával tzv, štít – titul VZORNÁ LIDOVÁ KNIHOVNA. To jsem byl už přesvědčený knihovník a věřil jsem, že soutěž dotáhneme až od konce. Věřil jsem, že vítězného.
Jak to všechno ve skutečnosti dopadlo, popíši v dalším vzpomínání příště.
Olda Suchoradský