Nevím, zda někdo takový pojem kdy slyšel a ví o co vlastně jde. Já teda o tom nevím docela nic. Má každý kraj, tak jako měl a ještě někde má kroj, také svůj krajový tanec? Pokusím se zapátrat v našem Hradeckém kraji, z práce studentky Elišky Dvořákové. Ale nejprve dáme trochu teorie, co tanec je a o co v něm jde...
TANEC patřil ke člověku již od nepaměti. Tvořil důležitou úlohu v jeho duševním životě. Přirozeně se v něm odráží situace společenská a náboženská příslušnost. To, co dělá tanec tak jedinečný a co jej tak výrazně odlišuje od obyčejného pohybu a dodává mu výjimečnou sílu a hloubku, jsou emoce tanečníků. Člověk, jenž tančí, se stává vypravěčem, a to bez použití jediného slova. Skrze tanec je možné sdělit pocity, myšlenky, nechat diváka nahlédnout do nitra tanečníka, nebo interpretovat psychické rozpoložení, které není možno vyjádřit verbálně, podobně jako je tomu i ve výtvarném umění. Využívá hudby, hereckých dovedností, estetické stránky, pantomimy a fyzických dovedností a vytváří tak působivý celek. To se v jiných druzích umění nevyskytuje.
Tady je ukázka klasického společenského tance :
https://studiobaila.cz/cs/balldance/
Krásnou myšlenku předních světových antropologů, jako jsou Ernst Cassier, Jolanta Kowalska nebo Melville Herskovits, poznamenala ve své etnologické studii z roku 2012 Cestami lidového tance Zdenka Jelínková a česká etnochoreologie doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. Tanec zde sice označuje jako prostředek mezilidské komunikace, ale takový, kdy lze sdělit vše potřebné, ovšem takovým způsobem, že nikdy neublíží.
 (1).jpg)
LIDOVÝ TANEC, též někdy označovaný jako folklorní nebo etnický, je projevem člověka v sociokulturním prostředí. V dřívějších dobách lid tančil pospolu, až později v 16. až 17. století docházelo k diferenciaci tanců podle sociálních vrstev. Lidový tanec zahrnuje tance selské (na venkově), ale i městské, cechovní, při rozvoji průmyslu se začaly objevovat dělnické tance, řadí se sem i tance aristokracie. Jednotlivé vrstvy se volně propojují a mají v některých ohledech podobné znaky, nikdy však nesplynuly docela, stejně jako lidé. Studiem lidového tance se zabývá etnochoreologie, antropologická disciplína.
V 19. století se lidovému tanci dostalo uznání i ve vyšších vrstvách. Docházelo k tomu za národního obrození, kdy buditelé vyzdvihovali českou kulturu a jazyk, jež byly dříve tolik opomíjené, i při významných příležitostech. Významnou roli sehrály PAVLICOVÁ Martina, Cestami lidového tance: Zdenka Pavlíková a česká etnochoreologie. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 11-15. ISBN 978-80-210-6090-6.
Velký vliv na národní uvědomění měly kdysi české bály, zábavy a besedy v Praze i na českém venkově. Konaly se např. na Žofíně nebo v Kajetánském domě. Jejich cílem bylo, aby se mluvilo česky, tančily se české tance a zkrátka, aby nezanikla česká kultura, ba naopak vzkvétala. To se skutečně národním buditelům podařilo. Jako dobrý příklad poslouží „Taneční pořádek na bále společenském dne 5. února 1840. Oddělení I: Poloneza, Valčík, 2. Gallopaga, 3. Polka, 4. Valčík, 5.Polka, 6. Quodlibet. Oddělení II: Cotillon, 2. Polka, 3. Valčík, 4. Gallopaga, 5. Polka, 6. Sousedská, 7. Quodlibet, …“ který zmiňuje Čeněk Zíbrt v knize Jak a kdy se v Čechách tancovalo. Uvádím pouze jeden z mnoha, Zíbrt zmiňuje i další zapsané taneční pořádky z bálů v 19. století.
