Velikonoční svátky máme za sebou. Byly v něčem jiné, ale přesto tak trochu i stejné, jako ty předcházející, v době předválečné a předcvovidové. V krátké úvaze se k nim vrátím dvěma pohledy. Pohledem všeobecným a osobním.
Tak nejdříve ten prvý pohled … Konstatuji, že tímto pohledem se letošní Velikooce od těch minulých moc nelišily. Hodně se o nich mluvilo v televizi, psalo v novinách, připomínalo po internetu. Připomínaly se zvyky a návyky, aby by se tím inspirovali všichni, kteří v tom chtěli pokračovat, nebo se něco nového naučit. Tím končí veškerá shoda a teď v čem byly tímto pohledem Velikonoce letos jiné. V textech se stále vracela hrůza, které se v současnosti děje na Ukrajině, která nemá se svátky nic společného. Určitě tam lidé nemají na nějakou oslavu svátků jara ani pomyšlení. A ti, co přišli k nám, jako váleční uprchlíci? S údivem se pozastavují nad našimi tradicemi a snaží se je nejen poznat, ale přizpůsobit se jim tím, že si je sami vyzkoušejí. Zatím je krátký čas na to, aby je pochopili a respektovali. Sami neví, kam patří. Ještě k Ukrajincům, nebo jsou už aklimatizovaní a počeštělí? Těžko říci.
A teď můj osobní pohled. V čem byly ty letošní Velikonoce jiné od těch, co jsem sám prožil. Musím to rozdělit na vzpomínky z dětství a ty mnohem bližší, skoro současné. Pokud jde o ty dávné, dětské, tak ty byly jednoznačně pozitivní. Prožívali jsem je v Hradci, který byl tehdy, v 50.letech velkoměstem v socialistickém duchu. Přesto se tradice uchovávaly a já si nevzpomínám, že by byly režimem nějak odsuzovány. Volno sice bylo jen na Velikonoční pondělí, další dny byly pracovní a školy normálně vyučovaly. Přesto to byl svátek, po Vánocích nejuctívanější a každoročně s celou slávou opakovaný. Před koledou se barvila vajíčka. U nás barvami a polepena obtisky zvířátek, většinou kuřátek, slepiček, beránků a kohoutků. Nějaké cukrovinky se do toho nemíchaly. Prostě šlo jen o ty kraslice. Koledovali jsem u sousedů a některých partají v bloku. U těch, co měly děti – naše kamarády a spolužáky ze školy. Koledy byly s náměty, pokud možno nenáboženskými. Ale nikdo se nezlobil, když koledníci spustily i ty tradiční. Oběd se konal u naší babičky Anežky, kde bydlely i sestřenice a teta Boženka a rozvedený strýc Emil. K obědu byla kůzlečí roláda. K tomu se na trhu, nebo na vesnici u známých koupilo živé kůzlátko, které jsme měli k radosti k vidění pobíhající po celém bytě. Bobečky nikomu nevadily. Pak přišel řezník, který kůzle zabil a vykostil. U toho jsme jako děti nikdy nebyly. Nesměli jsme to vidět. I tak bylo pro nás těžké se dozvědět, že k obědu máme to veselé kůzle. Hned nám přestalo chutnat a jedli jsme jen nádivku, kterou k masu dělala většinou teda Boženka. Když jsem se o tomto zvyku před letošními svátky zmínil na Univerzitě 3.věku v knihovně, připomínali si ho jenom ti nejstarší z nás. Ti mladší ho už neznali. A zvláště ti, co žili v městě, na vesnici se zvyk zachoval déle a možná někde ještě trvá dodnes. Na Velikonoce v současném Hradci si musíte ještě počkat. Popíši teď své velikonoční vzpomínky z našeho života na vesnici. Tady to bylo, a ještě dnes je daleko pestřejší.
Na Velikonoce se připravovalo několik dní. Nejen malováním kraslic, ale též pečením perníčků a trénováním koled. V pondělí se vyráželo do terénu v 8 hodin. Malé děti vyrazily s někým z rodičů, ti starší samotné. Měly svou trasu a byly očekáváni paní mámou s kraslicemi a dalšími pamlsky. Byly připraveny i chlebíčky či jednohubky a něco pro zahřátí pro doprovázející tatínky. Maminky chodily pouze ojediněle. Trasa byla předem známá a děti věděly kde zazvonit a kde ne. Neslušelo se zvonit na chalupáře, či u stavení, kde nechovali slepice a vajíčka museli nakupovat. Tam se koledovat nechodilo, nebo jen tam, kde je očekávali a ke koledě přímo vyzvali. Košíčky koledníků se plnily vajíčky a pamlsky. Naše děvčata se v polovině obchůzky vracela s nadílkou domů, aby i ulevila a nechala je doma a s prázdnými košíky vyrážela do druhé poloviny obce. To už případný doprovod doslova pletl nohama, jak byl ve veselé náladě a často ho musely vodit po vsi samy děti. Karavana se vracela až těsně před polednem. Pak se z vykoledovaného „zboží“ udělala výstavka s komentářem od koho co dostala. Vajíček bylo hodně, jistě přes 40, ale občas i 60 kusů. Doma jsem z nich dělali vajíčkovou pomazánku anebo vajíčkovou mozaiku se želatinou. Jedlo se to ještě týden po Velikonocích. Cukrové pamlsky zmizely rychleji.
No a jaké to bylo letos? V lecčems stejné. Vnučka Mája koledovala v okolí a u známých, k nám dorazila s rodiči po poledni. Po klasické „koledě“ – Hody, hody doprovody, ukázala plný košíček, z něhož vyložila nadílku a patřičně komentovala od koho a kde co dostala. Pak už se jenom pojedlo slavnostního oběda – polévka s nudličkami a řízek s kaší a vzpomínalo se na ty doby dávné, a ještě dávnější. Vše v příjemné atmosféře právě končícího svátku, na který si znovu počkáme celý rok.
Vzpomínal Olda Suchoradský