Máme tady předposledním měsíc roku – listopad. Po oslavě září a října, chci se nějak vyjádřit i k touto měsíci. Musím bohužel napsat, že je to v mém podání měsíc ze všech během roku nejhorší. Mám dost důvodů, proč ho nemám rád a pokusím se to nějak srozumitelně vyjádřit.
Začnu změnou času, z letního na zimní. Ten se sice mění ještě koncem října, ale důsledky na mně se projevují ještě v listopadu. Jsem stále ospalý, zívám celý den. Oproti jarní změně, prostě tu podzimní nějak těžko snáším. Sám nevím proč? Celý měsíc se mně zdá nekonečný, i když má jen 30 dní. Počasí je sychravé, většinou bez sluníčka, častěji prší, někdy dokonce i sněží, čímž předznamenává blížící se zimu.
Označení měsíce jako listopad se mi zdá nepřesné, protože listí se stromů opadá většinou již v říjnu a stromy jsou skoro holé. Letos tomu tak není, ještě je ho hodně na stromech, protože tady v Hradci dosud žádný ranní mráz nepřišel. A právě po tom prvém mrazu většina listí spadne na zem.
Dále k tomu pochmurnému náhledu přispívá letos vše, co souvisí s koranovirem a jeho dopady na celou společnost, zvláště na nás starší – seniory. Vycházet do ulice je nebezpečné. Nevíme, koho potkáme a co od něj můžeme chytit. Lidé se většinou snaží chránit rouškami nebo respirátorem, ale bohužel jsou i tací, kteří nařízení nedodržují. Jezdit městskou dopravu, i když i tam je skoro prázdno, je nebezpečné a je dobré se takovému způsobu přesunu vyhnout. Podobné je to v obchodech. Tam sice žádné větší fronty nejsou a lidé toliké nešílí s nákupy, jako při jarní vlně, přesto je i tam vidět nervozitu a zvláštní chování zákazníků. U prodavaček jsem si toho nevšiml. Nezdá se, že by byly méně ochotné. Spíše naopak, snaží se, jak jen mohou. Asi jsou rádi, že zatím mají svoji práci … Ale zákazníci jsou nevrlí, když něco, co shánějí, není k dispozici.
V hledání negativ spojených s listopadem budu ještě chvíli pokračovat. Psal jsem výše o padajícím listím. Sice je ho na zemi zatím málo, ale po dešti je to listí rozmoklé a klouzavé, jako banánové slupky. Musím si dávat pozor na každý krok, abych se někde nesklouzl a neupadl. To by bylo v mém věku nebezpečné. Mlhy podporují špatnou náladu a jakýsi smutek, že je něco na konci a už se to nikdy nevrátí. Loví se v rybnících ryby na vánoční stůl. Z toho teď v Hradci také nic není. A v naší vesničce byl sice minulý týden výlov, ale za minimálního počtu diváků a jen sporadicky nakupujících vylovené kapříky v připraveném stánku. To tedy snad také ještě nikdy nebylo.
Přidám další listopadové tragédie. V babiččině snáři jsem si jako malý kluk tajně přečetl, jak dlouhý bude můj život. Nejen na roky, ale také měsíce a dny. A bylo tam napsáno, že den mého konce by měl být právě v listopadu, v roce 2001. A skutečně, těsně před tímto datem se mně udělalo špatně a paní doktorka, která mně měla v Jičínské nemocnici na starosti, mne hnala rovnou do Fakultní v Hradci Králové. A tam jsem šel posledního října na operační sál a prodělal těžkou srdeční operaci. Probudil jsem se z ní už v listopadu. Nade mnou anděl strážný, nádherná mladá sestřička. Napadlo mně, že už jsem v nebi… Sestra se o mne starala na IPCe několik dní, než mně přestěhovali na normální pokoj a po 3 nedělích pustili domů. Nebylo mně sice nějak moc valně, to přišlo až po víc než měsíčním pobytu v lázních Poděbrady. Prostě jsem ten prorokovaný listopadový konec tehdy přežil. Asi jsem si ho během svého života sám přivolal, když jsem o něm dopředu věděl. A tím se dostávám na trochu optimističtější vlnu.
Listopad má i mých několik příjemných vzpomínek a já je na závěr své pochmurné úvahy taky uvedu. Listopad přibližuje Vánoce, nejkrásnější svátky roku. Prosinec je naopak měsícem naděje a vyrovnání se s uplynulým rokem. Ale to nechám až na prosincovou úvahu. Listopad toto roční rozhřešení významně přibližuje a ukazuje, že ještě není všem dnům konec. A dokonce občas i to mžouravé sluníčko protrhne ranní mlhu, jako se tomu stalo právě dnes. Z okna je to pohled příjemný. Dokonce i teploměr na okně ukazuje teplotu +10°C. To je přeci pěkné, ne?
Takže přes tu těžkou koronavirovou dobu se radujme, že právě díky němu je v ulici minimálně lidí, ale hlavně zmizela většina kouřících aut. A že celé to ovzduší je tak nějak zdravější, dokonce ani podzimní smog zatím nehrozí. Radujme se proto z každého dne. My starší a staří obzvlášť. Že nám osud dovolil dožít se těchto dramatických týdnů, kdy Amerika už několik dní počítá hlasy nově zvoleného presidenta a my co máme rádi pokoj a klid máme radost z toho, že Donald Trump nejspíš prohraje a místo něj přijde umírněny Joe Biden. Přijde? Nebo to bude jako minule, že nakonec zvítězí ten divočejší kandidát? Já už dnes nevěřím ničemu. Trump vyhlašuje, že vyhrál, ačkoliv je jasné, že na to nemá dost hlasů. A přesto hledá cestu, jak volby, který prý jsou nejdemokratičtější na světě (to říká např. naše pravice), zpochybnit a jejich výsledek otočit. Tohle je ta správná demokracie, která nám má být vzorem? No, tak to pěkně děkuju!
Kam jsem se to od úvahy nad letošním listopadem až dostal? Až na druhou stárnu zeměkoule. Ale právě pro tu zdivočelou Ameriku, bude možná letošní listopad historií nejvíce připomínán. Jedněmi jako vítězství, druhými jako prohra. Nedej Bože, aby to byla remíza. To by pak mohlo dojít až na občanskou válku… Tak trochu i u nás, daleko a za mořem.
Meditoval Olda Suchoradský