Za první republiky si nechávaly v prvé řadě ženy kroje šít nebo je šily doma pro slavnostní chvíle i přesto, že jindy se oblékaly podle módy první republiky. Lidového tance a folkloru samotného pak ale zneužil komunistický režim k propagandě své ideologie. Veřejnosti byly předváděny hlavně písně a tance s převážně dělnickou a rolnickou tematikou. Dále také komunisté využívali masového a jednotného vyjádření tance. Občané si tak pravděpodobně lidovou kulturu viděnou v této souvislosti znechutili a získali vůči folkloru jistou averzi. Z pohledu folklorních souborů, které své působení ani po dobu totality nepřerušily, však nešlo o souznění nebo ztotožnění s vládnoucí stranou, pouze dělaly, co je bavilo.
V dokumentu TANČIT SVŮJ ŽIVOT z roku 2018 natočenému ku příležitosti 70. výročí založení folklorní skupiny Vycpálkovci, soubor písní a tanců Josefa Vycpálka se muzikoložka a etnoložka Daniela Stavělová právě k tomuto problému vyjadřuje s tím, že tanečníci opravdu tančily ne pro režim, ale protože tanec milovali. V současnosti Daniela Stavělová směřuje soubor k výrazovému tanci a alternativnímu divadlu.
Možná právě díky jisté tvrdohlavosti, hrdosti a vůli nenechat si vzít něco, co bylo v žilách lidí zakořeněno po dlouhá staletí, a odhodlanosti a lásce vlastenců se lidový tanec zachoval do dnešních dnů. Dnes se ale v Čechách více než s čistým lidovým tancem setkáváme s podobou scénickou v podání folklorních a národopisných souborů. Není sice už tak autentický, ale stále si zachoval svůj charakter.
Charakteristika lidového tance na Hradecku
Jak jsem již zmínila, Hradecko plnilo významnou úlohu za doby národního obrození. Hradec Králové byl jedním z kulturních center, tehdy se lidé začali více zajímat o lidovou kulturu, „oprašovali“ staré tance a mírně je upravovali. Zároveň v okolí Hradce Králové vedly odjakživa významné obchodní stezky, procházeli tudy kupci, muzikanti, krajánci, město bylo dlouho také pevností, tedy dnešní městské části jako např. Pouchov, Třebeš, Vysoká nad Labem nebo Roudnička byly osadami, i tam lidé hráli, zpívali, tančili a děti hrály dětské hry.
Tance ve východních Čechách jsou jemnější a méně temperamentní a živelné než např. na Moravě, je to dáno také typem hudebních nástrojů. Vyvinuly se zde mateníky, tance, při kterých muzikanti střídají třídobý a dvoudobý takt, čemuž hlavně odpovídají krok, jako je sousedská (v různých podobách) obkročák, tempo se neměnilo. Ve své sbírce České lidové tance s proměnlivým taktem z r. 1916 Dr. Otakar Zich uvádí, že v r. 1903 bylo zapsáno více než padesát tanců tohoto typu a přes tři sta jiných. Z těchto údajů vyplývá, že mateníky byly nejen u chasy opravdu ve velké oblibě. Dokazují hudební vyspělost muzikantů i tanečníků na Hradecku a kroková obtížnost tanců je řazena mezi nejtěžší v Čechách.
Hradecké tance, např. rejdovák či strašák, ovlivnily i taneční kulturu ve světě. Našly si oblibu v Německu, Anglii a Vídni.
Já bych mohl teď psát o svých zkušenostech z tance. Moc jsem toho v životě nanatnacoval. Ale absolvoval jsem jako student "taneční" v hradeckém Adalbertinu a byl to pro mne celoživotní zážitek, o které jsem dost podrovně na tomto blogu už psal. Zmínil jsem, že jsem v životě neměl moc příležitostí si zatancovat. Snad jenom na školních plesech své školy v Rožďalovicích, a pak na včelařských v Kopidlně. Ale ani tam toho tamcování moc nebylo, protože jsem tam "pracoval" mezi pořadateli a větinou měl za povinnost ples nějakou řečí zahájit, což pro mne nebyl porávě lehký úkol.
Folklorní tanec jsem naposled viděl ve vystoupení dětí ze ZUŠky na Střezině na výroční schůlzi seniorské organizace. A dříve třeba soubor ŠÁTEČEK ze Semic, který byl a možná ještě je slavný na Nymbursku.
Mudroval a netančil Olda Suchoradský